29 C 120/2025

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Sylvou Teličkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 13 986 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá, co do návrhu žalobkyně na zaplacení částky ve výši 2 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 9 800 Kč ve výši 15 % p. a. od 25. 10. 2023 do zaplacení, a dále co do částky 4 186 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Olomouci dne 15. 8. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 986 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 22. 5. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které mu byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 7 000 Kč, jejíž podmínky přes zaslané upomínky neplnil. Žalovaný nevrátil jistinu ani dohodnuté úroky.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval.

3. Z provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění a tento závěr o skutkovém stavu:Žalobkyně sjednala se žalovaným jako zákazníkem dne 22. 5. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše 20 000 Kč, přičemž fakticky žalovanému na jeho bankovní účet č. , č. účtu, poskytla rovněž dne 22. 5. 2023 peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, které čerpala u , právnická osoba, . Žalovaný se zavázal zaplatit za tento spotřebitelský úvěr žalobkyni smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně (p. m.) z jistiny. Žalovaný měl dle odst. 2.1.

7. Smlouvy splácet každý měsíc, a to vždy nejpozději k 21. dni v měsíci, úrok přirostlý za uplynulé období. Jistinu úvěru mohl žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání Smlouvy (Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 22. 5. 2023, včetně smluvních podmínek, potvrzení o provedené bezhotovostní platbě dne 22. 5. 2023, žádost o čerpání finančních prostředků žalobkyní u společnosti , právnická osoba, . a seznam pohledávek). Před uzavřeném smlouvy byla totožnost žalovaného ověřena jeho občanským průkazem a rodným listem (kopie OP žalovaného č. , hodnota, , rodný list žalovaného). Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru, ohledně čehož byl žalobkyní opakovaně upomínán. V poslední upomínce ze dne 21. 10. 2023 byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru ke dni 24. 10. 2023 a vyzván k jeho úhradě. Žalovaný se dostal do prodlení úhradou celého úvěru dne 25. 10. 2023 (Oznámení o zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne 21. 10. 2023). Právní zástupce žalobkyně zaslal dne 14. 6. 2025 žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky (Výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 14. 6. 2025 a Podací lístek ze dne 14. 6. 2025), na kterou žalovaný žalobkyni rovněž neuhradil ničeho.

4. Podle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. (dále také jen „občanský zákoník“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

5. Podle ust. § 2392 odst. 1 věty první občanského zákoníku lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

6. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle ust. § 3 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru se pro účely tohoto zákona rozumí roční procentní sazbou nákladů celkové náklady spotřebitelského úvěru vyjádřené jako roční procento z celkové výše spotřebitelského úvěru, které se počítá podle vzorce uvedeného v příloze č. 1 k tomuto zákonu.

8. Podle ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

9. Podle ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle ust. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle ust. § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní je v prodlení.

15. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.

17. Soud zhodnotil provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl závěru, že žalobkyně měla v úmyslu s žalovaným dne 22. 5. 2023 uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a že žalovanému na základě uvedené smlouvy poskytla částku 7 000 Kč. Jelikož žalovaný při uzavírání smlouvy vystupoval jako spotřebitel (slabší strana), je nezbytné na uvedené smluvní vztahy aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. V souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru měl právní předchůdce žalobkyně jako věřitel povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně, s odbornou péčí, posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, tj. jeho schopnost úvěr splácet. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jakož i výdajích. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

18. Žalobkyně v řízení soudu neprokázala, že by řádným (výše uvedeným) způsobem prověřovala schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně soudu nepředložila žádné důkazy, kterými mohla být řádně ověřena bonita žalovaného. Ačkoli žalobkyně tvrdila, že k ověření výše příjmu žalovaný poskytl žalobkyni výpisy ze svého bankovního účtu či případně výplatní listy, a žalovaný byl dále žalobkyní lustrován ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI, přičemž na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného a byla mu schválena žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru, žádné z těchto důkazů žalobkyně soudu nepředložila. Žalobkyně tedy neunesla břemeno důkazní ohledně svého tvrzení, že před uzavřením smlouvy o úvěru byla řádně ověřena úvěruschopnost žalovaného.

19. Soud dále dospěl k závěru, že ujednání o úrokové sazbě ve výši 40 % měsíčně, což činí 480 % ročně (!), kterou se žalovaný zavázal zaplatit spolu s úvěrem, je v rozporu s dobrými mravy. Podle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o zápůjčce či úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Soud vycházel z Databáze časových řad ARAD ČNB ohledně výše úroků, které požadovaly banky u úvěrů s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že průměrná výše úrokových sazeb u spotřebitelských úvěrů pro domácnosti v květnu 2023 činila 7,98 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná úroková sazba významně převyšuje průměrnou úvěrovou úrokovou sazbu, a za této situace je třeba sjednanou výši úroku považovat za zjevně rozpornou s dobrými mravy.

20. Vzhledem k tomu, že žalobkyně soudu neprokázala, že by její právní předchůdce před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného, tj. schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu se sjednaným úrokem právnímu předchůdci žalobkyně vrátit řádně a včas, dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně zjevně porušil svou povinnost stanovenou v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., v důsledku čehož je nutné posoudit předmětnou smlouvu o zápůjčce jako absolutně neplatnou. Závěr o absolutní neplatnosti je podle soudu nutno učinit rovněž na základě výše sjednaného zápůjčního úroku, která je z uvedených důvodů zjevně rozporná s dobrými mravy.

21. V souladu s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je § 87 zákona o spotřebitelském úvěru jde o úpravu speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění.

22. Z provedených důkazů bylo v řízení bylo prokázáno, že žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho. Z provedených důkazů bylo dále prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 7 000 Kč, kterou je žalovaný povinen žalobkyni vrátit.

23. Jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by se účastníci řízení dohodli na době, v níž je žalovaný povinen jistinu zápůjčky vrátit (tj. době splatnosti), určil ji soud. Žalovaný byl během celého řízení zcela pasivní, ničeho netvrdil ani soudu k věci neoznačil žádné důkazy. Vzhledem k tomu, že soud tak nebyl schopen zjistit (platební) možnosti žalovaného, určil lhůtu pro vrácení jistiny zápůjček žalobkyni jako obecnou lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., tedy v délce tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

24. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru žalobkyni nevznikl nárok na úhradu smluvního úroku a poplatků. Rovněž žalobkyni nebyl přiznán nárok na úhradu požadovaného zákonného úroku z prodlení, neboť doba splatnosti jistiny byla soudem stanovena až uplynutím tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, a žalovaná proto není s úhradou jistiny úvěru (prozatím) v prodlení. Soud proto žalobu v této části výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) tak, že s ohledem na procesní úspěch žalobkyně pouze v nepatrné části, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.