26 C 154/2024

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Štěpánkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 60 366,90 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 50 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 366,90 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 749,96 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 966,58 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 50 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 50 600 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Řízení se zastavuje co do kapitalizovaného úroku od 19. 12. 2022 do 27. 9. 2023 ve výši 3 912 Kč a co do úroku ve výši 14,67 % ročně z částky 50 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 60 366,90 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, (dále jen „věřitel“), uzavřel se žalovaným dne 15. 8. 2022 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutý úvěr úrok, poplatky a náklady ve sjednané výši. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Předmětem žaloby je dlužná jistina ve výši 50 000 Kč, dlužný poplatek ve výši 600 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 749,96 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 966,58 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 50 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 50 600 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Žalovaný ničeho neuhradil ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud učinil z provedených důkazů následující skutková zjištění:- Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, ze standardních informacích o spotřebitelském úvěru, z historie čerpání a z fotografií občanského průkazu, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, (dále jen „věřitel“), uzavřel se žalovaným dne 15. 8. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnuté finanční prostředky úrok 60 % ročně s RPSN 81,02 % ročně, celkem 68 135,40 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v minimálních měsíčních splátkách, jejíž výše se přepočítává pokaždé, když dojde k čerpání úvěru. Rozpis plateb měl být vystavován každý měsíc. Žalovaný vyčerpal částku 50 000 Kč dne 15. 8. 2022, neuhradil ničeho.- Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, ze seznamu postoupených pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky a z podacího lístku, a z Informace o zpracování osobních údajů, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 byla pohledávka za žalovaným z titulu smlouvy o úvěru postoupena na žalobkyni, postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 9. 2023, ve kterém byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu. Dopis byl žalovanému odeslán doporučeně dne 27. 10. 2023.- Z dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne 15. 2. 2024 a z podacího lístku, že žalovaný byl dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 15. 2. 2024 vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Výzva byla žalovanému odeslána 16. 2. 2024.- Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, že je zapsána v rejstříku, vedeném , označení soudu, , oddíl , Anonymizováno, , vložka , Anonymizováno, .

4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:Právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, (dále jen „věřitel“), uzavřel se žalovaným dne 15. 8. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnuté finanční prostředky úrok 60 % ročně s RPSN 81,02 % ročně, celkem 68 135,40 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v minimálních měsíčních splátkách, jejíž výše se přepočítává pokaždé, když dojde k čerpání úvěru. Rozpis plateb měl být vystavován každý měsíc. Žalovaný vyčerpal částku 50 000 Kč dne 15. 8. 2022, neuhradil ničeho. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 byla pohledávka za žalovaným z titulu smlouvy o úvěru postoupena na žalobkyni, postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 9. 2023, ve kterém byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu. Dopis byl žalovanému odeslán doporučeně dne 27. 10. 2023. Žalovaný byl dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 15. 2. 2024 vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Výzva byla žalovanému odeslána 16. 2. 2024.

5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

12. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

14. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

15. Dle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

16. Dle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku, postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje.

17. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: žalobkyně v řízení prokázala, že je ve věci aktivně legitimována, neboť prokázala, že na ni prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávek přešla žalobní pohledávka.

18. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy její právní předchůdce provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

19. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojilali se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“.

20. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18: „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.

21. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

22. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohl učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky úvěru. Dle provedeného dokazování k posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany věřitele nedošlo vůbec. Žalobkyně se pak nedostavila k jednání, nařízenému na den 28. 8. 2024, a zbavila se tak možnosti být v tomto směru poučena o nutnosti doplnění tvrzení a označení důkazů.

23. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku.

24. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Za dané situace tak má žalobkyně nárok pouze na vydání poskytnuté jistiny ve výši 50 000 Kč, když žalovaný na svůj závazek ničeho neuhradil. Bylo proto rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako obecnou třídenní.

25. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba z důvodů již výše uvedených zamítnuta (výrok II.).

26. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala podanou žalobu podáním ze dne 24. 6. 2024 co do kapitalizovaného úroku od 19. 12. 2022 do 27. 9. 2023 ve výši 3 912 Kč a co do úroku ve výši 14,67 % ročně z částky 50 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, rozhodl soud v rozsahu tohoto zpětvzetí a řízení dle ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. co do této části zastavil, když nebylo zapotřebí zjišťovat stanovisko žalovaného dle ust. § 96 odst. 3 o. s. ř., neboť k částečnému zpětvzetí žaloby došlo před zahájením prvního jednání ve věci (výrok III.).

27. O náhradě nákladů řízení ve výroku IV. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř., když procesní úspěch a neúspěch obou účastníků byl téměř stejný, rozdíl činil pouze 1,46 % ve prospěch žalobkyně (celková výše žalovaného nároku včetně příslušenství, kapitalizovaného ke dni 28. 8. 2024, činí 98 555,88 Kč, vyhověno bylo co do částky 50 000 Kč, zamítnuta a zastavena z procesní viny žalobkyně byla celková částka 48 555,88 Kč). Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV. rozsudku.