29 C 165/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr Sylvou Teličkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 8 635 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 945 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % p. a. od 19. 9. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky ve výši 7 690 Kč -) se zákonným úrokem z prodlení z částky 945 Kč ve výši 8,05 % p. a. od 7. 12. 2019 do 18. 9. 2020, -) se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 541,06 Kč ve výši 8,05 % p. a. od 7. 12. 2019 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 445,10 Kč, -) s úrokem ve výši 23,72 % p. a. z částky 6 541,06 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 288,28 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u podepsaného soudu dne 27. 1. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 8 635 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 4. 2. 2016 k uzavření smlouvy nazvané Smlouva o půjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalobkyně uvedla, že původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované a žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 7 400 Kč, jež představuje součet úroků ve výši 1 400 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a pojištění [anonymizována dvě slova] ve výši 290 Kč. Celkovou částku ve výši 17 690 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 305 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 16. 3. 2017. Žalovaná do dne podání žaloby na půjčku uhradila celkem částku ve výši 9 055 Kč. Pohledávka za žalovanou byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, a to s účinností k témuž dni a o tomto byla žalovaná písemně informována dopisem ze dne 6. 12. 2019.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporovala.

3. Na výzvu soudu dle § 115a o. s. ř., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaná nevyjádřila, přičemž byla rovněž poučena o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř., a proto má soud za to, že žalovaná s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání dle § 115a o. s. ř. již v podané žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez jednání.

4. Po provedeném dokazování listinnými důkazy předloženými žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu: Mezi společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 4. 2. 2016 k uzavření smlouvy označené jako Smlouva o půjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky obsažené na další straně smlouvy. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 7 400 Kč, jež představuje součet úroků ve výši 1 400 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a rovněž pojištění [anonymizována dvě slova] ve výši 290 Kč. Celkovou částku ve výši 17 690 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 305 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 16. 3. 2017 (smlouva o půjčce [číslo] smluvní podmínky). Žalovaná v kartě zákazníka vyplnila se zástupkyní právního předchůdce žalobkyně své příjmy a výdaje, když uvedla čistý příjem ze zaměstnání ve výši 11 400 Kč, přídavky na děti ve výši 610 Kč, výživné ve výši 1 500 Kč a označila své celkové výdaje ve výši 10 300 Kč, zahrnující náklady na nájem/inkaso 3 700 Kč, výdaje domácnosti 6 000 Kč a splátky úvěrů 600 Kč. Původní věřitel v kartě zákazníka uvedl, že měl k dispozici výplatní pásky žalované, nájemní smlouvu a potvrzení o výživném a přídavku (karta zákazníka). Pohledávka za žalovanou byla ze společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019, který byl žalovanému odeslán dne 7. 1. 2020 (smlouva o postoupení pohledávek a její příloha, oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek). Dne 4. 9. 2020 zaslal právní zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu ze dne 3. 9. 2020 (předžalobní výzva, podací lístek).

5. Podle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

7. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když na ni předmětná pohledávka za žalovanou byla původním věřitelem postoupena na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi původním věřitelem a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce podle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázal uhradit původnímu věřiteli poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč a dále částku 7 400 Kč, jež představuje součet úroků ve výši 1 400 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a rovněž pojištění [anonymizována dvě slova] ve výši 290 Kč.

13. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Z listinných důkazů předložených žalobkyní nebylo možno učinit závěr o tom, že bylo prokázáno, že by původní věřitel před uzavřením smlouvy s žalovanou nahlédl do jakýchkoliv dostupných evidencí k zjištění ekonomické situace dlužníka, jako je [příjmení], [anonymizováno] a další. Původní věřitel pak při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházel v podstatě pouze z tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích. Podle karty zákazníka měl mít doloženy příjmy z pracovního poměru výplatními páskami a rozhodnutím o výživném a přídavku na dítě, výdaje pouze nájemní smlouvou, tyto skutečnosti však z provedeného dokazování nevyplynuly. Nadto příjem z výživného pro nezletilé dítě a přídavek na dítě nelze do příjmů žalobkyně započítávat, když jde o příjmy určené právě pro potřeby nezaopatřeného dítěte. Původní věřitel příjmy a výdaje označil paušálními částkami a nebylo prokázáno, že by skutečnosti zde uvedené řádně ověřoval. Takové posouzení úvěruschopnosti žalované tak soud považuje za zcela nedostačující. K tomu soud dále uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu (zde smlouvu o zápůjčce) uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

14. Soud považuje za nutné rovněž uvést, že i v případě, pokud by soud nedospěl k výše uvedené absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany věřitele, přesto by žalobě nemohlo být zcela vyhověno. Jak bylo uvedeno výše, žalovaná se zavázala uhradit původnímu věřiteli poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč a dále částku 7 400 Kč, jež představuje součet úroků ve výši 1 400 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a rovněž pojištění [anonymizována dvě slova] ve výši 290 Kč. Účastníci smlouvy si v rámci zásady smluvní volnosti můžou sjednat i další plnění, která budou úvěrovanému poskytnuta, a úvěrující se zaváže nad rámec úroku zaplatit další odměnu. Z obsahu smlouvy však neplyne, že by se úvěrující reálně zavázal k jakémukoliv jinému plnění, než k poskytnutí úvěru. Plnění úvěrovaného za poskytnutí úvěru je tak úrokem a je nerozhodné, zda jej takto původní věřitel na předtištěném formuláři smlouvy takto označil, či jej částečně pojmenoval jako poplatky. Služby, na které se poplatky ve smlouvě odkazují, považuje soud za fiktivní. Vzhledem k těmto skutečnostem tak soud má za to, že žalovaná se ve smlouvě zavázala k úhradě úrokového navýšení v celkové výši 7 400 Kč za 58 týdnů, což odpovídá úroku 6 656 Kč ročně (52 týdnů) a tedy úroku ve výši 66,56 % ročně. Takto sjednaný úrok soud považuje za zcela jednoznačně nepřiměřeně vysoký, neboť je několikanásobně vyšší než obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytovaly banky v místě bydliště žalovaného v době uzavření smlouvy (dle systému ARAD). Uvedené ujednání je tak nezbytné hodnotit jako nemravné a tudíž absolutně neplatné (viz závěry rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o poplatku je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné, na rozdíl od ustanovení § 41 původního občanského zákoníku, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava původního občanského zákoníku totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup nového občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. Praha C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o úroku, který je ve smlouvě sjednán souhrnnou částkou 7400 Kč a je zahrnut ve sjednaných měsíčních splátkách úvěru, nelze předpokládat, že by původní věřitel byl ochoten smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o úrocích uzavřít. Smlouvu o zápůjčce je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o úrocích.

15. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soud předmětnou smlouvu o zápůjčce považuje za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 10 000 Kč, žalovaná však již původnímu věřiteli uhradila celkem částku 9 055 Kč. Aktuální dlužná jistina tak činí 945 Kč. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem tak soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení jistiny ve výši 945 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení z této částky, a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty pro úhradu dlužné částky dle předžalobní výzvy ze dne 3. 9. 2020, tedy od 19. 9. 2020 (lhůta stanovena do 18. 9. 2020). Ve zbytku žalobního nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II. rozsudku), a to jak do požadavku na zaplacení jistiny, tak úroků, nad rámec výrokem I. přiznaných částek.

16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 257/05). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí a následně dospěl k závěru, že více procesně úspěšným účastníkem byla žalovaná. Žalovaná však byla v tomto řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnila a zjevně jí žádné náklady řízení ani nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.