29 C 149/2022

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Sylvou Teličkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 25 035,23 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 17 458,32 Kč -) se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % p. a. od 23. 12. 2021 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 712,59 Kč, -) s kapitalizovaným úrokem ve výši 16 985,68 Kč -) náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 289 Kč, jakož i částku 7 576,91 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 20. 5. 2022, ve znění opravy ze dne 9. 6. 2022, částečného zpětvzetí ze dne 16. 6. 2022 a doplnění ze dne 21. 9. 2022 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 035,23 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovaným dne 20. 4. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] jejíž Přílohu č. 1 tvořil Předpis splátek. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla částku ve výši 38 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit spolu s příslušenstvím, tedy s částkou 41 458 Kč, tj. celkem částku ve výši 79 458 Kč, a to v pravidelných 17 měsíčních splátkách po 4674 Kč do 20. 9. 2020. Žalovaný sjednanou částku neuhradil řádně a včas, na svůj dluh uhradil celkem částku 45 014 Kč a závazek ze smlouvy byl ke dni 20. 9. 2020 zesplatněn. Dne 22. 12. 2021 s účinností k témuž dni došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 11. 1. 2022. Jelikož žalovaný neuhradil dohodnutou částku, žalobkyně požadovala zaplatit tyto nesplacené částky: jistinu ve výši 17 458,32 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 928,68 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 11 036,58 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1 725,92 Kč, inkasní poplatek 3 294,50 Kč, smluvní úrok za poskytnutí finančních prostředků 3 113,80 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 1712,59 Kč, účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání 289 Kč a smluvní pokuta 7 576,91 Kč. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána s datem 2. 5. 2022.

2. Podáním ze dne 16. 6. 2022 vzala žalobkyně žalobu co do postoupeného smluvního úroku ve výši 3 113,80 Kč zpět. Usnesením podepsaného soudu ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] bylo řízení v rozsahu tohoto zpětvzetí zastaveno podle ust. § 96 odst. 2 o. s. ř..

3. Soud ve věci prováděl dokazování listinnými důkazy předloženými žalobkyní a učinil z nich jednotlivá skutková zjištění, a z těch pak učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně je právnickou osobou se sídlem na území České republiky /výpis z obchodního rejstříku žalobkyně/. Dne 20. 4. 2019 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], Smlouvu o úvěru [číslo] jejíž Přílohu č. 1 tvořil Předpis splátek. Na základě Smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 38 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit spolu s příslušenstvím, tedy s částkou 41 458 Kč, tj. celkem částku ve výši 79 458 Kč, a to v pravidelných 17 měsíčních splátkách po 4674 Kč do 20. 9. 2020 /žádost o úvěr z 20. 4. 2019, smlouva o úvěru [číslo] ze dne 20. 4. 2019, včetně obchodních podmínek, příloh a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru/. Před uzavřením smlouvy předložil žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně pracovní smlouvu, evidenční list nájemného a 2x výplatní lístky za 1 a 2/ 2019 /pracovní smlouva žalovaného ze dne 24. 4. 2014, evidenční list nájemného platný od 1. 7. 2018 a 2x výplatní lístky za 1 a 2/ 2019 Žalovaný smlouvou sjednanou částku neuhradil řádně a včas, celkem na úhradu úvěru zaplatil 45 014 Kč a závazek ze smlouvy byl ke dni 20. 9. 2020 zesplatněn /rekapitulace úvěrové smlouvy [číslo] Dne 22. 12. 2021 s účinností k témuž dni došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 11. 1. 2022 /smlouva o postoupení pohledávek uzavřená dne 22. 12. 2021 mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, včetně příloh a dohody o úplatě za postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021, potvrzení o provedení transakce ze dne 22. 12. 2021, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 1. 2022 včetně kopie poštovního podacího archu, sdělení o postoupení pohledávky ze dne 1.2.2022 Poslední upomínkou před podáním žaloby, předžalobní výzvou ze dne 2. 5. 2022 byl žalovaný vyzván k úhradě svého dluhu, avšak bez úspěchu /předžalobní výzva PZ žalobkyně adresovaná žalovanému a datovaná dne 2. 5. 2022, včetně kopie poštovního podacího archu ze dne 4. 5. 2022 4. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

6. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

7. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

10. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

12. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle ustanovení § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Po provedeném dokazování dospěl soud v rámci právního hodnocení k závěru, že žaloba žalobkyně není důvodná.

15. Obecné soudy by dle aktuální judikatury Ústavního soudu měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tak vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (rozsudek dostupný na [webová adresa]). Pokud pak jde o samotné posouzení úvěruschopnosti, tak jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], dostupný z [webová adresa]). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr 5 [spisová značka] Evropské Unie ze dne [datum rozhodnutí] ve věci C [číslo] (rozhodnutí dostupné z [webová adresa]), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek.

16. V tomto řízení žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, k těmto svým tvrzením však žalobkyně nenavrhla a nepředložila, přes výzvu soudu, dostatečné důkazy. V žádosti o úvěr ze dne 20. 4. 2019 žalovaný uvedl, že pracuje u spol. [právnická osoba], je svobodný, nemá vyživovací povinnost k žádnému dítěti, žije u jiné osoby, vzdělání má střední, má bankovní účet, splácí dluh ve výši 22 904 Kč a jeho totožnost byla ověřena dle občanského průkazu. Ačkoliv v této žádosti nejsou označeny žádné listiny, kterými by žalobce doložil své poměry, příjmy a výdaje, je zde uvedeno, že má příjem 17 477, za bydlení a energie vynakládá 1 000 Kč, za dopravu, jídlo a osobní náklady částku 3 490 Kč a na stávající půjčky hradí měsíčně 3 850 Kč Celkem jeho výdaje činí 8 340 Kč, použitelný měsíční příjem ve výši 9 137 Kč byl vyhodnocen jako dostačující. Ze strany žalobkyně byla soudu na výzvu předložena pracovní smlouva žalovaného ze dne 24. 4. 2014, ze které vyplývá, že žalovaný pracoval v době uzavření smlouvy jako zedník u zaměstnavatele [právnická osoba] a dle výplatnic za měsíce 1,2/ 2019 jeho příjem v lednu 2019 činil 15 762 Kč a v únoru 2019 pak 15 584 Kč. Předložena byla také další listina, a to evidenční list nájemného ze dne 18. 6. 2018, vystavený pro [jméno] [příjmení] pronajímatelem, společností [právnická osoba], kde celkové nájemné včetně zálohy na služby činí 2 483 Kč měsíčně. Žalovaný je uveden jako osoba spoluužívající byt s nájemkyní. K výdajům nebyly předloženy listinné důkazy žádné (např. jako výpisy z bankovního účtu žalovaného, doklady o platbách za dopravu, telefon, internet, pojištění, apod.).

17. Za situace popsané výše (viz. bod 17.) tedy dospěl podepsaný soud k závěru, že v daném případě žalobkyně neprokázala, že by její předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy o úvěru, neboť netvrdila, ani neprokázala, že by měla dostatečné informace o pravidelných měsíčních příjmech, ale zejména také výdajích žalovaného za bydlení, dopravu, telefon, příp. jiných pravidelných výdajích, a tyto věrohodným způsobem i ověřila. Smlouva o úvěru je tedy v návaznosti na ust. § 86 odst. 1, 2 z. č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru) dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatná, a to pro rozpor se zákonem, a tento rozpor je tak zjevný, že k této neplatnosti je soud dle ustanovení § 588 o. z. povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

18. Nároky z neplatné smlouvy o úvěru je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně by tedy v dané situaci měla nárok na zaplacení toliko původní jistiny, případně jejího zůstatku, pokud by tato nebyla zcela uhrazena. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně jistinu úvěru ve výši 38 000 Kč a naopak této uhradil celkem 45 014 Kč, byl žalobou uplatněný nárok žalobkyně soudem v celém rozsahu zamítnut, když žalovaný uhradil více, než činí jistina dluhu a k bezdůvodnému obohacení na jeho straně tak nedošlo.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když procesně úspěšným účastníkem byl žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.