23 C 7/2022

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Fialovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 4 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 4 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5 900 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 4 000 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody za nesprávný úřední postup. Žalobce jako soudní exekutor, pověřený [název soudu] (sp. zn. [číslo jednací]), vedoucí exekuci proti povinnému [příjmení] [jméno] [příjmení], [IČO], v následně zahájeném insolvenčním řízení povinného, vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [insolvenční spisová značka], uplatnil přihláškou pohledávku z titulu náhrady nákladů exekuce a zároveň podal návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se ustanovuje předběžný správce a kterým se zcela omezí právo dlužníka nakládat s jeho majetkem. Usnesením ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], soud návrh žalobce zamítl. Toto usnesení napadl žalobce odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen„ vrchní soud“) svým usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [insolvenční spisová značka] [spisová značka], ve výroku I. potvrdil a v poučení uvedl, že proti výroku I. tohoto usnesení je přípustné podat dovolání. Žalobce postupoval dle poučení a podal dovolání proti výroku I. citovaného usnesení vrchního soudu, ze které k výzvě Nejvyššího soudu ČR (dále jen„ nejvyšší soud“) zaplatil dne [datum] soudní poplatek ve výši 4 000 Kč Nejvyšší soud usnesením č.j. [insolvenční spisová značka] [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné. Nebýt nesprávného poučení odvolacího soudu, nepodával by žalobce dovolání a nevznikla by mu poplatková povinnost s ním spojená. Nesprávné poučení vrchního soudu bylo nesprávným úředním postupem, v příčinné souvislosti s nímž vznikla žalobci škoda v podobě zaplaceného soudního poplatku. Žalobce proto dne [datum] uplatnil nárok na náhradu škody za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“). Šestiměsíční lhůta pro rozhodnutí skončila [stát. instituce] [datum], žalobce proto požadoval příslušenství v podobě úroku z prodlení od [datum].

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, neboť nebyly naplněny předpoklady pro založení odpovědnosti státu za škodu. Při vypracování písemného vyhotovení dotčeného usnesení vrchní soud, v části poučení o dovolání, vycházel ze závěru, že výrokem I. je potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, tj. že se jedná o rozhodnutí podle poplatkového zákona, a nikoliv o rozhodnutí o předběžném opatření, a jedná se tak o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, a dovolání je tudíž přípustné dle § 237 o.s.ř. s tím, že přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Nejvyšší soud ve svém usnesení uvedl, že usnesení, jímž insolvenční soud zastavil řízení o odvolání žalobce, proti usnesení, jímž insolvenční soud zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, je přitom usnesením, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření. Z uvedeného je patrné, že nejvyšší soud vyhodnotil poučení vrchního soudu jako nesprávné, když vycházel z jiného právního názoru při výkladu přípustnosti dovolání než vrchní soud, který oproti nejvyššímu soudu zastával názor, že dovolání je přípustné, neboť by směřovalo proti usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Na základě uvedeného nelze v postupu vrchního soudu shledat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., jelikož vrchní soud v dané věci pouze zastával odlišný právní názor než nejvyšší soud. Takovéto právní posouzení věci přitom žalované nepřísluší přezkoumávat a nelze je hodnotit jako nesprávný úřední postup.

3. K výzvě soudu dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaná nevyjádřila. Proto má soud za to, že žalovaná s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání přípisem ze dne [datum]. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez jednání.

4. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř.

5. Soud ve věci postupoval dle § 115a o. s. ř. a z předložených listinných důkazů zjistil, že žalobce na základě pověření [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], vedl exekuci proti povinnému [příjmení] [jméno] [příjmení]. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [insolvenční spisová značka] [spisová značka], v insolvenční věci dlužníka [anonymizováno] [jméno] [příjmení], bylo výrokem I. potvrzeno usnesení [název soudu] ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], v části, kterou bylo zastaveno odvolací řízení o odvolání věřitele [číslo] žalobce. Citovaným usnesením [název soudu] bylo zastaveno odvolací řízení o odvolání žalobce proti usnesení [název soudu] ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], kterým soud zamítl návrh na vydání předběžného opatření. Odvolací řízení bylo zastaveno postupem podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích pro nesplnění poplatkové povinnosti, jelikož žalobce neuhradil soudní poplatek za odvolání ani na základě výzvy soudu, kterou mu byla stanovena dodatečná lhůta k jeho úhradě. [ulice] soud v poučení citovaného usnesení uvedl ve vztahu k výroku I. tohoto usnesení:„ Proti výroku I. tohoto usnesení je přípustné podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v [obec] prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě (…) Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.“ [ulice] soud vycházel ze závěru, že výrokem I. je potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku dle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen„ poplatkový zákon“), tzn. že se jedná o rozhodnutí podle poplatkového zákona, a nikoliv o rozhodnutí o předběžném opatření, a jedná se o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, a dovolání je tudíž přípustné dle § 237 o. s. ř. Proti výroku I. citovaného usnesení vrchního soudu podal žalobce dovolání ze dne [datum] Nejvyšší soud následně vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku z dovolání ve výši 4 000 Kč, který žalobce uhradil dne [datum]. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [insolvenční spisová značka] [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] dovolání žalobce odmítl, a to z toho důvodu, že dovolání nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a tomu, aby mohly být zkoumány podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., bránilo ustanovení § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné též proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření. Usnesení, jímž vrchní soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o zastavení odvolacího řízení proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na předběžné opatření, je přitom rovněž„ usnesením, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření“. Žalobce u žalované uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 4 000 Kč za nesprávný úřední postup spočívající v nesprávném poučení vrchním soudem svým podáním ze dne [datum], které bylo žalované doručeno dne [datum]. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne [datum] nárok žalobce neuznala, jelikož ve věci neshledala nesprávný úřední postup. Žalovaná dospěla k závěru, že nejvyšší soud vycházel z jiného právního názoru při výkladu přípustnosti dovolání než vrchní soud při vyhotovení předmětného usnesení. Právní posouzení věci přitom žalované nepřísluší přezkoumávat a nelze jej hodnotit jako nesprávný úřední postup.

6. Podle ustanovení § 13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

7. Podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

8. Podle ustanovení § 15 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

9. Soud v rámci právního posouzení věci na výše zjištěný skutkový stav aplikoval citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

10. Podstatou nyní projednávaného sporu je otázka, zda nesprávné poučení soudu vycházející z odlišného právního názoru představuje nesprávný úřední postup dle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž z níže rozvedených důvodů soud dospěl k závěru, že tomu tak je.

11. Odpovědnost státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. vzniká při kumulativním splnění tří podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vzniku škody a v existenci příčinné souvislosti mezi takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou.

12. Samotný nesprávný úřední postup není zákonem definován. Za nesprávný úřední postup je třeba považovat všechna ta deliktní jednání způsobená odpovědnými orgány, která jsou v jejich obvyklé rozhodovací činnosti nesprávná (a tudíž ve svém důsledku nezákonná) a která se přímo nepromítla do obsahu rozhodnutí (srov. IŠTVÁNEK, František, Pavel SIMON a František KORBEL. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci: Komentář. Wolters Kluwer (cit. 2022 -5-13). ASPI_ID KO82_1998CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-). Znak nesprávnosti úředního postupu je třeba obecně vztahovat k porušení pravidel předepsaných zpravidla procesní normou, nadto se takové porušení ani nemusí ve své době jevit samo o sobě nezákonné. V době deliktního jednání mohl být postup v plném souladu s pravidly, avšak protože zapříčinil vznik škody nebo nemajetkové újmy, je třeba jej mít podle jeho následku objektivně (bez ohledu na zavinění) za nesprávný (srov. tamtéž).

13. S ohledem na absenci zákonné definice a výše uvedené obecné vymezení pak lze pod nesprávný úřední postup podřadit různorodé případy porušení procesních povinností odpovědných orgánů, které se bezprostředně neodráží v obsahu rozhodnutí. Judikaturou bylo přitom právě nesprávné poučení účastníka již opakovaně označeno za nesprávný úřední postup zakládající nárok na náhradu škody dle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5521/2007, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 7 Afs 49/2014-32).

14. Pokud pak jde o výše předestřenou otázku, jež je předmětem tohoto řízení, je třeba zdůraznit, že případná nesprávnost právního názoru soudu musí být vypořádána v poměrech opravných prostředků (srov. IŠTVÁNEK, František, Pavel SIMON a František KORBEL. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci: Komentář. Wolters Kluwer (cit. 2022 -5-13). ASPI_ID KO82_1998CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-). Odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu tedy nezakládají vady řízení (spočívající např. mimo jiné právě v právním posouzení), jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí, neboť v takovém případě bude titulem pro náhradu škody samotné nezákonné rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97).

15. Jinými slovy nesprávné právní posouzení musí být vždy nějakým způsobem napraveno, ať už primárně v rámci opravných prostředků, či poskytnutím náhrady škody za nezákonné rozhodnutí. Skutečnost, že vrchní soud při poučení vycházel z jiného právního názoru než nejvyšší soud, pak nic nemění na závěru, že šlo o právní názor v konečném důsledku nesprávný. Z tohoto pohledu je pak dle názoru soudu nerozhodný argument žalované, že právní posouzení věci jí nepřísluší přezkoumávat. Nesprávné právní posouzení věci nemůže jít v konečném důsledku k tíži účastníka. S ohledem na výše uvedené je třeba uzavřít, že nesprávné právní posouzení vrchním soudem je třeba nějakým způsobem reparovat. Jelikož jde o nesprávný právní názor obsažený v poučení rozhodnutí, tedy nikoliv v obsahu rozhodnutí samotném, který by mohl být zhojen v rámci opravného prostředku, případně náhradou škody za nezákonné rozhodnutí, a nelze jej tedy zhojit jiným způsobem, představuje takové nesprávné právní posouzení promítající se do poučení nesprávný úřední postup. V jeho důsledku pak žalobce podal dovolání, za které uhradil soudní poplatek ve výši 4 000 Kč, tedy kromě existence nesprávného úředního postupu byly naplněny i další dva předpoklady, a to vznik škody a příčinná souvislost a žalobci tak vznikl nárok vůči státu na náhradu škody za nesprávný úřední postup dle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Současně žalobce splnil i podmínku uplatnění nároku u žalované před podáním žaloby v souladu s ustanovením § 14, § 15 zákona č. 82/1998 Sb.). Proto soud rozhodl tak, že zavázal žalovanou k náhradě škody ve výši 4 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, jelikož okamžik prodlení odpovídá skutkovým zjištěným soudu, tedy že nastal po uplynutí 6 měsíční lhůty od uplatnění nároku u žalované, který byl uplatněn [datum] Lhůtu k plnění soud k žádosti žalované určil jako patnáctidenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.

16. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 5 900 Kč, neboť byl v řízení plně procesně úspěšný, a proto mu přísluší náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. V daném případě pak náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, dále odměna za zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby po 1 000 Kč dle § 7 bod 3. vyhl.č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, vyjádření k výzvě soudu) a 3 x režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl.č. 177/1996 Sb. Částku 5 900 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobcii v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jeho zástupce. Lhůtu k plnění soud určil k žádosti žalované podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. jako patnáctidenní.