29 C 242/2022

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Sylvou Teličkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 23 287,11 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 8 500 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 14 787,11 Kč -) se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 914,81 Kč ve výši 8,25 % p. a. od [datum] do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 294,25 Kč, -) s úrokem z částky 11 914,81 Kč ve výši 8,50 % p. a. od [datum] do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem ve výši 219,43 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 23 287,11 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] jejíž podmínky žalovaný neplnil, a to ani na základě zaslané předžalobní výzvy. Na žalobkyni přešla pohledávka na základě jejího postoupení.

2. Po částečném zpětvzetí žaloby žalobkyni ze dne [datum] soud usnesením ze dne 20. 12. 2022 č. j. 29 C 242/2022-48 zastavil řízení co do kapitalizovaného úroku od [datum] do [datum] ve výši 318,05 Kč a co do úroků ve výši 12,32% ročně z částky 11 914,81 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení celkové dlužné částky ve výši 23 287,11 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 11 914,81 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 11 372,30 Kč, z kapitalizovaných úroků ve výši 219,43 Kč, z kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 294,25 Kč, z úroků ve výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny ve výši 11 914,81 Kč od [datum] do zaplacení a z úroků z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny ve výši 11 914,81 Kč od [datum] do zaplacení.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporoval.

4. Soud ve věci prováděl dokazování listinnými důkazy předloženými žalobkyní a učinil z nich jednotlivá skutková zjištění, a z těch pak učinil následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřela se žalovaným dne [datum] Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla právní předchůdkyně, po posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet, žalovanému peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 15 568 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 10 477 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 20,82 % ročně sjednanou, a částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 591 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaný ve Smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 78 týdenních (sedmidenních) splátkách po 367 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na [datum] /výpis z obchodního rejstříku žalobkyně, smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum], včetně smluvních podmínek, tabulka umoření – přehled splátek ke smlouvě [číslo] Před uzavřením smlouvy podal žalovaný žádost o spotřebitelský úvěr ze dne [datum], jejímž obsahem je tzv. zákaznická karta. Zde žalovaný uvedl, že je svobodný, má základní vzdělání a žije s rodiči. Na plný úvazek pracoval jako dělník u [jméno] [příjmení], [obec a číslo], [IČO] a k tomuto doložil podle záznamu v zákaznické kartě pracovní smlouvu na dobu neurčitou a dvě výplatní pásky za 02 a [číslo], resp. kopie stvrzenek o vyplacení částky 13 700 Kč dne [datum] a částky 13 900 Kč dne [datum], vždy za pomocné práce na stavbě, p. [jméno] [příjmení]. [příjmení] příjem uvedl žalovaný 13 700 Kč, další čisté příjmy domácnosti pak 10 000 Kč, naopak jako výdaj označil splátku jiné společnosti ve výši 500 Kč a nespecifikovaní měsíční výdaje 3 000 Kč /žádost o spotřebitelský úvěr – zákaznická karta ze [datum], stvrzenka vystavená [jméno] [příjmení] dne [datum] a dne [datum] žalovanému/. Žalovaný od uzavření Smlouvy do podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek uhradil celkem částku 4 500 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni [datum] /smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ze dne [datum], včetně seznamu postoupených pohledávek/. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně /oznámení o postoupení pohledávky s informací o zpracování osobních údajů ze dne [datum], včetně kopie podacího lístku ze dne [datum] Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou k plnění obsahující základní skutkový a právní rozbor věci. Ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena /výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum], včetně kopie podacího lístku ze dne [datum]

5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

7. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

8. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

9. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru), (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru), (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

11. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

12. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

14. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Po provedeném dokazování dospěl soud v rámci právního hodnocení k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně, a to co do žalovaným neuhrazené jistiny, nikoliv v části požadovaného příslušenství.

17. Obecné soudy by dle aktuální judikatury Ústavního soudu měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tak vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Pokud pak jde o samotné posouzení úvěruschopnosti, tak jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr 5 75 Co 202/2021 Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek.

18. V daném řízení žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, žalovaný měl předložit dostatečné množství dokladů k osvědčení jeho příjmů a výdajů, avšak k těmto svým tvrzením žalobkyně nenavrhla a nepředložila odpovídající důkazy. Žalovaný v zákaznické kartě, kterou s ním sepsala zástupkyně právního předchůdce žalobce, uvedl, že je svobodný, má základní vzdělání a žije s rodiči. Na plný úvazek pracoval jako dělník u [jméno] [příjmení], [obec a číslo], [IČO] a k tomuto doložil podle záznamu v zákaznické kartě pracovní smlouvu na dobu neurčitou a dvě výplatní pásky za 02 a [číslo], resp. kopie stvrzenek o vyplacení částky 13 700 Kč dne [datum] a částky 13 900 Kč dne [datum], vždy za pomocné práce na stavbě, p. [jméno] [příjmení]. [příjmení] příjem uvedl žalovaný 13 700 Kč, další čisté příjmy domácnosti pak 10 000 Kč, naopak jako výdaj označil splátku jiné společnosti ve výši 500 Kč a nespecifikovaní měsíční výdaje 3 000 Kč Tyto údaje nelze dle přesvědčení soudu považovat za dostatečné a nelze takovýto postup právní předchůdkyně žalobkyně považovat za řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí. Za této situace tedy dospěl podepsaný soud k závěru, že v daném případě žalobkyně neprokázala, že by její předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy o úvěru, neboť netvrdila, ani neprokázala, že by měla dostatečné informace zejména o pravidelných měsíčních výdajích žalovaného na bydlení, dopravu, příp. jiných pravidelných výdajích, a tyto věrohodným způsobem i ověřila. Smlouva o úvěru je tedy v návaznosti na ust. § 86 odst. 1, 2 z. č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru) dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatná, a to pro rozpor se zákonem, a tento rozpor je tak zjevný, že k této neplatnosti je soud dle ustanovení § 588 o. z. povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

19. Nad rámec shora uvedeného je třeba poukázat také na skutečnost, že smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou je ve smyslu ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatná také proto, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům. V daném případě byl žalovaný smlouvou žalovaný zavázán k tomu, že nad rámec vrácení jistiny úvěru 13 000 Kč zaplatí právní předchůdkyni žalobkyně navíc částku ve výši 15 568 Kč, která představuje podle žalobkyně součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 10 477 Kč, dále částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 591 Kč Tyto poplatky dokonce převyšují jistinu úvěru a jejich sjednání je zcela zřejmě v rozporu s dobrými mravy.

20. Nároky z neplatné smlouvy o úvěru je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení zůstatku původní jistiny, nikoliv však nákladů spojených s uplatněním pohledávky, jak žalobkyně také požaduje, když tento požadavek je s ohledem na výše uvedené nedůvodným.

21. Soud s ohledem na skutečnosti uvedené výše, zavázal žalovaného výrokem I. tohoto rozsudku k úhradě dlužné jistiny úvěru, tj. částky 8 500 Kč, když sama žalobkyně tvrdila, že žalovaný uhradil na shora označený úvěr celkem 4 500 Kč S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na další částky tvořící poplatek ve výši 14 787,11 Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu byla žaloba výrokem II. tohoto rozsudku zamítnuta.

22. Pokud jde o požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, pak zde bylo soudem rozhodnuto tak, že nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení nebyl žalobkyni přiznán (výrok I. rozsudku) a v této části byla žaloba zamítnuta (výrok II. tohoto rozsudku). Zde soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění. Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. tak v době rozhodování soudu dán nebyl. Dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla žádným z účastníků tvrzena, natož prokázána, proto ji určil soud. Jelikož žalovaný netvrdil v průběhu řízení žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se odchýlil od obecné lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., rozhodl soud tak, že žalovaný je povinen dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když procesně více úspěšným účastníkem byl žalovaný, avšak dle obsahu spisu tomuto žádné náklady řízení nevznikly.