23 C 129/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Markéty Fialové a přísedících Mgr. Ireny Jankové a Mgr. Jaromíra Vilímovského ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o určení platnosti smlouvy, o určení že pracovní poměr trvá, o uložení povinnosti

I. Žaloba, aby bylo určeno, že pracovní smlouva uzavřená 1. 4. 2020 mezi žalobcem a žalovanou je platná a že pracovní poměr žalobce u žalované trvá nadále a dále, aby byla žalovaná povinna uhradit žalobci průměrnou mzdu od 1. 5. 2021 do prvního dne nástupu žalobce do zaměstnání, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 18 943,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou dne 30. 6. 2021 se žalobce domáhal určení, že pracovní smlouva uzavřená mezi ním a žalovanou dne 1. 4. 2020 je platná, dále určení, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá nadále a dále se domáhal uložení povinnosti žalované uhradit mu průměrnou mzdu od 1. 5. 2021 do nástupu žalobce do zaměstnání. Žalobce tvrdil, že dne 1. 4. 2020 uzavřel pracovní smlouvu s žalovanou na dobu neurčitou na pozici řidič nákladního automobilu. Od 17. 6. 2020 do 30. 4. 2021 byl práce neschopen. Žalovaná mu po ukončení pracovní neschopnosti dne 1. 5. 2021 sdělila, že už není jejím zaměstnancem a odmítla mu umožnit výkon práce, nevpustila ho do areálu, musel odevzdat vstupní a tankovací kartu. Žalobci však nebyla doručena žádná výpověď ani jiné ukončení pracovního poměru, proto se nadále považuje za zaměstnance žalované. Žalobce se dostavil do kanceláře žalované v době trvání své pracovní neschopnosti pro stravenky, avšak nebyl si vědom, že žalovaná učinila snahu doručit mu něco jiného kromě stravenek. Tříměsíční zkušební doba s ohledem na 14denní překážku jeho dočasné pracovní neschopnosti skončila dne 14. 7. 2020, dne 17. 7. 2020 tak žalovaná mohla pouze vypovědět pracovní smlouvu s 2 měsíční výpovědní dobou, což neučinila. Žalobce bez odkladu telefonicky i písemně informoval žalovanou, že trvá na tom, aby mu umožnila nadále vykonávat práci. Žalobce byl přesvědčen, že jeho pracovní poměr trvá nadále, trval na neplatnosti rozvázání pracovního poměru a na dalším zaměstnání u žalované. Žalobce tvrdil naléhavý právní zájem na požadovaných určeních spočívající v samotné pracovní smlouvě a v nutnosti trvat na dodržení zákoníku práce.

2. Žalovaná podanou žalobu rozporovala a považovala ji v celém rozsahu za nedůvodnou. Žalovaná nerozporovala uzavření pracovní smlouvy mezi ní a žalobcem dne 1. 4. 2020 na pozici řidiče nákladního automobilu se zkušební dobou v trvání tří měsíců ani skutečnost trvání pracovní neschopnosti žalobce od 17. 6. 2020 do 30. 4. 2021. Žalovaná po 14 dnech trvání dočasné pracovní neschopnosti pojala úmysl ukončit pracovní poměr žalobce ve zkušební době. Dne 17. 7. 2020 se žalobce dostavil do provozovny žalované za účelem vyzvednutí stravenek a při té příležitosti mu žalovaná předala zrušení pracovního poměru ve zkušební době, které žalobce odmítl převzít či jeho převzetí jakkoliv potvrdit. Při předání zrušení pracovního poměru byli přítomni dva zaměstnanci žalované, paní [celé jméno svědkyně] a pak [celé jméno svědka]. Pracovní poměr žalobce proto dle přesvědčení žalované skončil v důsledku jeho zrušení ve zkušební době plně v souladu s ustanovením § 66 zákoníku práce dne 17. 7. 2020. Podanou žalobu žalovaná považovala jednak za opožděnou, jelikož pracovní poměr měl skončit dne 17. 7. 2020 a žalobce podal žalobu až 30. 6. 2021, jednak za neoprávněnou, jelikož zrušení bylo učiněno po právu v souladu s obecně závaznými právními předpisy.

3. Z provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění:

4. Z listiny označené jako pracovní smlouva soud zjistil, že byla oběma účastníky podepsána dne 1. 4. 2020 a že se v ní žalobce jako zaměstnanec zavázal vykonávat pro žalovanou jako zaměstnavatele práci na pozici řidič nákladního automobilu se sjednaným dnem nástupu do práce 1. 4. 2020 a místem výkonu práce v [obec] a jiných místech ČR. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou a byla sjednána zkušební doba v trvání 3 měsíců.

5. Z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti bylo zjištěno, že žalobce byl v dočasné pracovní neschopnosti od 17. 6. 2020 do 30. 4. 2021.

6. Z dopisu žalobce ze dne 28. 6. 2021 a odpovědi žalované ze dne 1. 7. 2021 soud zjistil, že tímto dopisem žalobce sdělil žalované, že se i nadále považuje za jejího zaměstnance, má zájem vykonávat sjednanou práci a v případě nedostatku zájmu o další zaměstnání žalobce z její strany ji vyzval k řádnému vypovězení pracovní smlouvy. Žalovaná na to reagovala sdělením, že pracovní poměr žalobce byl řádně a zcela v souladu s obecně závaznými právními předpisy platně a účinně ukončen, domněnka žalobce je tedy chybná a tímto považuje věc za ukončenou.

7. Ze zprávy [obec] správy sociálního zabezpečení bylo zjištěno, že žalobce byl veden v registru pojištěnců jako zaměstnanec u žalované v období od 1. 4. 2020 do 17. 7. 2020.

8. Z listiny označené jako zrušení pracovního poměru ve zkušební době soud zjistil, že je datována 8. 7. 2020 a žalovaná v ní žalobci sděluje, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2020 je u ní zaměstnán jako řidič nákladního automobilu, že byla sjednána zkušební doba, která dosud neskončila a v souladu s § 66 zákoníku práce pracovní poměr tímto ruší ve zkušební době s tím, že pracovní poměr skončí dnem doručení tohoto zrušení pracovního poměru. Listina je podepsána jednateli žalované a obsahuje ručně psaný dovětek, že dne 17. 7. 2020 žalobce odmítnul v kanceláři žalované v [část obce] tento dopis převzít, ke kterému jsou připojeny podpisy J. [celé jméno svědkyně] a [celé jméno svědka].

9. Z ručně psané listiny ze dne 31. 5. 2021 bylo zjištěno, že dne 31. 5. 2021 žalovaná v této listině potvrdila převzetí tankovací a vstupní karty do areálu [právnická osoba] od žalobce.

10. Z výpovědi svědkyně [celé jméno svědkyně], zaměstnankyně žalované na pozici referentka dopravy, soud zjistil, že ze své pozice vyřizovala administrativní práce týkající se řidičů, při nástupu žalobce do zaměstnání od něj přebírala vstupní dokumentaci, dostal od ní pracovní smlouvu. Následně byla svým vedoucím, manažerem dopravy, panem [celé jméno svědka], pověřena tím, aby žalobci předala ukončení jeho pracovního poměru. Žalovaná nebyla s žalobcem spokojená, proto se rozhodla ukončit jeho pracovní poměr ještě ve zkušební době. Vzhledem k tomu, že žalobce byl v pracovní neschopnosti od půlky června a nebylo možné jej kontaktovat, dostala za úkol předat mu ukončení pracovního poměru při první příležitosti kontaktu s žalobcem. K předání ukončení pracovního poměru došlo dne 17. 7. 2020. Toho dne si žalobce přišel do kanceláře do sídla žalované vyzvednout stravenky, v ten moment kdy mu do okýnka předávala stravenky, mu současně předložila nachystané ukončení pracovního poměru, listinu mu předložila bez obálky, tedy žalobce viděl a přečetl si, o co se jedná. Přitom svědkyni sdělil, že toto si odmítá převzít. Byl u toho dále v kanceláři přítomen pan [celé jméno svědka], který to celé slyšel. Následně na dotčenou listinu dopsala, že toho dne si pan žalobce tuto listinu odmítl v kanceláři převzít, a podepsala ji. Žalobce si vzal pouze stravenky, listinu obsahující ukončení pracovního poměru v kanceláři nechal s tím, že tuto si nepřevezme a odešel.

11. Z výpovědi svědka [celé jméno svědka], zaměstnance žalované na pozici vedoucí dopravy, soud zjistil, že v rámci jím zastávané vedoucí pozice zajišťuje kompletní dopravu pro žalovanou, má pod sebou dispečery, administrativu a v r. 2020 do jeho kompetencí spadal i nábor řidičů. Před koncem zkušební doby žalobce se žalovaná rozhodla ukončit pracovní poměr s žalobcem ve zkušební době a to z důvodu nespokojenosti se žalobcem odváděnou prací. Na práci žalobce nebyly dobré reference od dispečerů, ze strany žalobce docházelo k poškozování zboží, hlavním problémem však bylo, že žalobce nedojížděl včas k zákazníkům, což bylo u jeho pracovní pozice klíčové. Rozhodnutí o ukončení pracovního poměru s žalobcem učinil svědek sám na doporučení dispečerů, toto dále komunikoval vedení žalované, která následně připravila potřebnou dokumentaci. Svědek žalobci oznámil nejprve ústně při osobním kontaktu někdy v půlce června, že s ním žalovaná nadále nebude pokračovat v pracovním poměru a že tedy dojde k ukončení ve zkušební době. Následně žalobce nastoupil na neschopenku s tím, že v době pracovní neschopnosti nemůže nic přijímat. Následně došlo k vypracování písemného ukončení pracovního poměru, které měli nachystané na kanceláři s tím, že po uplynutí prvních 14-ti dnů dočasné pracovní neschopnosti žalobce mu toto doručí při první příležitosti, kdy se žalobce do kanceláře dostaví. V mezidobí s žalobcem opakovaně o této situaci hovořil telefonicky, nicméně žalobce stále opakoval, že v době pracovní neschopnosti si nic přebírat nemůže. K předání listiny obsahující ukončení pracovního poměru došlo dne 17. 7. 2020 přímo v kanceláři v sídle žalované, listinu žalobci předávala paní [celé jméno svědkyně], když si žalobce toho dne přišel vyzvednout stravenky. Svědek byl tomuto přítomen, jelikož se zrovna nacházel v kanceláři, paní [celé jméno svědkyně] jej oslovila s tím, že si žalobce odmítl listinu převzít, proto na listinu učinili dovětek o odmítnutí převzetí a tento spolu s paní [celé jméno svědkyně] oba podepsali. Následně o 4 dny později pak žalobci na jeho kontaktní email, který sám žalobce uvedl ve vstupním dotazníku a prostřednictvím kterého s žalobcem komunikovali ohledně směn, svědek poslal informaci o tom, že i když odmítl ukončení pracovního poměru převzít, dnem 17. 7. 2020 jeho pracovní poměr skončil a žalobce dále požádal, aby odevzdal čipové karty.

12. Z potvrzení o účasti na dopravní nehodě soud neučinil žádná pro posouzení věci relevantní skutková zjištění.

13. Na základě zjištění učiněných z provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Dne 1. 4. 2020 účastníci podepsali listinu označenou jako pracovní smlouva, v níž se žalobce jako zaměstnanec zavázal vykonávat pro žalovanou jako zaměstnavatele práci na pozici řidič nákladního automobilu, pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou s tříměsíční zkušební dobou, se dnem nástupu do práce 1. 4. 2020 a místem výkonu práce [obec] a jiná místa v ČR. Žalovaná v polovině června 2020 pojala úmysl ukončit s žalobcem pracovní poměr ve zkušební době z důvodu nespokojenosti s jím odváděnou prací, o čemž byl žalobce informován osobně svědkem [celé jméno svědka]. Žalobce byl od 17. 6. 2020 do 30. 4. 2021 v dočasné pracovní neschopnosti. Dne 17. 7. 2020 byla žalobci v kanceláři v sídle žalované předána listina označená jako zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze dne 8. 7. 2020, v níž žalovaná žalobci sdělila, že s ním ruší pracovní poměr ve zkušební době. Žalobce odmítnul tuto listinu převzít, čemuž byli přítomni svědci [celé jméno svědkyně] a [celé jméno svědka]. Žalobce odevzdal tankovací kartu a vstupní kartu do areálu [právnická osoba] dne 31. 5. 2021. Svým přípisem ze dne 28. 6. 2021 žalované sdělil, že se i nadále považuje za jejího zaměstnance a má zájem vykonávat sjednanou práci.

14. Podle ustanovení § 66 odst. 1, 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění (dále jen„ zákoník práce“) zaměstnavatel i zaměstnanec mohou zrušit pracovní poměr ve zkušební době z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu. Zaměstnavatel nesmí ve zkušební době zrušit pracovní poměr v době prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti (karantény) zaměstnance. Pro zrušení pracovního poměru ve zkušební době se vyžaduje písemná forma, jinak se k němu nepřihlíží. Pracovní poměr skončí dnem doručení zrušení, není-li v něm uveden den pozdější.

15. Podle ustanovení § 35 odst. 4 zákoníku práce sjednaná zkušební doba nesmí být dodatečně prodlužována. O dobu celodenních překážek v práci, pro které zaměstnanec nekoná práci v průběhu zkušební doby, a o dobu celodenní dovolené se však zkušební doba prodlužuje.

16. Podle ustanovení § 191 zákoníku práce zaměstnavatel je povinen omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti podle zvláštních právních předpisů), po dobu karantény nařízené podle zvláštního právního předpisu), po dobu mateřské nebo rodičovské dovolené, po dobu ošetřování dítěte mladšího než 10 let nebo jiné fyzické osoby v případech podle § 39 zákona o nemocenském pojištění a po dobu péče o dítě mladší než 10 let z důvodů stanovených v § 39 zákona o nemocenském pojištění nebo z důvodu, kdy se fyzická osoba, která o dítě jinak pečuje, podrobila vyšetření nebo ošetření u poskytovatele zdravotních služeb, které nebylo možno zabezpečit mimo pracovní dobu zaměstnance, a proto nemůže o dítě pečovat.

17. Podle ustanovení § 334 odst. 1, 3 zákoníku práce písemnosti týkající se vzniku, změn a skončení pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance, důležité písemnosti týkající se odměňování, jimiž jsou mzdový výměr (§ 113 odst. 4) nebo platový výměr (§ 136) a záznam o porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce (dále jen "písemnost"), musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou. Nedoručuje-li zaměstnavatel písemnost prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, považuje se písemnost za doručenou také tehdy, jestliže zaměstnanec přijetí písemnosti odmítne.

18. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

19. Na shora uvedený závěr o skutkovém stavu soud v rámci právního posouzení aplikoval citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je zcela nedůvodná.

20. Žalobce se domáhal v první řadě určení, a to jednak, že pracovní smlouva uzavřená 1. 4. 2020 mezi žalobcem a žalovanou je platná, jednak že pracovní poměr žalobce u žalované trvá nadále. S ohledem na skutečnost, že se v obou případech jedná o žalobu na určení, která není předvídaná zákoníkem práce, je každou nutno posoudit jako žalobu o určení podle § 80 o.s.ř. s nutností tvrdit naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

21. Jako první se proto soud zabýval otázkou existence naléhavého právního zájmu. K opakovaným výzvám soudu žalobce tvrdil naléhavý právní zájem na požadovaných určeních spočívající v samotné pracovní smlouvě a v nutnosti trvat na dodržení zákoníku práce.

22. Pokud jde o určení, že pracovní smlouva je platná, na tomto určení nemůže být dán naléhavý právní zájem, neboť dle konstantní judikatury platí, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na [webová adresa]).

23. Žalobu na určení, že pracovní smlouva je platná, je proto nezbytné zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu na tomto určení, jelikož lze žalovat o určení právního vztahu, v tomto případě určení, že pracovní poměr trvá, což ostatně žalobce současně učinil. Určení platnosti pracovní smlouvy neposkytuje pevný právní základ pro právní vztahy účastníků, neboť vůbec neřeší otázku zániku pracovního poměru žalobce u žalované. [ulice] pracovní smlouva totiž zůstává platná i přes její následné vypovězení či jiné ukončení pracovního poměru.

24. V případě určení, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá nadále, pak soud rovněž neshledal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Žalobcem zcela obecně tvrzený (i přes opakované výzvy soudu) naléhavý právní zájem spočívající v nutnosti trvat na dodržování zákoníku práce nemůže dle názoru soudu obstát, jelikož obecně platí, že naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by se bez požadovaného určení stalo právní postavení žalobce nejistým. V souladu s judikaturou nelze v případě žaloby na určení, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá nadále, posuzovat otázku platnosti rozvázání pracovního poměru, nýbrž soud se v řízení omezí toliko na zjištění, zda existuje úkon způsobilý být důvodem k rozvázání pracovního poměru (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000).

25. V nyní projednávané věci žalobce nejprve tvrdil, že nedošlo k žádnému jednání způsobilému být důvodem k rozvázání pracovního poměru. V takovém případě by žaloba na určení trvání pracovního poměru mohla být důvodná. Nicméně žalovaná tvrdila (a následně i prokázala), že s žalobcem zrušila pracovní poměr ve zkušební době. Byť žalobce nejprve uváděl, že si není vědom, že by mu dne 17. 7. 2020 žalovaná předávala cokoliv jiného kromě stravenek, následně svá tvrzení a argumentaci soustředil na skutečnost, že dne 17. 7. 2020 již netrvala zkušební doba, proto je toto zrušení neplatné a místo zrušení ve zkušební době mu měla být doručena výpověď. Za situace, kdy bylo učiněno právní jednání způsobilé přivodit rozvázání pracovního poměru, tak s ohledem na výše uvedené nelze dovodit naléhavý právní zájem na určení trvání pracovního poměru.

26. Nicméně s ohledem na skutečnost, že žalobce obsahem svých podání učinil i tvrzení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, jakož i na skutečnost, že soud na věc nahlížel optikou potřeby založit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků jako primárního cíle určovacích žalob (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009), soud přistoupil k posouzení samotné otázky platnosti zrušení pracovního poměru žalobce ve zkušební době. Jde o otázku, jejíž vyřešení poskytne pevný právní základ pro právní vztahy účastníků, předejde případným dalším sporům a od kterého lze odvíjet posouzení dalších navazujících nároků, které žalobce nadto učinil předmětem již nyní projednávané žaloby, jelikož se domáhal rovněž nároku dle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce, tedy uložení povinnosti k poskytnutí náhrady mzdy.

27. Mezi účastníky byl platně založen pracovní poměr na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 4. 2020, která splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti. V první řadě je však potřeba uvést, že žalobcova žaloba je podána opožděně, jelikož ke zrušení pracovního poměru ve zkušební době mělo dojít dne 17. 7. 2020, přičemž v souladu s ustanovením § 72 zákoníku práce lze neplatnost rozvázání pracovního poměru napadnout ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Žaloba byla přitom podána až dne 30. 6. 2021.

28. Dále i přes výše uvedené soud pro úplnost konstatuje, že zrušení pracovního poměru žalobce ve zkušební době je platné, toto splňuje všechny formální náležitosti, bylo učiněno písemně a bylo žalobci doručeno dne 17. 7. 2020 v souladu s ustanovením, § 334 odst. 3 zákoníku práce okamžikem, kdy zrušení pracovního poměru odmítl převzít. Pracovní poměr žalobce u žalované tedy skončil dnem doručení zrušení pracovního poměru ve zkušební době, tj. 17. 7. 2020. Zkušební doba přitom v tu dobu stále trvala, neboť v souladu s ustanovením § 35 odst. 4 zákoníku práce se zkušební doba prodlužuje o dobu celodenních překážek v práci, pro které zaměstnanec nekoná práci v průběhu zkušební doby. Uvedenou překážkou je dle § 191 zákoníku práce i dočasná pracovní neschopnost. Zkušební doba se v takovém případě prodlužuje nikoliv jen o prvních 14 dnů dočasné pracovní neschopnosti, jak se mylně domníval žalobce, nýbrž o celou tuto dobu, neboť jde o odraz podstaty zkušební doby, která spočívá ve vzájemném otestování, zda pracovní poměr konkrétní osoby bude vyhovovat jak samotnému zaměstnanci, tak zaměstnavateli. Žalovaná přitom dodržela omezení vyplývající z ustanovení § 66 odst. 1 zákoníku práce a ke zrušení pracovního poměru ve zkušební době přistoupila až po uplynutí prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti žalobce, který byl v pracovní neschopnosti od 17. 6. 2020.

29. Zrušení pracovního poměru žalobce ve zkušební době tedy bylo platné, na jeho základě došlo k platnému rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované, z čehož plyne rovněž nedůvodnost posledního žalobcova nároku na uložení povinnosti žalované k vyplacení náhrady mzdy od 1. 5. 2021 a žalobu je tak nutno v celém rozsahu posoudit jako nedůvodnou. S ohledem na vše výše uvedené proto soud rozhodl o zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 18 943,90 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) ve výši 2 500 Kč za jeden úkon právní služby, a to za celkem 4 úkony právní služby (převzetí a příprava, vyjádření k žalobě a účast na jednání soudu dne 23. 3. 2022 v době od [číslo] do 10.51 hod., tedy v rozsahu dvou úkonů) ve výši 10 000 Kč, dále mu náleží paušální náhrada hotových výdajů za tyto 4 úkony ve výši 300 Kč za jeden úkon dle § 13 odst. 4 a. t., tj. celkem 1 200 Kč, cestovné za cestu k jednání soudu a zpět, tj. z [obec] do [obec] a zpět, v rozsahu 564 km, při cestě použito vozidlo [jméno] [příjmení] [jméno] [číslo] se spotřebou 13,1 l benzinu na 100 km, při vyhláškové ceně 37,10 Kč/litr a sazbě základní náhrady 4,70 Kč/km celkem ve výši 5 391,90 Kč, a náhrada daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad, tj. z částky 11 200 Kč ve výši 2 352 Kč, jelikož zástupce žalované osvědčil, že je plátcem DPH. Soud žalované nepřiznal odměnu za uplatněnou další poradu s klientem, jelikož tuto zástupce žalované žádným způsobem neodůvodnil ani nedoložil. Částku 18 943,90 Kč je žalobce povinen zaplatit žalované v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jejího zástupce, advokáta JUDr. [jméno] [příjmení] Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní.