24 C 172/2020

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Naděždou Novákovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou osobní údaje zástupce o 90 765 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 90 765 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 90 765 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 652 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Olomouci soudní poplatek ve výši 4 539 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 23. 6. 2020 po žalovaném zaplacení částky 90 765 Kč se shora uvedeným zákonným úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně, neboť uvedenou částku, která mu byla žalobkyní vyplacena na žádost žalovaného jakožto peněžitá pomoc oběti zločinu ublížení na zdraví v důsledku spáchání trestného činu pachatele dle rozhodnutí [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] s odkazem na § 24 odst. 1 b) a § 28 odst. 1 písm. b) zák. č. 45/2013 Sb., žalovaný nevrátil, k čemuž byl povinován na základě zrušovacího rozhodnutí žalobkyně [spisová značka] ze dne [datum], kterým byla naopak žádost žalovaného zamítnuta. Poslední rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 6. 2018. Důvodem zrušovacího rozhodnutí bylo porušení povinnosti žalovaným stanovené § 31 odst. 5 zák. č. 45/2013 Sb., když žalovaný žalobkyni bezodkladně nesdělil, že uplatnil soudem mu přiznané nároky na náhradu škody v rámci exekučního řízení zahájeného [datum], ve kterém byl následně zcela uspokojen, přičemž toto řízení bylo ukončeno 19. 5. 2016. Žalovaný i přes výzvu žalobkyně pohledávku žalobkyni neuhradil do 31. 5. 2020, tudíž žalobkyně požaduje zaplatit z dlužné částky i zákonný úrok z prodlení.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Žádost o poskytnutí pomoci oběti trestného činu podal u žalobkyně dne 19. 11. 2014, nicméně se dočkal splnění svého očekávání pozdě, dokonce požadoval odstranění nečinnosti žalobkyně v této záležitosti v r. 2015, kdy bylo dočasně řízení i přerušeno, teprve až 26. 5. 2016 žalobkyně rozhodla o přiznání odškodnění v uplatňované výši, které fakticky obdržel 3. 6. 2016. Od odsouzeného pachatele žalovaný vymohl plnění prostřednictvím exekuce až 30. 6. 2016. Současně žalovaný namítl vznik vztahu účastníků řízení z titulu veřejného práva, což zcela vylučuje pravomoc civilních soudů v této záležitosti jednat, neboť obecné civilní soudy jsou oprávněny jednat toliko v soukromoprávní oblasti, veřejnoprávní oblast náleží naopak zcela do příslušnosti správního soudnictví. Žalovaný obdržel pohledávku žalobkyně zcela po právu, pokud žalobkyně zrušila následně své pravomocné rozhodnutí dle pozdější úpravy zák. č. 56/2017 Sb., která nabyla účinnosti 1. 4. 2017, nebyla žalobkyně oprávněna takový postup aplikovat. Žalovaný jak žalobkyni, tak ani povinnému pachateli, který mu vyplatil finanční odškodnění přiznané mu trestním soudem v plném rozsahu, v rozsahu žalované částky 90 765 Kč nevrátil.

3. Níže provedenými důkazy bylo v řízení prokázáno, že: - Žádostí o pomoc oběti trestného činu ze dne 19. 11. 2014, rozhodnutím MS ČR ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [spisová značka], výpisem odeslané pošty žalobkyně, účetním deníkem žalobkyně - na základě žádosti žalovaného, která byla podána právním zástupcem žalovaného [osobní údaje zástupce] u žalobkyně dne [datum], žalobkyně vydala [datum rozhodnutí] rozhodnutí č. j. [spisová značka], v němž vyhověla žádosti žalovaného o poskytnutí peněžité pomoci ve výši 90 765 Kč, neboť žalovaný splnil veškeré podmínky ust. § 24 odst. 1 písm. b) a § 28 odst. 1 písm. b) zák. č. 45/2013 Sb., přičemž žalobkyně vycházela z podané žádosti žalovaného, mzdových listů, pracovní smlouvy, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a rozhodnutí orgánů činných v tr. řízení, když dle předložené žádosti a jejích příloh neměla žalobkyně důvodné pochybnosti o nároku žalovaného. Žalovaný v podané žádosti uvedl, že se současně rozhodl náhradu škody uplatňovat v trestním řízení, tudíž kvůli překážce litispendence řízení vůči pachateli nezahajoval řízení občanskoprávní, nicméně aktivně vystupuje a hodlá využít všech možností, které mu zákon k vymožení svého nároku přiznává. Přiznanou částku žalobkyně odeslala žalovanému dle výroku shora uvedeného rozhodnutí na jeho adresu dne 1. 6. 2016 poštovní poukázkou typu B poté, co uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 31 5. 2016. - Rozhodnutím MS ČR ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [spisová značka], výzvou k úhradě pohledávky ze dne [datum], žádostí žalovaného ze dne [datum], usnesením soudního exekutora [osobní údaje exekutora]č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] - žalobkyně rozhodnutím č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], které nabylo právní moci dne [datum], zamítla žádost žalovaného o poskytnutí peněžité pomoci, když tímto rozhodnutím současně s odkazem na ust. § 30 odst. 6 zák. č. 45/2013 Sb. původní své rozhodnutí č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] zrušila. V odůvodnění svého rozhodnutí žalobkyně uvedla, že žalobkyně v rámci vymáhání poskytnuté pohledávky zjistila, že [datum] byla proti povinnému [osobní údaje povinného] [příjmení], který byl pravomocně odsouzen rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] pod č. j. [číslo jednací], nařízena exekuce vedená [osobní údaje exekutora] [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka] a dne [datum rozhodnutí] bylo vydáno exekutorem usnesení o zrušení exekučních příkazů, neboť dne 19. 5. 2016 bylo účelu exekuce dosaženo a uplatněná pohledávky žalovaného ve výši 486 145 Kč byla zcela vymožena. Přes uvedené skutečnosti žadatel tedy nesplnil svoji informační povinnost a tuto skutečnost správnímu orgánu nesdělil tak, jak mu ukládá § 31 odst. 5 zák. č. 45/2013 Sb., když ke dni 19. 5.2016 byla žadateli uhrazena veškerá škoda ze strany pachatele, nebylo naplněno ust. § 25 odst. 2 zák. č. 45/2013 Sb. Na základě tohoto rozhodnutí žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě poskytnuté částky do 30. 4. 2018, přičemž doručení této výzvy žalovaný potvrdil dopisem ze dne 10. 5. 2018, nicméně přes ochotu vyplacenou částku žalobkyni vrátit žalovaný požádal o splátkový kalendář z důvodu nedostatku finančních prostředků a nemožnosti vrátit finanční částku jednorázově. - Výzvou žalobkyně ze dne 19. 5. 2020 – žalobkyně vyzvala opětovně žalovaného k úhradě pohledávky do 31. 5. 2020 pod pohrůžkou žaloby. - Návrhem na nařízení exekuce ve znění opravy a výzvy k plnění, žádostí o pověření a nařízení exekuce ze dne [datum] ve znění opravy ze dne [datum], žádostí o opravu pověření ze dne [datum], pověřením soudního exekutora ze dne [datum], sdělením [název soudu] ze dne [datum], vyrozuměním o zahájení exekuce ze dne [datum], vyrozuměním účastníků o převzetí spisu ze dne [datum], výzvou k dobrovolnému splnění ze dne [datum], exekuční kartou a kartou o plnění v exekuci a jednotlivých platbách, exekučními příkazy č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], oznámením soudního exekutora ze dne [datum] a ze dne [datum], příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne [datum rozhodnutí], usnesením č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], usnesením č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], vyrozuměním ze dne [datum], závěrečnou zprávou o průběhu exekuce sp. zn. [spisová značka], usnesením soudního exekutora [označení exekutora] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], – na základě návrhu podaného dne [datum] u soudního exekutora [označení exekutora] [jméno] [příjmení] žalovaným, zastoupeným [označení zástupce] [jméno] [příjmení], který povinného vyzýval dle povinnosti stanovené mu shora uvedeným pravomocným trestním rozsudkem k náhradě škody již dne [datum] k plnění, byl dne [datum] k provedením exekuce oprávněného [osobní údaje oprávněného] proti povinnému [osobní údaje povinného] pověřen [osobní údaje exekutora], [exekutorský úřad], on a jeho právní nástupce činili okamžité úkony vedoucí k uspokojení oprávněného povinným, přičemž povinný byl vyzván k dobrovolnému plnění již dne [datum] a současně již počínaje tímto dnem exekutor vydal exekuční příkazy postihující majetek povinného, již dne 18. 5. 2016 a 19. 5. 2016 došlo k vymožení pohledávky s příslušenstvím dobrovolným plněním, přičemž následně 30. 6. 2016 byla realizována výplata oprávněnému, v důsledku úplného vymožení pohledávky s příslušenstvím byla exekuce ukončena, a to definitivním oznámením soudního exekutora stranám ze dne [datum], kterému předcházela rozhodnutí o zrušení exekučních příkazů již [datum], k žádosti žalobkyně soudní exekutor postoupil spis žalobkyni 20. 3. 2018 k šetření. - Rozsudkem [název soudu] č j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], který nabyl právní moci dne 24. 8. 2020 – správní soud pravomocně zamítl žalobu žalobce [celé jméno žalovaného] proti MS ČR, kterým se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], když žalobce namítal nesprávný výklad žalované o zpětné retroaktivitě novely zák. č. 45/2013 Sb. účinné až od 1. 4. 2017, kterou žalovaná aplikovala při zrušení dřívějšího rozhodnutí, kterým přiznala žalobci poskytnutí peněžité pomoci. Správní soud uzavřel, že peněžitá pomoc představuje dávku, která má oběti TČ pomoci překlenout nepříznivou situaci, která nastala v důsledku spáchání TČ, je poskytována v penězích a jejím účelem je pomoci oběti TČ překonat zhoršenou sociální situaci, tudíž nejde o odškodnění oběti TČ, nejde o náhradu škody, ale jedná se o zvláštní dávku, kterou stát poskytuje v případech, kdy škoda či nemajetková újma způsobená pachatelem TČ nebyla tímto pachatelem plně nahrazena. Povinnost nahradit škodu způsobenou TČ zůstává zachována ve vztahu k pachateli TČ, povinnost poskytnout náhradu škody tedy nepřechází na stát, stát pouze pomáhá oběti TČ, primární povinnost pachatele tím není dotčena. Poskytnutím peněžité pomoci oběti přechází nárok oběti na náhradu škody nebo majetkové újmy vůči pachateli na stát, a to v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci. K tomuto přechodu dojde pouze v omezeném rozsahu, a to v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci. Aby došlo k přechodu nároku, musí tento nárok oběti na náhradu škody existovat, pokud tedy oběť nárok na náhradu škody nemá i proto, že pachatel škodu již uhradil, pak zde není nic, co by na stát mohlo přejít. To ve svém důsledku znamená, že k přechodu nároku oběti na náhradu škody na stát nemůže dojít pouze tehdy, jestliže oběť nebyla samotným pachatelem uspokojena, pokud tedy náhrada škody nebyla oběti trestného činu pachatelem uhrazena. V případě, kdy pachatelem náhrada škody uhrazena není, přechází na stát tento nárok ve výši, v níž byla poskytnuta peněžitá pomoc. Oběť trestného činu, které byla peněžitá pomoc poskytnuta, se tedy již sama nemůže domáhat po pachateli trestného činu plnění, to za ni činí stát. Oběť nemá právo na to, aby dostala současně plnění od státu a od pachatele TČ. Pokud by soud akceptoval názor žalobce, znamenalo by to, že stát by se měl po pachateli TČ domáhat částky, kterou žalobce obdržel jako peněžitou pomoc přesto, že pachatel TČ v daném případě uhradil celou finanční částku. K přechodu nároku oběti na náhradu škody vůči pachateli na stát tedy dochází pouze v těch případech, kdy pachatel TČ náhradu škody buď neuhradil vůbec, nebo tak neučinil v plné výši. Nejedná se tak o samostatné odškodnění od státu, jedná se pouze peněžitou pomoc, která s otázkou náhrady škody ze strany pachatele souvisí. Podmíněnost poskytnutí peněžité pomoci je ze zákona zřejmá. Žalobce chybně vykládá změnu koncepce právní úpravy ve smyslu, že oběť TČ nemusí peníze vracet. Původně oběť, které byla poskytnuta pomoc, byla povinna do 5 let ode dne, kdy jí byla poskytnuta peněžitá pomoc, odvést na účet MS ČR částky, které obdržela jako náhradu škody až do výše poskytnuté peněžité pomoci. Podle nového principu přechází nárok na náhradu škody v rozsahu poskytnuté pomoci z oběti na stát, aby oběť nemusela zpětně vyplácet plnění poskytnuté pachatelem. Jedná se pouze o změnu procesního přístupu a zjednodušení situace pro oběť. S odkazem na novelu účinnou od 1. 4. 2017 soud vyhodnotil námitku o nepřípustné retroaktivitě použití zrušovacího rozhodnutí ve vtahu k původnímu rozhodnutí za nedůvodnou. Zákaz zpětné účinnosti právních norem (retroaktivita) je obecným, nikoli však absolutním principem, touto otázkou se opakovaně zabýval ÚS ČR, který zdůraznil, že je nutno rozlišovat mezi pravou a nepravou retroaktivitou. Dle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 u pravé retroaktivity platí zásada obecné nepřípustnosti, u nepravé pak obecné přípustnosti, ze které existují její nepřípustnosti. Provést zpětné působení nového zákona je tu jen tehdy, když působí i pro dobu minulou, nepravé zpětné působení je, když nový zákon nařizuje, že ho má být použito i na staré právní poměry již založené, ale teprve od doby, kdy počíná působnost nového zákona anebo od doby ještě pozdější, Pro pravou retroaktivitu tudíž platí, že lex posterior ruší právní účinky v době účinnosti legis prioris, popř. vyvolává anebo spojuje práva a povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jež v době účinnosti legis prioris neměly povahu právních skutečností. V daném případě má soud za to, že jde o retroaktivitu nepravou, kdy nová právní úprava zasahuje do právních vztahů, které byly založeny před účinností novely zákona o obětech trestného činu, tedy před 1. 4. 2017 i přes absenci přechodných ustanovení, jde o retroaktivitu akceptovatelnou. Ani podle zákona účinného do 31. 3. 2017 nebylo možné, aby oběť trestného činu získala finanční prostředky duplicitně, a to od pachatele a současně ve formě peněžité pomoci od státu. Pokud by tedy nebylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, nebyl by žalobce oprávněn ponechat si vedle finanční částky ve výši 486 145 Kč vyplacené pachatelem trestného činu jako plná náhrada současně peněžitou pomoc ve výši 90 765 Kč. Vzhledem k plné náhradě škody ze strany pachatele by byl i podle předcházející právní úpravy žalobce povinen částku představující peněžitou pomoc vrátit. Změna po 1. 4. 2017 v podstatě spočívá v tom, že oprávnění žalovaného zrušit rozhodnutí, kterým byla přiznána peněžitá pomoc, znamená přesunutí rozhodování o požadavku vrácení určité částky do správního řízení a nikoliv do případného soudního sporu. Přitom soudní ochrana je zajištěna tím, že nové rozhodnutí, kterým se původní rozhodnutí ruší, podléhá soudnímu přezkumu ve správním soudnictví. Je nutno přihlédnout i k charakteru oprávnění žalované vydat nové rozhodnutí, když jde o zakotvení speciálního důvodu k provedení nového řízení ve smyslu § 101 správního řádu. Pokud žalobce namítal uhrazení odškodnění pachatelem až dne 30. 6. 2016, tedy po vydání původního rozhodnutí, tato námitka je nedůvodná s odkazem na § 31 odst. 5 a § 30 odst. 6 zák. o obětech trestných činů, když zákon uvádí příkladný výčet důvodu pro nesplnění informační povinnosti žadatele podle § 31 odst. 5 tohoto zákona, neboť žadatel je též povinen upozornit bezodkladně ministerstvo na změnu okolností, které mají vliv na posouzení žádosti. Za nahrazení škody je nutno považovat situaci, kdy předmětná finanční částka byla pachatelem trestného činu vyplacena, tedy okamžik, kdy se určitá finanční částka dostala mimo dispozici pachatele. Jedná se o objektivní skutečnost nezávislou na subjektivní stránce, tedy na tom, kdy se oprávněná osoba dozvěděla o tom, že došlo ke splnění uložené povinnosti. V daném případě je nutno vyházet z účelu exekuce, tedy vymožení pohledávky bylo dosaženo dne 19. 5.2016. Skutečnost, že ke zrušení exekučního příkazu a že k jeho doručení došlo později, nemá vliv na to, že k náhradě škody došlo v okamžiku, kdy bylo účelu exekuce dosaženo. I kdyby byla informační povinnost žadatelem splněna a napadené rozhodnutí bylo vydáno, byly i tak dány důvody pro vydání nového rozhodnutí právě proto, že již došlo k úhradě vzniklé škody. Ust. § 31 odst. 5 zákona se nevztahuje pouze na poskytnutí informací o tom, že došlo k náhradě škody, ale žadatel je povinen sdělit změnu veškerých okolností, které mají vliv na posouzení žádosti, tedy i povinnost informovat posuzující orgán o tom, že žadatel inicioval exekuci proti pachateli trestného činu. V daném případě tak žalobce však neučinil, naopak urgoval vydání rozhodnutí o poskytnutí peněžité pomoci. K námitce o veřejnoprávním nároku spočívajícím ve výplatě peněžité pomoci oběti trestného činu soud uzavřel, že přes takový charakter nároku nelze vyloučit souvislost se soukromoprávním nárokem na náhradu škody, oběť trestného činu nemá však nárok na duplicitní plnění. Ani pro namítaný rozpor s dobými mravy soud žalobě nevyhověl s odkazem na možnost ochrany účastníka správního řízení uplatněním nároku proti nečinnosti správního orgánu. - Rozsudkem [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], který nabyl právní moci dne [datum], usnesením [název odvolacího soudu] č. j. [číslo jednací], zprávou [název pojišťovny] ze dne [datum], sdělením žalovaného ze dne [datum] – soud pravomocně uznal vinným [jméno] [příjmení] ze zločinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1,3 TZ a z přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1 TZ, kterých se měl dopustit mimo jiné i vůči [celé jméno žalovaného], jemuž úmyslně ublížil na zdraví a způsobil mu tímto činem těžkou újmu na zdraví, současně mu uložil dle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit [celé jméno žalovaného] náhradu škody ve výši 486 145 Kč. Odsouzený dle pravomocného rozsudku zcela zaplatil škodu pojišťovně i poškozenému [celé jméno žalovaného]. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu věci:

4. Rozsudkem [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], který nabyl právní moci dne 4. 11. 2015, soud pravomocně uznal vinným [jméno] [příjmení] ze zločinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1,3 TZ a z přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1 TZ, kterých se měl dopustit mimo jiné i vůči [celé jméno žalovaného], jemuž úmyslně ublížil na zdraví a způsobil mu tímto činem těžkou újmu na zdraví, současně mu uložil dle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit [celé jméno žalovaného] náhradu škody ve výši 486 145 Kč. Na základě žádosti žalovaného, která byla podána právním zástupcem žalovaného [osobní údaje zástupce] [jméno] [příjmení] u žalobkyně dne 21. 11. 2014, žalobkyně vydala [datum rozhodnutí] rozhodnutí č. j. [spisová značka], v němž vyhověla žádosti žalovaného o poskytnutí peněžité pomoci ve výši 90 765 Kč, neboť žalovaný splnil veškeré podmínky ust. § 24 odst. 1 písm. b) a § 28 odst. 1 písm. b) zák. č. 45/2013 Sb., přičemž žalobkyně vycházela z podané žádosti žalovaného, mzdových listů, pracovní smlouvy, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a rozhodnutí orgánů činných v tr. řízení, když dle předložené žádosti a jejích příloh neměla žalobkyně důvodné pochybnosti o nároku žalovaného. Žalovaný v podané žádosti uvedl, že hodlá využít všech možností, které mu zákon k vymožení svého nároku přiznává. Přiznanou částku žalobkyně odeslala žalovanému dle výroku shora uvedeného rozhodnutí na jeho adresu dne 1. 6. 2016 poštovní poukázkou typu B poté, co uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 31. 5. 2016. Před vydáním shora uvedeného rozhodnutí žalovaný coby žadatel o peněžitou pomoc neuvědomil žalobkyni o podání svého návrhu na nařízení exekuce proti škůdci dne 3. 3. 2016, byť byl navíc právně zastoupen advokátem, neuvědomil žalobkyni ani o rozhodnutí soudu ze dne [datum], kterým byl k provedením exekuce oprávněného [celé jméno žalovaného] proti povinnému [osobní údaje povinného] pověřen [osobní údaje exekutora], [exekutorský úřad], jakož nesdělil ani žalobkyni následně učiněné kroky soudního exekutora k vymožení jeho pohledávky, přičemž mu tyto skutečnosti byly známy, jako oprávněný subjekt navíc mohl vědět stav exekučního řízení. Již dne 18. 5. 2016 a 19. 5. 2016 došlo k vymožení pohledávky s příslušenstvím dobrovolným plněním, přičemž následně 30. 6. 2016 byla realizována výplata oprávněnému, v důsledku úplného vymožení pohledávky s příslušenstvím byla exekuce ukončena, a to definitivním oznámením soudního exekutora stranám ze dne [datum], kterému předcházela rozhodnutí o zrušení exekučních příkazů již [datum] O uspokojení žalovaného přímým pachatelem se žalobkyně dozvěděla až v následujícím období po výplatě jak peněžité pomoci, tak i po jeho uspokojení prostřednictvím exekuce. Proto žalobkyně rozhodnutím č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], které nabylo právní moci dne 27. 6. 2018, zamítla žádost žalovaného o poskytnutí peněžité pomoci, když tímto rozhodnutím současně s odkazem na ust. § 30 odst. 6 zák. č. 45/2013 Sb. původní své rozhodnutí č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] zrušila. V odůvodnění svého rozhodnutí žalobkyně uvedla, že žalobkyně v rámci vymáhání poskytnuté pohledávky zjistila, že [datum] byla proti povinnému [jméno] [příjmení], který byl pravomocně odsouzen rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] pod č. j. [číslo jednací], nařízena exekuce vedená [osobní údaje exekutora] pod sp. zn. [spisová značka] a dne [datum rozhodnutí] bylo vydáno exekutorem usnesení o zrušení exekučních příkazů, neboť dne 19. 5. 2016 bylo účelu exekuce dosaženo a uplatněná pohledávky žalovaného ve výši 486 145 Kč byla zcela vymožena. Přes uvedené skutečnosti žadatel tedy nesplnil svoji informační povinnost a tuto skutečnost správnímu orgánu nesdělil tak, jak mu ukládá § 31 odst. 5 zák. č. 45/2013 Sb., když ke dni 19. 5.2016 byla žadateli uhrazena veškerá škoda ze strany pachatele, nebylo naplněno ust. § 25 odst. 2 zák. č. 45/2013 Sb. Na základě tohoto rozhodnutí žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě poskytnuté částky do 30. 4. 2018, přičemž doručení této výzvy žalovaný potvrdil dopisem ze dne 10. 5. 2018, nicméně přes ochotu vyplacenou částku žalobkyni vrátit žalovaný požádal o splátkový kalendář z důvodu nedostatku finančních prostředků a nemožnosti vrátit finanční částku jednorázově. Přesto žalovaný svoji povinnost nesplnil, u správního soudu uplatnil svůj nárok na zrušení uvedeného rozhodnutí žalobkyně. Rozsudkem [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], který nabyl právní moci dne 24. 8. 2020, správní soud pravomocně zamítl žalobu žalobce [celé jméno žalovaného] proti MS ČR, kterým se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], když žalobce namítal nesprávný výklad žalované o zpětné retroaktivitě novely zák. č. 45/2013 Sb. účinné až od 1. 4. 2017, kterou žalovaná aplikovala při zrušení dřívějšího rozhodnutí, kterým přiznala žalobci poskytnutí peněžité pomoci. Správní soud uzavřel, že peněžitá pomoc představuje dávku, která má oběti TČ pomoci překlenout nepříznivou situaci, která nastala v důsledku spáchání TČ, je poskytována v penězích a jejím účelem je pomoci oběti TČ překonat zhoršenou sociální situaci, tudíž nejde o odškodnění oběti TČ, nejde o náhradu škody, ale jedná se o zvláštní dávku, kterou stát poskytuje v případech, kdy škoda či nemajetková újma způsobená pachatelem TČ nebyla tímto pachatelem plně nahrazena. Povinnost nahradit škodu způsobenou TČ zůstává zachována ve vztahu k pachateli TČ, povinnost poskytnout náhradu škody tedy nepřechází na stát, stát pouze pomáhá oběti TČ, primární povinnost pachatele tím není dotčena. Poskytnutím peněžité pomoci oběti přechází nárok oběti na náhradu škody nebo majetkové újmy vůči pachateli na stát, a to v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci. K tomuto přechodu dojde pouze v omezeném rozsahu, a to v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci. Aby došlo k přechodu nároku, musí tento nárok oběti na náhradu škody existovat, pokud tedy oběť nárok na náhradu škody nemá i proto, že pachatel škodu již uhradil, pak zde není nic, co by na stát mohlo přejít. To ve svém důsledku znamená, že k přechodu nároku oběti na náhradu škody na stát nemůže dojít pouze tehdy, jestliže oběť nebyla samotným pachatelem uspokojena, pokud tedy náhrada škody nebyla oběti trestného činu pachatelem uhrazena. V případě, kdy pachatelem náhrada škody uhrazena není, přechází na stát tento nárok ve výši, v níž byla poskytnuta peněžitá pomoc. Oběť trestného činu, které byla peněžitá pomoc poskytnuta, se tedy již sama nemůže domáhat po pachateli trestného činu plnění, to za ni činí stát. Oběť nemá právo na to, aby dostala současně plnění od státu a od pachatele TČ. Pokud by soud akceptoval názor žalobce, znamenalo by to, že stát by se měl po pachateli TČ domáhat částky, kterou žalobce obdržel jako peněžitou pomoc přesto, že pachatel TČ v daném případě uhradil celou finanční částku. K přechodu nároku oběti na náhradu škody vůči pachateli na stát tedy dochází pouze v těch případech, kdy pachatel TČ náhradu škody buď neuhradil vůbec, nebo tak neučinil v plné výši. Nejedná se tak o samostatné odškodnění od státu, jedná se pouze peněžitou pomoc, která s otázkou náhrady škody ze strany pachatele souvisí. Podmíněnost poskytnutí peněžité pomoci je ze zákona zřejmá. Žalobce chybně vykládá změnu koncepce právní úpravy ve smyslu, že oběť TČ nemusí peníze vracet. Původně oběť, které byla poskytnuta pomoc, byla povinna do 5 let ode dne, kdy jí byla poskytnuta peněžitá pomoc, odvést na účet MS ČR částky, které obdržela jako náhradu škody až do výše poskytnuté peněžité pomoci. Podle nového principu přechází nárok na náhradu škody v rozsahu poskytnuté pomoci z oběti na stát, aby oběť nemusela zpětně vyplácet plnění poskytnuté pachatelem. Jedná se pouze o změnu procesního přístupu a zjednodušení situace pro oběť. S odkazem na novelu účinnou od 1. 4. 2017 soud vyhodnotil námitku o nepřípustné retroaktivitě použití zrušovacího rozhodnutí ve vtahu k původnímu rozhodnutí za nedůvodnou. Zákaz zpětné účinnosti právních norem (retroaktivita) je obecným, nikoli však absolutním principem, touto otázkou se opakovaně zabýval ÚS ČR, který zdůraznil, že je nutno rozlišovat mezi pravou a nepravou retroaktivitou. Dle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 u pravé retroaktivity platí zásada obecné nepřípustnosti, u nepravé pak obecné přípustnosti, ze které existují její nepřípustnosti. Provést zpětné působení nového zákona je tu jen tehdy, když působí i pro dobu minulou, nepravé zpětné působení je, když nový zákon nařizuje, že ho má být použito i na staré právní poměry již založené, ale teprve od doby, kdy počíná působnost nového zákona anebo od doby ještě pozdější, Pro pravou retroaktivitu tudíž platí, že lex posterior ruší právní účinky v době účinnosti legis prioris, popř. vyvolává anebo spojuje práva a povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jež v době účinnosti legis prioris neměly povahu právních skutečností. V daném případě má soud za to, že jde o retroaktivitu nepravou, kdy nová právní úprava zasahuje do právních vztahů, které byly založeny před účinností novely zákona o obětech trestného činu, tedy před 1. 4. 2017 i přes absenci přechodných ustanovení, jde o retroaktivitu akceptovatelnou. Ani podle zákona účinného do 31. 3. 2017 nebylo možné, aby oběť trestného činu získala finanční prostředky duplicitně, a to od pachatele a současně ve formě peněžité pomoci od státu. Pokud by tedy nebylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, nebyl by žalobce oprávněn ponechat si vedle finanční částky ve výši 486 145 Kč vyplacené pachatelem trestného činu jako plná náhrada současně peněžitou pomoc ve výši 90 765 Kč. Vzhledem k plné náhradě škody ze strany pachatele by byl i podle předcházející právní úpravy žalobce povinen částku představující peněžitou pomoc vrátit. Změna po 1. 4. 2017 v podstatě spočívá v tom, že oprávnění žalovaného zrušit rozhodnutí, kterým byla přiznána peněžitá pomoc, znamená přesunutí rozhodování o požadavku vrácení určité částky do správního řízení a nikoliv do případného soudního sporu. Přitom soudní ochrana je zajištěna tím, že nové rozhodnutí, kterým se původní rozhodnutí ruší, podléhá soudnímu přezkumu ve správním soudnictví. Je nutno přihlédnout i k charakteru oprávnění žalované vydat nové rozhodnutí, když jde o zakotvení speciálního důvodu k provedení nového řízení ve smyslu § 101 správního řádu. Pokud žalobce namítal uhrazení odškodnění pachatelem až dne 30. 6.2016, tedy po vydání původního rozhodnutí, tato námitka je nedůvodná s odkazem na § 31 odst. 5 a § 30 odst. 6 zák. o obětech trestných činů, když zákon uvádí příkladný výčet důvodu pro nesplnění informační povinnosti žadatele podle § 31 odst. 5 tohoto zákona, neboť žadatel je též povinen upozornit bezodkladně ministerstvo na změnu okolností, které mají vliv na posouzení žádosti. Za nahrazení škody je nutno považovat situaci, kdy předmětná finanční částka byla pachatelem trestného činu vyplacena, tedy okamžik, kdy se určitá finanční částka dostala mimo dispozici pachatele. Jedná se o objektivní skutečnost nezávislou na subjektivní stránce, tedy na tom, kdy se oprávněná osoba dozvěděla o tom, že došlo ke splnění uložené povinnosti. V daném případě je nutno vyházet z účelu exekuce, tedy vymožení pohledávky bylo dosaženo dne 19. 5. 2016. Skutečnost, že ke zrušení exekučního příkazu a že k jeho doručení došlo později, nemá vliv na to, že k náhradě škody došlo v okamžiku, kdy bylo účelu exekuce dosaženo. I kdyby byla informační povinnost žadatelem splněna a napadené rozhodnutí bylo vydáno, byly i tak dány důvody pro vydání nového rozhodnutí právě proto, že již došlo k úhradě vzniklé škody. Ust. § 31 odst. 5 zákona se nevztahuje pouze na poskytnutí informací o tom, že došlo k náhradě škody, ale žadatel je povinen sdělit změnu veškerých okolností, které mají vliv na posouzení žádosti, tedy i povinnost informovat posuzující orgán o tom, že žadatel inicioval exekuci proti pachateli trestného činu. V daném případě tak žalobce však neučinil, naopak urgoval vydání rozhodnutí o poskytnutí peněžité pomoci. K námitce o veřejnoprávním nároku spočívajícím ve výplatě peněžité pomoci oběti trestného činu soud uzavřel, že přes takový charakter nároku nelze vyloučit souvislost se soukromoprávním nárokem na náhradu škody, oběť trestného činu nemá však nárok na duplicitní plnění. Ani pro namítaný rozpor s dobými mravy soud žalobě nevyhověl s odkazem na možnost ochrany účastníka správního řízení uplatněním nároku proti nečinnosti správního orgánu. Žalobkyně vyzvala opětovně žalovaného k úhradě pohledávky do 31. 5. 2020 pod pohrůžkou žaloby, avšak žalovaný svoji povinnost nesplnil.

5. Podle § 31 odst. 5 zák. č. 45/2013 Sb., změní-li se po podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci okolnosti, které mají vliv na posouzení žádosti o poskytnutí peněžité pomoci a stanovení její výše, zejména dojde-li pouze k částečné náhradě škody nebo nemajetkové újmy, je žadatel povinen na tyto okolnosti ministerstvo bezodkladně upozornit.

6. Podle § 37 zák. č. 45/2013 Sb., není-li v tomto dílu stanoveno jinak, řídí se jím upravené právní vztahy občanským zákoníkem.

7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nař. vl. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

9. Po provedeném dokazování s ohledem na shora uvedená zákonná ustanovení soud dospěl k závěru, že žaloba žalobce je zcela důvodná.

10. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byla vyplacena peněžitá pomoc jakožto oběti násilného trestného činu žalobkyní za podmínek jasně stanovených zákonem č. 45/2013 Sb., které nezaznamenaly žádnou změnu. V důsledku porušení ust. § 31 odst. 5 tohoto zákona však žalovaný obdržel nikoliv jen finanční plnění od žalobkyně, ale i od škůdce, kterému byla povinnost k náhradě škody žalovanému stanovena pravomocným trestním rozsudkem. Přesto, že byl navíc žalovaný jak ve správním řízení o poskytnutí peněžité pomoci, tak i v řízení exekučním, kterým se sám domáhal uspokojení své pohledávky po škůdci, zastoupen právně znalým advokátem, do okamžiku samotného vydání rozhodnutí žalobkyně o poskytnutí peněžité pomoci žalovanému ani následně žalobkyni neinformoval o těchto krocích, jakožto neposkytl žalobkyni ani informace ohledně pověření soudního exekutora a následného postupu soudního exekutora, který vydával příslušná rozhodnutí k uspokojení žalovaného. Z důvodu dobrovolného zaplacení pohledávky žalovaného s příslušenstvím povinným v krátké lhůtě po nařízení exekuce došlo k výplatě odškodnění žalovanému v době předcházející výplatě přiznané peněžité pomoci v důsledku charakteru této výplaty formou poštovní poukázky. Žalobkyně tedy zcela po právu vydala nové rozhodnutí, kterým žádost o peněžitou pomoc žalovanému zamítla a pravomocně i zrušila předcházející rozhodnutí, kterým původně žádosti žalovaného vyhověla. Soud zcela odkazuje na podrobné odůvodnění pravomocného rozsudku [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], které zcela respektuje a současně konstatuje, že v důsledku zrušovacího rozhodnutí správního orgánu prověřeného i správním soudem odpadl důvod plnění žalobkyně z uplatněného právního titulu vůči žalovanému a realizovanou výplatou peněžité pomoci žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení, pro které neexistuje žádný právní titul plnění v podobě příslušného rozhodnutí či dokonce hmotněprávní úpravy. Ustanovení úpravy uvedeného nároku, a to sice ve veřejnoprávním předpise, jasně stanoví podmínky jeho naplnění, tyto však žalovaný nesplnil jak z pohledu § 31 odst. 5 zákona č. 45/2013 Sb., tak ani z pohledu neexistence správního rozhodnutí v návaznosti na § 28 tohoto právního předpisu. Finanční plnění žalovanému ze strany žalobkyně tudíž není ničím jiným než jeho bezdůvodným obohacením, k jehož vymožení zcela odpovídá aplikace hmotněprávní úpravy zakotvené v občanském zákoníku, na jehož použití zcela odkazuje i ust. § 37 zák. č. 45/2013 Sb. Z uvedeného důvodu tedy soud zcela žalobě žalobkyně vyhověl a přiznal jí uplatněnou pohledávku včetně zákonného úroku z prodlení z ní plynoucího až do její úplné úhrady, když splatnost této pohledávky nastala nikoliv ve lhůtě stanovené předžalobní výzvou, ale již uplynutím lhůty stanovené žalobkyní ve výzvě ze dne 5. 4. 2018, ev. ve vazbě na potvrzení převzetí výzvy k úhradě žalovaným dne 10. 5. 2018. Žalovanému nelze vyhovět ani z pohledu dobrých mravů či jeho případného očekávání v souvislosti s charakterem vyplaceného nároku, když těmto instituty nelze toto jeho právo založit.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyni, která byla zcela úspěšná, přiznal právo na náhradu nákladů řízení v částce 2 652 Kč, spočívající v cestovném k soudnímu jednání z [obec] do [obec] a zpět v rozsahu 200 km osobním automobilem Škoda Octavia, [registrační značka] při spotřebě 5l nafty /100 km při vyhláškové ceně a koef. opotřebení ve výši 4,40 Kč/km, celkem tedy ve výši 1 152 Kč a v nákladech účastníka nezastoupeného advokátem v celkové výši 1 500 Kč za 5 úkonů á 300 Kč /výzva, žaloba, vyjádření k odporu, příprava k jednání, účast při jednání/ dle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/ 2015 Sb za 2 úkony á 300 Kč.

12. Dle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. ve znění pozd. předp. soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek, když žalobkyně je zcela od placení soudních poplatků osvobozena a byla ve sporu úspěšná.

13. Povinnost plnění soud určil dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.