26 C 231/2025

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Štěpánkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 65 683 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 31 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 34 683 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 007,65 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 313,30 Kč, s úrokem ve výši 24,36 % ročně z částky 33 844,20 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 33 844,20 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 65 683 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, (dále jen „věřitel“), uzavřel se žalovanou dne 14. 2. 2022 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč v hotovosti. Žalovaná se zavázala zaplatit za poskytnutý úvěr úrok, poplatky a náklady ve sjednané výši 36 986 Kč. Žalovaná na svůj dluh uhradila 4 000 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Předmětem žaloby je dlužná jistina ve výši 33 844,20 Kč, dlužný poplatek ve výši 31 838,80 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 007,65 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 313,30 Kč, úrok ve výši 24,36 % ročně z částky 33 844,20 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 33 844,20 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Žalovaná ničeho neuhradila ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Soud učinil z provedených důkazů následující skutková zjištění:- Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, včetně všeobecných smluvních podmínek a z tabulky umoření, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, (dále jen „věřitel“), uzavřel se žalovanou dne 14. 2. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit za poskytnuté finanční prostředky úrok 86 % ročně s RPSN 143,79 % ročně, celkový úrok tak činil 27 464 Kč, dále se žalovaná zavázala zaplatit 1 500 Kč za zpracování spotřebitelského úvěru, částku 8 022 Kč za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení. Celkem měla tedy žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně vrátit částku 71 986 Kč v 78 týdenních splátkách po 923 Kč (poslední splátka ve výši 915 Kč). Žalovaná vyčerpala částku 35 000 Kč dne 14. 2. 2022 a uhradila celkem 4 000 Kč.- Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr, že žalovaná zde uvedla, že žije se spolubydlící, vzdělání má učňovské, je svobodná a má jednu vyživovací povinnost, nevlastní automobil, úvěr potřebovala na neočekávané výdaje. Pracoval na plný úvazek práce jako servírka s čistým příjmem 14 683 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno dvěma výplatními páskami. Další čisté příjmy domácnosti měly činit 28 000 Kč měsíčně, odhadované výdaje 2 000 Kč měsíčně.- Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, ze seznamu postoupených pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky a z podacího lístku, z Informace o zpracování osobních údajů a z Potvrzení o uhrazení úplaty za postoupené pohledávky, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 byla pohledávka za žalovanou z titulu smlouvy o úvěru postoupena na žalobkyni, postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 29. 9. 2023, ve kterém byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu. Dopis byl žalované odeslán doporučeně dne 27. 10. 2023.- Z dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne 28. 3. 2024 a z podacího lístku, že žalovaná byla dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 28. 3. 2024 vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Výzva byla žalované odeslána 2. 4. 2024.- Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, že je zapsána v rejstříku, vedeném , označení soudu, , oddíl , Anonymizováno, , vložka , Anonymizováno, .

4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:Právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, (dále jen „věřitel“), uzavřel se žalovanou dne 14. 2. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit za poskytnuté finanční prostředky úrok 86 % ročně s RPSN 143,79 % ročně, celkový úrok tak činil 27 464 Kč, dále se žalovaná zavázala zaplatit 1 500 Kč za zpracování spotřebitelského úvěru, částku 8 022 Kč za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení. Celkem měla tedy žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně vrátit částku 71 986 Kč v 78 týdenních splátkách po 923 Kč (poslední splátka ve výši 915 Kč). Žalovaná vyčerpala částku 35 000 Kč dne 14. 2. 2022 a uhradila celkem 4 000 Kč. Úvěruschopnost žalované byla prověřována na základě údajů, které žalovaná uvedla v zákaznické kartě. žalovaná zde uvedla, že žije se spolubydlící, vzdělání má učňovské, je svobodná a má jednu vyživovací povinnost, nevlastní automobil, úvěr potřebovala na neočekávané výdaje. Pracoval na plný úvazek práce jako servírka s čistým příjmem 14 683 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno dvěma výplatními páskami. Další čisté příjmy domácnosti měly činit 28 000 Kč měsíčně, odhadované výdaje 2 000 Kč měsíčně. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 byla pohledávka za žalovanou z titulu smlouvy o úvěru postoupena na žalobkyni, postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 29. 9. 2023, ve kterém byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu. Dopis byl žalované odeslán doporučeně dne 27. 10. 2023. Žalovaná byla dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 28. 3. 2024 vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Výzva byla žalované odeslána 2. 4. 2024.

5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

12. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

14. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

15. Dle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

16. Dle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku, postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje.

17. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: Žalobkyně v řízení prokázala, že je ve věci aktivně legitimována, neboť prokázala, že na ni prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávek přešla žalobní pohledávka.

18. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy její právní předchůdce provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

19. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojilali se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“.

20. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18: „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.

21. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně (její právní předchůdce) zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

22. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, tedy aby mohl učinit závěr o tom, že žalované po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohla věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky úvěru. Dle provedeného dokazování právní předchůdce žalobkyně vycházel pouze z údajů, které žalovaná uvedla v zákaznické kartě, respektive žádosti o úvěr. Žalobkyně navíc v žalobě ani netvrdila konkrétní způsob, jakým byla úvěruschopnost žalované prověřena, v reakci na výzvu soudu dle ust. § 118a o. s. ř. pak ničeho nedoplnila. Žalovaná uvedla příjmy ze zaměstnání 14 683 Kč měsíčně, což je velmi nízký příjem. Dále uvedla, že další čisté příjmy domácnosti jsou 28 000 Kč, toto však nebylo žádným způsobem doloženo, navíc žalovaná rovněž sdělila, že bydlí se spolubydlícím, nikoliv například se členem rodiny či partnerem. Ohledně výdajů žalovaná uvedla částku 2 000 Kč měsíčně, což je s ohledem na ceny bydlení a potravin a s ohledem na vyživovací povinnost, kterou má žalovaná mít, zcela nereálné, čímž se právní předchůdce žalobkyně žádným způsobem nezabýval. Řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného tak nebylo prokázáno, a to ani přes výzvu soudu dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř.

23. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nad rámec shora uvedeného pak soud konstatuje, že v rozporu s dobrými mravy je rovněž výše úroku (86 % ročně), respektive celková cena úvěru, kdy včetně všech poplatků měla žalovaná při jistině 35 000 Kč vrátit právnímu předchůdci žalobkyně částku 71 986 Kč, tedy více jak 100 % jistiny. Žalobkyně rovněž postupovala v rozporu s ust. § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.

24. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ust. § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Jak dovodil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy.

25. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud a žalobkyně tedy nemá nárok na zaplacení požadovaného úroku z prodlení.

26. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok pouze na uhrazení dlužné jistiny, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo platně dojít ke sjednání úroku za poskytnutí úvěru a dalších poplatků. Soud tedy zavázal žalovanou k úhradě dlužné jistiny úvěru, tj. částky 31 000 Kč, když dle tvrzení žalobkyně žalovaná před podáním žaloby uhradila částku 4 000 Kč. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

27. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba z důvodů již výše uvedených zamítnuta (výrok II.).

28. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalovaná byla procesně úspěšnějším účastníkem řízení (celková výše žalovaného nároku včetně příslušenství, kapitalizovaného ke dni 8. 1. 2026, činí 99 928,42 Kč, vyhověno bylo co do částky 31 000 Kč, zamítnuta byla celková částka 68 928,42 Kč). Žalovaná by tak měla právo na náhradu nákladů, v řízení však byla zcela pasivní a dle obsahu spisu jí žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.