22 C 51/2024

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Scheuerem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Anonymizováno . se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 : Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 trvale bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o 11 520 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 380 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 380 Kč za období od 5. 12. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ve zbývající části požadující po žalované zaplacení: − jistiny ve výši 3 620 Kč; − poplatků ve výši 3 520 Kč; − úroku ve výši 24,45 % ročně z částky 8 000 Kč od 20. 8. 2019 do zaplacení; − úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 000 Kč od 20. 8. 2019 do 4. 12. 2023; − úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 620 Kč od 5. 12. 2023 do zaplacení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 8 000 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok, úrok z prodlení), která má představovat nevrácené peněžní prostředky poskytnuté žalované na základě smlouvy č. , hodnota, uzavřené dne 25. 6. 2018 s právní předchůdkyní žalobkyně (obchodní společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, ). Dále se domáhá částky 3 520 Kč, která má představovat neuhrazené poplatky za administrativní činnost a inkaso. Uplatňované nároky měly být na žalobkyni postoupeny.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud rozhodoval v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání a na základě provedených důkazů učinil následující relevantní skutková zjištění.

4. Z předžalobní výzvy ze dne 10. 3. 2023 bylo zjištěno, že tohoto dne byla vyhotovena předžalobní výzva adresovaná žalované na adresu , adresa, , , adresa, , k úhradě částky na základě výše uvedené smlouvy ve výši 21 464,56 Kč nejpozději do 25. 3. 2023; písemnost obsahuje informaci o postoupení pohledávky; z podacího lístku bylo zjištěno, že tato písemnost byla stejného dne odeslána, z online sledování zásilek bylo zjištěno, že tato zásilka se již nenachází v evidenci.

5. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno že dne 25. 6. 2018 vyjádřila žalobkyně a žalovaná vůli uzavřít smlouvu, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 8 000 Kč, žalovaná se zavázala částku vrátit prostřednictvím 60 týdenních splátek ve výši 240 Kč, vedle jistiny se zavázala zaplatit také úrok (1 600 Kč), administrativní poplatek (1 600 Kč), odměnu za hotovostní inkaso splátek (3 200 Kč). Sjednaná zápůjční úroková sazba byla uvedena ve výši 32,15 % ročně, RPSN bylo uvedeno 206,15 %. Žalovaná potvrdila převzetí úvěru v hotovosti. Žalovaná jako adresy uvedla trvalý pobyt , Anonymizováno, , , adresa, , dále jako adresu výběru uvedla , adresa, .

6. Z lustrace žalované bylo zjištěno, že ode dne 18. 4. 2019 do 11. 9. 2022 měla registrovanou adresu trvalého pobytu , adresa, .

7. Ze sdělení bank (čl. 62, 65, 71) bylo zjištěno, že v červnu 2018 byly nejvyšší úrokové sazby pro úvěrový produkt obdobných parametrů 19,9 % ročně a RPSN ve výši 22,2 %.

8. K příjmům žalované bylo zjištěno z karty zákazníka, že žalovaná před uzavřením smlouvy o úvěru uvedla, že byla příjemcem podpory v nezaměstnanosti od Úřadu práce, a to od 3/2017, příjem uvedla ve výši 4 950 Kč, další příjmy uvedla ve výši 6 575 Kč (výživné/alimenty). V kolonce dokumenty k ověření je zaškrtnuto „doklad o výměře důchodu“ a „rozhodnutí o přiznání výživného“.

9. K výdajům žalované bylo zjištěno z karty zákazníka, že je svobodná a bydlí v nájmu, , uvedla, že v místě výběru bydlí od 6/2018, bydlí s babičkou; dále uvedla, že má stávající půjčku u právní předchůdkyně žalobkyně ve výši 10 000 Kč, měsíční splátka činí 300 Kč; dále uvedla výdaje na bydlení ve výši 1 250 Kč, osobní výdaje ve výši 3 000 Kč, splátky úvěrů ve výši 1 350 Kč tato písemnost obsahuje výsledky prověření jednotlivých registrů (potvrzení o provedení ověření bonity klienta).

10. Ze smlouvy o postoupení včetně přílohy bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně vyjádřily dne 1. 11. 2022 vůli postoupit na žalobkyni mimo jiné pohledávku za žalovanou. Z potvrzení o úhradě vč. potvrzení o příchozí platbě bylo zjištěno, že žalobkyně dne 8. 11. 2022 uhradila sjednanou cenu za postoupení pohledávek.

11. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 24. 11. 2022 bylo zjištěno, že tohoto dne byla vyhotoveno oznámení o postoupení pohledávky adresované žalované na adresu , adresa, . Z podacího lístku bylo zjištěno, že zásilka byla stejného dne odeslána.

12. Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, čj. , spisová značka, , bylo zjištěno, že tamní soud považoval z hlediska prověření úvěruschopnosti za dostatečné předložení karet zákazníka se zaškrtnutými kolonkami, jelikož spotřebitel předložení listin potvrdil svým podpisem.

13. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaná v souvislosti s předmětnou smlouvou uhradila celkem 3 620 Kč.

14. Soud učinil následující závěr o relevantním skutkovém stavu.

15. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná vyjádřily dne 25. 6. 2018 vůli uzavřít smlouvu, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla v hotovosti částku 8 000 Kč, žalovaná se zavázala tuto částku vrátit prostřednictvím pravidelných splátek, a to včetně dalších poplatků. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřovala úvěruschopnost žalované na základě informací poskytnutých žalovanou. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně vyjádřily dne 1. 11. 2022 vůli postoupit na žalobkyni mimo jiné pohledávku za žalovanou. Oznámení o postoupení pohledávek i předžalobní výzva byly odesílány na jinou adresu, než je uvedena ve smlouvě o úvěru. Žalovaná v souvislosti se smlouvou o úvěru uhradila částku 3 620 Kč.

16. Při právním posouzení věci se soud řídil následujícími úvahami.

17. Právní předpisy soud aplikoval ve znění účinném ke dni, kdy nastala konkrétní právní skutečnost, nestanoví-li relevantní přechodné ustanovení jinak.

18. Soud vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).

19. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, vzhledem k tomu, že žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr.

20. Na základě platného postoupení pohledávek plynoucích z předmětné smlouvy ve smyslu § 1879 a násl. občanského zákoníku došlo k platné změně věřitele a na této pozici nyní figuruje žalobkyně.

21. Soud úvěrovou smlouvu vyhodnotil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vedle toho shledal její neplatnost i z důvodu zjevného rozporu s dobrými mravy podle § 588 občanského zákoníku.

22. Jedním z projevů ochrany spotřebitele je princip odpovědného úvěrování, ze kterého vyplývá povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru před jeho poskytnutím (popř. před významným navýšením) podle § 86 ve spojení s § 75 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí prověřit, zda je v reálných možnostech konkrétního spotřebitele předmětný úvěr řádně splácet (tzv. úvěruschopnost). Nesplní-li tuto povinnost, je uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, věc C-679/18, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Dále z § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele úvěru uchovávat dokumenty, na jejichž základě bude možné proces prověření úvěruschopnosti přezkoumat.

23. Zákon nepředepisuje přesný postup, když vyžaduje, aby prověření úvěruschopnosti proběhlo na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, popřípadě z databáze či jiných zdrojů. Jak plyne i z bohaté judikatury k této otázce, prověření úvěruschopnosti je proces, který nelze paušalizovat a vždy je třeba ho přizpůsobit konkrétní situaci. Je přitom primárně na poskytovateli úvěru, aby v řízení tvrdil, na základě jakých informací úvěruschopnost spotřebitele ověřil, přičemž soud vychází z toho, že má-li být povinnost prověřovat úvěruschopnost s odbornou péčí skutečně efektivní, je nezbytné, aby tento proces byl plně přezkoumatelný (transparentní). Zdejší soud z pohledu standardu odborné péče vyžaduje, aby dospěl k přesvědčení, že si poskytovatel úvěru opatřil s ohledem na konkrétní situaci dostatek podkladů, ze kterých vyvodil ohledně příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele správné závěry, aniž by současně existovaly důvodné pochybnosti o reálné schopnosti spotřebitele úvěr řádně splatit.

24. S ohledem na povinnost poskytovatele úvěru stanovenou v § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a s ohledem na zásadu přímosti dokazování soud nepovažuje za dostatečné, pokud jsou jako důkaz předloženy pouze vyplněné karty zákazníka, jelikož na tomto základě není možno správnost údajů hodnověrně přezkoumat. Soud se proto s ohledem na stále silněji prosazovanou (na evropské i národní úrovni) ochranu spotřebitele odchyluje od stanoviska vysloveného v rozhodnutí odvolacího soudu v Českých Budějovicích, nadto zdejšímu soudu není známo, že by šlo o stanovisko plynoucí z ustálené judikatury vrcholných soudů.

25. Pro úplnost soud dodává, že navzdory rozhodování bez nařízení jednání dostala žalobkyně v řízení na základě konkretizované výzvy soudu dostatečný prostor celý proces posouzení úvěruschopnosti uceleně a komplexně popsat a doložit (ač korespondenčním způsobem).

26. Soud jednak nemohl přezkoumat správnost příjmu žalované, jelikož žalobkyně (ač vyzvána) nepředložila konkrétní podklady, na jejichž základě byl tento údaj určen (doklad o výměře důchodu a rozhodnutí o výživném), přestože v samotné zákaznické kartě je uvedeno, že je třeba pořídit kopie alespoň některých ověřovaných dokumentů. Soud proto vychází z toho, že příjem žalované nebyl řádně ověřen.

27. Již na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při prověření úvěruschopnosti nepostupovala s náležitou odbornou péčí, což vedlo k nesprávnému závěru o úvěruschopnosti žalované, když pochybnosti o pravidelnosti příjmů žalované posiluje skutečnost, že jí měla být vyplácena podpora v nezaměstnanosti a výživné (přičemž předpokladem je, že se vyživovaná osoba není schopna samostatně živit), nadto měla žalovaná u právní předchůdkyně žalobkyně jeden aktivní úvěr ve výši 10 000 Kč.

28. Soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že celá úvěrová smlouva je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž žalovaná je v takovém případě povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu. Soud proto ostatní nároky žalobkyně založené na předmětné (neplatné) smlouvě jako nedůvodné zamítl (smluvní úrok, poplatky), jelikož nebyly platně sjednány.

29. V řízení bylo prokázáno, že žalované byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, přičemž dosud uhradila částku 3 620 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyni nevznikl nárok na výše uvedené položky, na které úhrady žalované částečně započítávala, tak žalovaná prostřednictvím úhrad fakticky vrátila část jistiny. Žalovaná netvrdila, že by žalobkyni vrátila více (zůstala v řízení pasivní), soud proto podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyhodnotil nárok žalobkyně jako důvodný v rozsahu dosud nevrácené jistiny (8 000 – 3620 = 4 380 Kč), ve zbývající části nárok jako nedůvodný zamítl, jelikož tato část jistiny již byla žalovanou vrácena.

30. Ohledně požadovaného úroku z prodlení soud vyšel z toho, že žalovaná je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit jistinu v době přiměřené její možnostem. Jelikož tuto dobu nijak nespecifikovala (zůstala v řízení pasivní, tudíž se podle zdejšího soudu neuplatní závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), určil soud jako okamžik rozhodný pro vrácení jistiny den 5. 12. 2023, jelikož předchozího dne byla žalované doručena fikcí žaloba (čl. 9 verte). Žalovaná se proto ode dne 5. 12. 2023 nacházela v prodlení s vrácením zbývající části jistiny a žalobkyně má od této doby ve vztahu k této částce nárok na úrok z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s vyhláškou č. 351/2013 Sb.), přičemž soud přiznal sazbu úroku dle žalobního návrhu. Ve zbytku soud nárok na úrok z prodlení jako nedůvodný zamítl. Předchozí písemnosti obsahující výzvu k zaplacení (oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva) byly předloženy pouze s dokladem o odeslání, nikoliv s dokladem o doručení (přičemž tyto údaje se ne podařilo zjistit ani z online sledování zásilek), nicméně bez ohledu na to byly tyto výzvy zasílána na nesprávnou adresu , adresa, , která však v dané době nebyla adresou trvalého pobytu žalované, ani se nejednalo o adresu, kterou by uvedla do úvěrové smlouvy.

31. Nad rámec lze uvést, že soud dále posoudil předmětnou úvěrovou smlouvu jako neplatnou pro její zjevný rozpor s dobrými mravy.

32. Pojem dobrých mravů není v zákoně definován, jedná se o korektiv soukromého práva, jehož aplikace je na úvaze soudu po zhodnocení konkrétních okolností daného případu. Lze říci, že korektiv dobrých mravů vychází z určité obecně sdílené základní představy o tom, co je a není správné, přičemž právní regulace z hlediska svého účelu směřuje k prosazování těchto obecnějších představ. Judikatura uvádí, že se jedná o souhrn základních společenských, kulturních a mravních norem, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20, bod 48 a tam citovaná rozhodnutí).

33. V případě úvěrů a půjček se sjednaným úrokem judikatura (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004) již v minulosti dospěla k závěru, že výše sjednaného úroku, která podstatně převyšuje výši obvyklou, je v rozporu s dobrými mravy (je třeba dodat, že je na místě určitá tolerance reflektující vyšší rizikovost úvěrů poskytovaných v nebankovním sektoru). Soud také uvedl, že mravné je takové jednání věřitele, který se „spokojí“ s přiměřenou úplatou za poskytnutí finančních prostředků (úrok), a to bez ohledu na případnou obtížnou situaci jeho dlužníka.

34. Pro posílení ochrany spotřebitele byl na základě evropské legislativy v minulosti zaveden jednotný povinný údaj o roční procentní sazbě nákladů úvěru (dále jen „RPSN“), který je upraven v § 133 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru a který v sobě zahrnuje celkové náklady spojené s poskytnutím úvěru (bez volitelných doplňkových služeb).

35. Je však třeba upřesnit, že oba údaje (úrok a RPSN) nejsou navzájem srovnatelné. Úroková sazba vyjadřuje prostou „cenu peněz“, která vychází z výše poskytnutých financí a mechanismu jejich vrácení (výše splátek, jejich počet a periodicita). Tuto hodnotu lze určit např. prostřednictvím počítačového programu Excel zvolením funkce „úroková míra“. Údaj RPSN je počítán odlišným způsobem za využití tzv. současné hodnoty – RPSN je vypočteno z rovnice, ve které je na jedné straně na ročním základě celková současná hodnota čerpání a na druhé straně na ročním základě celková současná hodnota splátek a plateb poplatků (srov. příloha I směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES). K výpočtu RPSN lze využít např. online kalkulátor dostupný na webu finančního arbitra. Vzhledem k odlišnému výpočtu jsou oba údaje odlišné i v situaci, když úvěr není spojen s žádnými dalšími náklady (např. úroková sazba úvěru 10 000 Kč spláceného prostřednictvím 12 měsíčních splátek ve výši 1 000 Kč je 35,07 % ročně, nicméně RPSN je 41,3 %), jediná situace, ve které si oba údaje přesně odpovídají, je při sjednání ročních splátek (pokud by úvěr 10 000 Kč byl splácen prostřednictvím 12 ročních splátek, činila by úroková sazba 2,92 % ročně, RPSN by mělo stejnou hodnotu).

36. Podle zdejšího soudu se výše uvedený závěr týkající se nemravného úroku analogicky uplatní i ve vztahu k údaji RPSN. Smyslem zavedení údaje RPSN je větší transparentnost úvěrového trhu, jelikož se jedná o univerzální a srozumitelný parametr vztahující se k „celkové ceně“ za úvěr, na jehož základě lze úvěry vzájemně porovnat. Obdobně jako u úroku lze i v případě RPSN spolehlivě zjistit, jaké byly v daném čase a místě obvyklé hodnoty RPSN úvěrů poskytovaných v bankovním sektoru (tzn. s jakými náklady jsou úvěry obvykle spojeny), lze proto identifikovat, zda sjednané RPSN v konkrétním případě obvyklou míru podstatně nepřevyšuje (i v tomto případě je na místě určitá tolerance reflektující skutečnost, že se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru). Pokud tomu tak bude a konkrétní úvěr není spojen se zcela atypickými obligatorními službami (přičemž nutno podotknout, že nepovinné doplňkové služby se do údaje RPSN podle § 133 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru nezahrnují), které by podstatnou odlišnost nákladů účtovaných za poskytnutí úvěru odůvodňovaly, jedná se dle zdejšího soudu o úvěr odporující dobrým mravům, a to na základě stejných úvah jako v případě samotného úroku.

37. Smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou typicky adhezní (formulářové) ve smyslu ustanovení § 1798 občanského zákoníku, vždy se jedná o předem připravený finanční produkt, jehož podmínky nejsou sjednávány individuálně, ale jsou předem dány v obchodních podmínkách, přičemž spotřebitel jakožto slabší smluvní strana nemá šanci je ovlivnit, tedy nemá žádnou smluvní volnost. Je proto chráněn kogentními ustanoveními občanského zákoníku, případně i jiných předpisů před zneužitím postavení podnikatele. To se může týkat jak základního úvěrového vztahu (hlavní závazek), tak i dalších dílčích nároků akcesorické povahy, např. smluvního úroku z prodlení či smluvní pokuty.

38. Soudu je z úřední činnosti známo, že zdejší odvolací soud nepovažuje statistické údaje publikované Českou národní bankou za relevantní pro zjištění obvyklého úroku, potažmo RPSN (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 12. 2023, čj. , spisová značka, ), proto pro účely posouzení souladu ujednání s dobrými mravy primárně vyšel ze sdělení bank, ze kterých vyplynulo, že v předmětné době byl bankami úvěr obdobných parametrů poskytován s nejvyšší úrokovou sazbou až do 19,9 % ročně a s RPSN až do 22,2 %.

39. Na základě výše uvedeného soud dospěl k jednoznačnému závěru, že celková konstrukce úvěru, která nezahrnuje žádné specifické (pro úvěrové vztahy neobvyklé či zjevně nadstandardní) služby odůvodňující extrémně odlišnou „cenu“ celého úvěru prezentovanou pomocí údaje RPSN (více než 200 %) jednoznačně svědčí o zjevném rozporu s dobrými mravy. Soud proto úvěrovou smlouvu hodnotí podle § 588 občanského zákoníku jako absolutně neplatnou.

40. Vzhledem k důvodu neplatnosti (zjevný rozpor s dobrými mravy) se soudu nejeví jako souladné se smyslem právní úpravy úvahy o aplikaci § 576 či § 577 občanského zákoníku, jelikož tento právní následek musí plnit rovněž preventivně-sankční funkci.

41. Pro úplnost soud dodává, že žalobkyně požadovala příslušenství částečně v kapitalizované podobě, soud jej ve výroku identifikoval pouze obdobím, za které bylo žádáno.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu (§ 142 o. s. ř.). Žalovaná byla ve sporu při zohlednění požadovaného příslušenství částečně úspěšnější, náhrada nákladů jí však nebyla přiznána, jelikož jí v řízení žádné nevznikly.