26 C 115/2024

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Štěpánkovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 pro 10 850 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 3 850 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 9 800 Kč od 18.5.2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 302,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 850 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 7 000 Kč. Žalobkyně tvrdila, že si příjmy žalovaného ověřila prostřednictvím bankovních výpisů, případně výplatních pásek a dále provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích. Na základě zjištěných skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného a žádosti tak bylo vyhověno. Úvěr byl poskytnut z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu formou předžalobní upomínky prostřednictvím zástupce žalobkyně dne 15. 10. 2024.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žalobkyně a její zástupce se z jednání soudu konaného dne 20. 6. 2024 omluvili, žalovaný se k němu bez omluvy nedostavil, soud proto věc projednal a rozhodl v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků, vycházel přitom z obsahu spisu.

4. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění: z informace poskytnuté Raiffeisen Bank a.s. soud zjistil, že majitelem účtu č. , č. účtu, je žalovaný a že na tento účet byla dne 12. 1. 2023 připsána částka 7 000 Kč z účtu žalobkyně; z potvrzení o platbě ze dne 12. 1. 2023 soud zjistil, že z účtu žalobkyně bylo na účet žalovaného zasláno 7 000 Kč; ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky s úvěrovým limitem do výše 20 000 Kč s tím, že ujednána byla úroková sazba 40 % p. m.; ze žádosti o spotřebitelský úvěr č. , hodnota, a občanského průkazu, že jsou zde uvedeny údaje o žalovaném, mimo jiné skutečnost, že jeho příjem činí 23 373 Kč měsíčně, je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, jako skladník. Je svobodný, bydlí ú rodičů, měsíční výdaje uvedl 5 000 Kč. Není v exekuci ani v insolvenci. ze zesplatnění úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, soud zjistil, že ke dni 14. 5. 2023 došlo ze strany žalobkyně k zesplatnění úvěru žalovaného; z výpisů z účtu žalovaného u Raiffeisen Bank a.s. za období 10 - 12/2022 soud zjistil, že žalovanému z účtu odcházela nepochybně vyšší částka než 5 000 Kč měsíčně, jak uvedl do žádosti o spotřebitelský úvěr, včetně splátek dalších spotřebitelských úvěrů a jednorázových okamžitých úhrad bez popisu v řádu tisíců korun i více; z předžalobní výzvy s podacím lístkem soud zjistil, že dne 15. 10. 2023 byla vyhotovena předžalobní výzva, která byla žalovanému odeslána stejného dne.

5. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:Žalobkyně poskytla žalovanému dne , datum, na základě úvěrové smlouvy č. , hodnota, úvěr ve výši 7 000 Kč s tím, že ujednána byla úroková sazba ve výši 40 % p. m. Žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho. Žalobkyně žalovanému úvěr poskytla i přesto, že si neověřila schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně sice tvrdila, že bylo provedeno posouzení úvěruschopnosti žalovaného lustrací z veřejně dostupných databází a také, že jeho příjmy byly ověřeny z bankovního účtu žalovaného případně z výplatních pásek, nicméně k prokázaní těchto tvrzení předložila pouze výpisy z bankovního účtu a rovněž ničeho netvrdila k prověření úvěruschopnosti stran výdajů žalovaného. Žalovanému byla dne 15. 10. 2023 odeslána předžalobní výzva.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2398 odst. 1 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

8. Podle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl požádán.

9. Podle § 2048 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části.

17. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Podle ustálené judikatury věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. To stejné platí rovněž pro výdaje dlužníka.

18. Žalobkyně sice v žalobě tvrdila, že při schvalování úvěru byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, dle názoru soudu tomu však tak nebylo. Ač žalobkyně tvrdila, že provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích a jeho finanční situaci si ověřila výpisy z účtu, případně výplatními páskami, toto nijak neprokázala. K příjmům žalovaného nic konkrétního netvrdila. Dále ničeho netvrdila ani k jeho výdajům a jejich prověření. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila a sama se tak zbavila možnosti být poučena dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení k prověření úvěruschopnosti žalovaného a označení důkazů k jejich prokázání. V dané situaci soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala splnění své zákonné povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., a předmětnou smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným posoudil jako absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 o. z. a § 588 o. z.

19. Nad rámec shora uvedeného soud uvádí, že současně je zde dán i další důvod absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy dle ustanovení § 39 o. z., neboť ujednání o výši úroků je zjevně v rozporu s dobrými mravy. Dle judikatury Nejvyššího soudu je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 33 Odo 236/2005 či sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto – v závislosti na okolnostech konkrétního případu – nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné absolutně. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 je odporující dobrým mravům úrok téměř čtyřnásobně přesahující horní hranici obvyklé úrokové míry. S ohledem na výše citovanou judikaturu je dle soudu nutné ujednání o úroku 40 % p. m. (tedy 480 % p. a.) posoudit jako ujednání zjevně rozporné s dobrými mravy a smlouvu jako absolutně neplatnou.

20. Právní úprava spotřebitelského úvěru dle zákona č. 257/2016 Sb.je úpravou speciální k úpravě obecné dle o. z. Tato obsahuje i speciální důvod neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (§ 87), která je sankcí za porušení povinnosti poskytovatele s odbornou péčí posoudit před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele, čímž zákonodárce chrání legitimní celospolečenský zájem na odpovědném financování spotřebitelů. Speciálnost této úpravy mimo jiné spočívá ve speciálních následcích neplatnosti smlouvy v rovině vypořádání vztahů mezi poskytovatelem a spotřebitelem z takto neplatné smlouvy. Vedle toho, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, má na toto speciální bezdůvodné obohacení nárok v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. S ohledem na vztah obecné a speciální právní úpravy má podle soudu přednost při zkoumání platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru postup podle úpravy speciální (právě s ohledem pro následky příznivějším pro spotřebitele). Uvedený závěr je pak třeba do postupu soudu promítnout v tom směru, že smlouvu o spotřebitelském úvěru je v prvé řadě třeba podrobit testu její platnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a až v případě, že tímto testem projde, je namístě se zabývat otázkou její platnosti ve světle jiných v úvahu připadajících důvodů, jako např. otázky platnosti sjednaných úroků.

21. Plnění poskytnuté žalovanému je pak třeba vypořádat podle § 2993 o. z., z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyně poskytla žalovanému částku celkem 7 000 Kč. Žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě poskytnuté jistiny ve výši 7 000 Kč. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úhradu úroků, nákladů, smluvních pokut apod Pokud jde o příslušenství jistiny v podobě zákonných úroků z prodlení, soud postupoval v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), která říká, že v případě vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle zásad bezdůvodného obohacení vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení, a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 257/05). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí. Žalobkyně se tak v řízení domáhala zaplacení částky v celkové výši 12 461 Kč. Žalovaný byl zavázán k úhradě částky 7 000 Kč. Více procesně úspěšným účastníkem byla žalobkyně, rozdíl úspěchu a neúspěchu v její prospěch činil 12,4 % z předmětu řízení (56,2 % - 43,8 %). Náklady žalobkyně pak tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, náklady právního zastoupení, a to za 3 úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, výzva k plnění) a 3 x režijní paušál po 100 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (když se jedná o návrh na ustáleném vzoru uplatňovaný opakovaně týmž žalobcem ve skutkově a právně obdobných věcech viz rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 3923/11); a dále včetně 21 % DPH z těchto částek. Celkem tedy náklady řízení žalobkyně činí 2 452 Kč, 12,4 % z této částky je 302,80 Kč. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení celkovou částku 302,80 Kč, a to v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně v obecné třídenní pariční lhůtě dle ust. § 160 odst. 1, věta před středníkem o. s. ř.