26 C 95/2025

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Štěpánkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 75 619,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 616 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 70 003,99 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 7 518,98 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 030,49 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 28 623,58 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 26 763,97 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 75 619,99 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 8. 1. 2021 byla mezi žalovanou v postavení podnikatele a právním předchůdcem žalobkyně – společností , právnická osoba, . uzavřena Smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které právní předchůdce žalobkyně žalované poskytl peněžní prostředky ve výši 44 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, se žalovaná zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok v pevné výši 5 114 Kč. Žalovaná se dále zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně paušální ceny za plnění a za služby související s poskytnutím tohoto úvěru. Žalovaná se zavázala zaplatit úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření Smlouvy ve výši 29 480 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 4 610 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 8 800 Kč (dále společně také jen „Úhrady za služby“). Celkovou dlužnou částku ve výši 92 004 Kč, odpovídající součtu poskytnutého úvěru, úroku v pevné výši a Úhrad za služby, se žalovaná zavázala uhradit v 14 měsíčních splátkách po 5 412 Kč, přičemž poslední splátku byla povinna uhradit nejpozději do 8. 6. 2022. Žalovaná uhradila celkem 38 384 Kč. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze Smlouvy. Poslední splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 31. 8. 2021. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky tak vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Vzhledem k tomu, že poskytnutý úvěr nebyl ze strany žalované řádně v plné výši uhrazen ve lhůtě sjednané ve Smlouvě, tj. k 8. 6. 2022, úročí se neuhrazená jistina úvěru ve výši 26 763,97 Kč od 9. 6. 2022 dále úrokem s úrokovou sazbou ve výši 11,75 % ročně sjednanou v článku „Splatnost , úrok a RPSN“ Smlouvy. V důsledku prodlení žalované s úhradou splátek vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně také právo požadovat zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně. Na základě smluvního ujednání je úrokem z prodlení úročena splatná nezaplacená částka jistiny úvěru ve výši 26 763,97 Kč a splatná nezaplacená částka úroku v pevné výši 1 859,61 Kč. Strany smlouvy si dále sjednaly, že v případě porušení povinnosti žalované zaplatit jakoukoliv splátku řádně a včas, je žalovaná povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky, a to za každý den prodlení. Smluvní pokuta vyčíslená ke dni 10. 3. 2023 činí celkem 22 000 Kč. Pohledávka za žalovanou vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany společnosti , právnická osoba, . postoupena žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2024, se všemi právy s ní spojenými, včetně práva ze smluvní pokuty, a to s účinností ke dni 8. 10. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno. Žalobkyně požaduje po žalované zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 26 763,97 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 1 859,61 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 17 180,97 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 686,79 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 5 128,65 Kč, smluvní pokuty ve výši 22 000 Kč, úroku z jistiny vyčísleného od 9. 6. 2022 do 1. 9. 2024 ve výši 7 030,49 Kč, zákonného úroku z prodlení vyčísleného do 1. 9. 2024 ve výši 7 518,98 Kč, dále zákonného úroku z prodlení z částky 28 623,58 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 26 763,97 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Před podáním žaloby byla žalovaná písemně vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou. Tato výzva byla žalované odeslána doporučeně dne 24. 1. 2025.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Soud učinil z provedených důkazů následující skutková zjištění:

4. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že žalobkyně je v tomto rejstříku zapsána od 16. 5. 2005.

5. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že dne 8. 1. 2021 byla mezi společností , právnická osoba, . jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem, označenou mimo jiné i uvedením IČ, uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytl věřitel žalované úvěr ve výši 44 000 Kč, jehož převzetí v hotovosti potvrdila žalovaná podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit spolu s částkou 48 004 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku ve výši 5 114 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 29 480 Kč, nákladech na vyhodnocení úvěru ve výši 4 610 Kč a inkasním poplatku ve výši 8 800 Kč. Celkově se tak žalovaná zavázala věřiteli uhradit částku 92 004 Kč ve 14ti měsíčních splátkách ve výši 5 412 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 15 % p. a. Dále bylo dohodnuto, že pokud žalovaná nezaplatí jakoukoli splátku dle smlouvy řádně a včas, je povinna zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je v prodlení. Ve smlouvě o úvěru bylo sjednáno, že nezaplacením jakékoliv splátky řádně a včas se stává okamžitě splatnou dlužníkem dosud neuhrazená část celkové dlužné částky. Nedílnou součástí smlouvy byl Předpis splátek.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2024, včetně přílohy č. 1 – Seznamu pohledávek a z potvrzení o zaplacení kupní ceny bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou z úvěrové smlouvy byla postoupena na žalobkyni s účinností ke dni 8. 10. 2024, kdy byla uhrazena kupní cena postupovaných pohledávek.

7. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 14. 10. 2024 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně žalované oznámil postoupení pohledávky na žalobkyni dopisem ze dne 14. 10. 2024.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 24. 1. 2025, včetně podacího lístku, bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala žalované dne výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději ve lhůtě do 8. 2. 2025.

9. Z výpisu z živnostenského rejstříku žalované, že žalované vzniklo živnostenské oprávnění č. 1 dne 8. 2. 2016.

10. Z přehledu splátek, jakým způsobem žalovaná poskytnutý úvěr č. smlouvy 0934724 hradila a že celkem uhradila částku 38 384 Kč11. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

12. Právní předchůdce žalobkyně, , právnická osoba, ., a žalovaná, označená mimo jiné i uvedením IČ, uzavřely dne 8. 1. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl věřitel žalované úvěr ve výši 44 000 Kč, jehož převzetí v hotovosti potvrdila žalovaná podpisem smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala poskytnutou částku vrátit spolu s částkou 48 004 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku ve výši 5 114 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 29 480 Kč, nákladech na vyhodnocení úvěru ve výši 4 610 Kč a inkasním poplatku ve výši 8 800 Kč. Celkově se tak žalovaná zavázala věřiteli uhradit částku 92 004 Kč ve 14ti měsíčních splátkách ve výši 5 412 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 15 % p. a. Dále bylo dohodnuto, že pokud žalovaná nezaplatí jakoukoli splátku dle smlouvy řádně a včas, je povinna zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je v prodlení. Ve smlouvě o úvěru bylo sjednáno, že nezaplacením jakékoliv splátky řádně a včas se stává okamžitě splatnou dlužníkem dosud neuhrazená část celkové dlužné částky. Žalovaná na úvěr zaplatila celkem částku 38 384 Kč. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2024 postoupena s účinností ke dni 8. 10. 2024 na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Před podáním žaloby byla žalované právním zástupcem žalobkyně zaslána výzva k úhradě dlužné částky.

13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném v době poskytnutí úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

20. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

22. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

23. Podle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

24. Podle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku, postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje.

25. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: žalobkyně v řízení prokázala, že je ve věci aktivně legitimována, neboť prokázala, že na ni prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávek přešla žalobní pohledávka. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. V daném případě byla žalovaná v úvěrové smlouvě označena mimo jiné i uvedeném IČ, v řízení bylo prokázáno, že v době uzavření byla podnikatelkou zapsanou v živnostenském rejstříku. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR však má soud za to, že pouhé označení osoby jako podnikatele (v daném případě uvedení IČ v úvěrové smlouvě) nepostačuje k závěru, že si žalovaná brala úvěr v rámci své podnikatelské činnosti. Je nutné zkoumat účel uzavření smlouvy, zda souvisí s podnikatelskou činností dané osoby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1279/2024). V daném případě žalobkyní nebylo tvrzeno ani prokázáno, že žalovaná jednala v rámci své podnikatelské činnosti, soud proto posoudil uvedenou úvěrovou smlouvu jako smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyní nebylo dále tvrzeno ani prokázáno, že by že by právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím úvěru provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

26. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojilali se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“.

27. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18: „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.

28. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

29. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, tedy aby mohl učinit závěr o tom, že žalované po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohla věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky úvěru. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku.

30. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ust. § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Jak dovodil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy.

31. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud.

32. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok pouze na uhrazení dlužné jistiny, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo platně dojít ke sjednání úroku za poskytnutí úvěru a dalších poplatků. Soud tedy zavázal žalovanou k úhradě dlužné jistiny úvěru, tj. částky 5 616 Kč, když dle tvrzení žalobkyně žalovaná před podáním žaloby uhradila částku 38 384 Kč. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

33. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba z důvodů již výše uvedených zamítnuta (výrok II.).

34. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalovaná byla procesně úspěšnějším účastníkem řízení. Žalovaná by tak měla právo na náhradu nákladů, v řízení však byla zcela pasivní a dle obsahu spisu jí žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.