26 C 32/2026

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Štěpánkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 16 922,28 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 922,28 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 791,58 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 539,72 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 000 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 10 000 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 16 922,28 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, (dále jen „věřitel“), uzavřel se žalovaným dne 13. 2. 2017 Smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, , na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku úrok, poplatky a náklady ve sjednané výši 8 917 Kč. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Předmětem žaloby je dlužná jistina ve výši 10 000 Kč, dlužný poplatek ve výši 6 922,28 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 539,72 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 791,58 Kč, úrok ve výši 29 % ročně z částky 10 000 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 000 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení. Žalovaný ničeho neuhradil ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud učinil z provedených důkazů následující skutková zjištění:- Ze smlouvy o , Anonymizováno, v hotovosti č. , hodnota, a z tabulky umoření, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, (dále jen „věřitel“), uzavřel se žalovaným dne 13. 2. 2017 smlouvu o zápůjčce – , Anonymizováno, č. , hodnota, , na základě které poskytl žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnuté finanční prostředky celkový úrok ve výši 1 789 Kč, dále se žalovaný zavázal zaplatit částku 2 720 Kč za zpracování, doručení a flexibilní splácení a částku 4 408 Kč za administrativní činnost a komfortní splácení. Celkem měl tedy žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně vrátit částku 18 917 Kč v 60 týdenních splátkách po 316 Kč (poslední splátka ve výši 273 Kč). Žalovanému byla částka 10 000 Kč poskytnuta dne 13. 2. 2017, ničeho neuhradil.- Ze zákaznické karty, že žalovaný zde uvedl, že žije v nájmu, vzdělání má učňovské, je rozvedený, má dvě vyživovací povinnosti, vlastní automobil, zápůjčku potřeboval na vybavení domácnosti. Pracoval na plný pracovní úvazek jako stavební dělník s čistým příjmem 5 955 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno pracovní smlouvou a třemi výplatními páskami. Ostatní příjmy žadatele měly činit 12 000 Kč měsíčně, další čisté příjmy domácnosti měly činit 15 000 Kč měsíčně, odhadované výdaje 18 000 Kč měsíčně.- Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018, ze seznamu postoupených pohledávek, z přílohy č. , hodnota, Smlouvy o postoupení pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky, z podacího lístku a z Informace o zpracování osobních údajů, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 byla pohledávka za žalovaným z titulu smlouvy o zápůjčce postoupena na žalobkyni, postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 14. 6. 2018, ve kterém byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu. Dopis byl žalovanému odeslán doporučeně dne 13. 7. 2018.- Z dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne 12. 3. 2020 a z podacího lístku, že žalovaný byl dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 12. 3. 2020 vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Výzva byla žalovanému odeslána 13. 3. 2020.- Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, že je zapsána v rejstříku, vedeném , označení soudu, , oddíl , Anonymizováno, , vložka , Anonymizováno, .

4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

5. Právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, (dále jen „věřitel“), uzavřel se žalovaným dne 1113. 2. 2017 smlouvu o zápůjčce – , Anonymizováno, č. , hodnota, , na základě které poskytl žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnuté finanční prostředky celkový úrok ve výši 1 789 Kč, dále se žalovaný zavázal zaplatit částku 2 720 Kč za zpracování, doručení a flexibilní splácení a částku 4 408 Kč za administrativní činnost a komfortní splácení. Celkem měl tedy žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně vrátit částku 18 917 Kč v 60 týdenních splátkách po 316 Kč (poslední splátka ve výši 273 Kč). Žalovanému byla částka 10 000 Kč poskytnuta dne 13. 2. 2017, ničeho neuhradil. Úvěruschopnost žalovaného byla prověřována na základě údajů, které žalovaný uvedl v zákaznické kartě. Žalovaný zde vyplnil, že žije v nájmu, vzdělání má učňovské, je rozvedený, má dvě vyživovací povinnosti, vlastní automobil, zápůjčku potřeboval na vybavení domácnosti. Pracoval na plný pracovní úvazek jako stavební dělník s čistým příjmem 5 955 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno pracovní smlouvou a třemi výplatními páskami. Ostatní příjmy žadatele měly činit 12 000 Kč měsíčně, další čisté příjmy domácnosti měly činit 15 000 Kč měsíčně, odhadované výdaje 18 000 Kč měsíčně. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 byla pohledávka za žalovaným z titulu smlouvy o zápůjčce postoupena na žalobkyni, postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 14. 6. 2018, ve kterém byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu. Dopis byl žalovanému odeslán doporučeně dne 13. 7. 2018. žalovaný byl dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 12. 3. 2020 vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Výzva byla žalovanému odeslána 13. 3. 2020.

6. Dle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

7. Dle ustanovení § 2391 občanského zákoníku, má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa splnění. Při nepeněžité zápůjčce se vrací věc stejného druhu, jaká byla zápůjčkou dána. Nezáleží na tom, zda její cena mezi tím stoupla nebo klesla.

8. Dle ustanovení § 2392 občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.

9. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

14. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

16. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

17. Dle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

18. Dle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku, postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje.

19. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:

20. Žalobkyně v řízení prokázala, že je ve věci aktivně legitimována, neboť prokázala, že na ni prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávek přešla žalobní pohledávka. Žaloba žalobkyně je pak důvodná pouze částečně. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce před poskytnutím zápůjčky tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet zápůjčku. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy její právní předchůdce provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

21. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojilali se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“.

22. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18: „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.

23. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

24. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohl učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky zápůjčky. Dle provedeného dokazování právní předchůdce žalobkyně vycházel pouze z údajů, které žalovaný uvedl v zákaznické kartě. Žalobkyně navíc v žalobě ani netvrdila konkrétní způsob, jakým byla úvěruschopnost žalovaného prověřena. Dle zákaznické karty měly být údaje o příjmech žalovaného doloženy pracovní smlouvou a výplatními páskami, tyto listiny však žalobkyně nepředložila. Jakým způsobem byly ověřeny tvrzené ostatní příjmy žalovaného a jeho výdaje nebylo žádným způsobem tvrzeno ani prokázáno. K jednání soudu se pak žalobkyně nedostavila a nemohla tak být k doplnění tvrzení a označení důkazů řádně poučena dle ust. § 118a o. s. ř. Řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného tak nebylo prokázáno.

25. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nad rámec shora uvedeného pak soud konstatuje, že v rozporu s dobrými mravy je rovněž výše úroku, respektive celková cena zápůjčky, kdy včetně všech poplatků měl žalovaný při jistině 10 000 Kč vrátit právnímu předchůdci žalobkyně částku 18 917 Kč, tedy téměř 100 % jistiny.

26. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ust. § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Jak dovodil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy.

27. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud.

28. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok pouze na uhrazení dlužné jistiny, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo platně dojít ke sjednání úroku za poskytnutí zápůjčky a dalších poplatků. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě dlužné jistiny zápůjčky, tj. částky 10 000 Kč, když dle tvrzení žalobkyně žalovaný před podáním žaloby ničeho neuhradil a žalovaný byl v řízení zcela pasivní a žádnou, byť částečnou úhradu netvrdil ani neprokázal. Splatnost jistiny pak byla v souladu se shora uvedeným odůvodněním stanovena rozhodnutím soudu a žalobkyně tak nemá nárok ani na úhradu zákonného úroku z prodlení. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

29. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba z důvodů již výše uvedených zamítnuta (výrok II.).

30. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalovaný byl procesně úspěšnějším účastníkem řízení (celková výše žalovaného nároku včetně příslušenství, kapitalizovaného ke dni 10. 4. 2026, činí 47 254,08 Kč, vyhověno bylo co do částky 10 000 Kč, zamítnuta byla celková částka 37 254,08 Kč). Žalovaný by tak měl právo na náhradu nákladů, v řízení však byl zcela pasivní a dle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.