29 C 50/2023

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Sylvou Teličkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 25 784,63 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 999,99 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba žalobkyně, co do požadavku na zaplacení částky ve výši 504,49 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 14 504,48 Kč ve výši 11,75 % p. a. od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 79,38 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12 484,84 Kč, a dále částky 246,58 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne [datum], doplněnou podáním ze dne [datum], se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 784,63 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřela se žalovaným dne [datum] v písemné formě Smlouvu o úvěru [číslo] jejíž přílohu [číslo] tvořil Předpis splátek. Na základě uzavřené smlouvy žalovaný obdržel finanční hotovost ve výši 15 000 Kč, kterou převzal v hotovosti, což stvrdil vlastnoručním podpisem smlouvy. Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 12 888 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkově se tak žalovaný zavázal původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 27 888 Kč. Žalovaný se v uzavřené smlouvě zavázal poskytnutou částku původnímu věřiteli splatit ve 14měsíčních splátkách ve výši 1 992 Kč, avšak sjednanou částku neuhradil řádně a včas, a to tím, že do sjednané doby splatnosti úvěru svůj závazek nesplatil, uhradil toliko částku ve výši 1 000, 01 Kč. Na poskytnutou jistinu úvěru tak byla alokována částka ve výši 495,52 Kč a na smluvně sjednané příslušenství pohledávky byla alokována částka ve výši 504,49 Kč. Žalovaný se tak dostal do prodlení s úhradou částky 26 887,99 Kč, kterou představoval součet zůstatku jistiny ve výši 14 504,48 Kč a zůstatku smluvního příslušenství pohledávky ve výši 12 383,51 Kč. Dne [datum] byla mezi původním věřitelem a žalobcem uzavřena Rámcová smlouva o postupování pohledávek, na základě které pak došlo k postoupení pohledávek, a to konkrétně prostřednictvím Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávek se stalo účinným ke dni [datum]. Poslední upomínku před podáním žaloby zaslala žalobkyně žalobci dne [datum].

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporoval.

3. Soud ve věci prováděl dokazování listinnými důkazy předloženými žalobkyní a učinil z nich následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřela se žalovaným dne [datum] v písemné formě Smlouvu o úvěru [číslo] jejíž přílohu [číslo] tvořil Předpis splátek. Na základě uzavřené smlouvy žalovaný obdržel finanční hotovost ve výši 15 000 Kč, kterou převzal v hotovosti, což stvrdil vlastnoručním podpisem smlouvy. Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 12 888 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkově se tak žalovaný zavázal původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 27 888 Kč. Žalovaný se v uzavřené smlouvě zavázal poskytnutou částku původnímu věřiteli splatit ve 14měsíčních splátkách ve výši 1 992 Kč. Splatnost poslední splátky a zároveň celková splatnost závazku pak připadala na den [datum] /smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum], vč. Přílohy [číslo] – předpisu splátek/. Před uzavřením smlouvy ke své žádosti o úvěr ze dne [datum] předložil žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně k osvědčení svých poměrů kopii strany 1 a 5 smlouvy o nájmu bytu ze dne [datum], ze které nevyplývá výše nájmu a souvisejících plateb spojených s užíváním bytu (bytová jednotka [číslo] o výměře 32 m² na adrese [ulice a číslo], [obec]). Dále pak předložil žalovaný Dohodu o změně pracovní smlouvy ze dne [datum] uzavřenou se zaměstnavatelem DT – [právnická osoba] o sjednání pracovního poměru na dobu neurčitou a kopie výplatních pásek za měsíce 1, 2 a 3/ 2021, dle kterých činil čistý příjem žalovaného vyplácený na bankovní účet č. [bankovní účet] v lednu 2021 částku 20 845 Kč, v únoru 2021 částku 19 984 Kč a v březnu 2021 částku 39 408 Kč /doklady k ověření bonity žalované – kopie str. 1 a 5 nájemní smlouvy ze dne [datum], Dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne [datum] a výplatní pásky za 1-3/ 2021 Ke svým poměrům uvedl žalovaný, že je svobodný, má střední vzdělání, bydlí v nájmu a má jednu vyživovací povinnost. Je zaměstnán u [právnická osoba] – [právnická osoba] s deklarovaným příjmem 22 156 Kč. Výdaje uvedl v celkové výši 11 453Kč, tedy 3 000 Kč za bydlení a energie, 3 860 Kč za dopravu, jídlo, osobní náklady, 3 000 Kč srážky ze mzdy – výživné a 1 593 Kč splátky stávajících půjček. Použitelný měsíční příjem byl vypočten na 10 703 Kč /žádost o úvěr ze dne [datum], formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], včetně přílohy [číslo] – předpisu splátek/. Žalovaný sjednanou částku neuhradil řádně a včas, do sjednané doby splatnosti úvěru svůj závazek nesplatil, uhradil toliko částku ve výši 1 000,01 Kč. Na poskytnutou jistinu úvěru tak byla alokována částka ve výši 495,52 Kč a na smluvně sjednané příslušenství pohledávky byla alokována částka ve výši 504,49 Kč. Žalovaný se tak dostal do prodlení s úhradou částky 26 887,99 Kč, kterou představoval součet zůstatku jistiny ve výši 14 504,48 Kč a zůstatku smluvního příslušenství pohledávky ve výši 12 383,51 Kč /tvrzení žalobkyně/. Dne [datum] byla mezi původním věřitelem a žalobcem uzavřena Rámcová smlouva o postupování pohledávek, na základě které pak došlo k postoupení pohledávek, a to konkrétně prostřednictvím Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávek se stalo účinným ke dni [datum] /rámcová smlouva o postupování pohledávek uzavřená dne [datum] mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, včetně dodatku [číslo] ze dne [datum] a dalších dodatků, dílčí smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], včetně přílohy [číslo] – seznamu pohledávek v listinné podobě, potvrzení o úhradě za postoupené pohledávky ze dne [datum] oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], včetně kopie poštovního podacího archu, str. 13, ze dne [datum] Poslední upomínku před podáním žaloby zaslala žalobkyně žalované dne [datum] /předžalobní výzva PZ žalobkyně ze dne [datum], včetně kopie poštovního podacího archu, str. 12, ze dne [datum]

4. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

6. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

7. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

8. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru), (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru), (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

10. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

11. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Po provedeném dokazování dospěl soud v rámci právního hodnocení k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně, co do jistiny, nikoliv v části požadovaného příslušenství.

14. Obecné soudy by dle aktuální judikatury Ústavního soudu měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tak vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Pokud pak jde o samotné posouzení úvěruschopnosti, tak jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr 5 75 Co 202/2021 Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek.

15. V daném řízení žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, když tento vyplnil před uzavřením smlouvy o úvěru formulář žádosti o úvěr ze dne [datum], kde uvedl, že je svobodný, má střední vzdělání, bydlí v nájmu a má jednu vyživovací povinnost. Je zaměstnán u [právnická osoba] – [právnická osoba] s deklarovaným příjmem 22 156 Kč. Výdaje uvedl v celkové výši 11 453Kč, tedy 3 000 Kč za bydlení a energie, 3 860 Kč za dopravu, jídlo, osobní náklady, 3 000 Kč srážky ze mzdy – výživné a 1 593 Kč splátky stávajících půjček. Použitelný měsíční příjem byl vypočten na 10 703 Kč. Žalovaný předložil právnímu předchůdci žalobkyně k osvědčení svých poměrů kopii strany 1 a 5 smlouvy o nájmu bytu ze dne [datum], ze které však nevyplývá výše nájmu a souvisejících plateb spojených s užíváním bytu. Dále pak předložil žalovaný Dohodu o změně pracovní smlouvy ze dne [datum] uzavřenou se zaměstnavatelem [anonymizováno] – [právnická osoba] o sjednání pracovního poměru na dobu neurčitou a kopie výplatních pásek za měsíce 1, 2 a 3/ 2021, dle kterých činil čistý příjem žalovaného vyplácený na bankovní účet č. [bankovní účet] v lednu 2021 částku 20 845 Kč, v únoru 2021 částku 19 984 Kč a v březnu 2021 částku 39 408 Kč. Příjem žalovaného pochází výlučně ze zaměstnání a dosahuje podle něj výše v průměru 22 156 Kč, avšak k prokázání svých výdajů nepředložil žalovaný řádnou kopii nájemní smlouvy /předložena byla pouze strany 1 a 5/, ze které by byla zřejmá výše nájemného a souvisejících plateb spojených s bydlením, když uváděná platba za nájemní bydlení v bytě (bytová jednotka [číslo] o výměře 32 m² na adrese [ulice a číslo], [obec]) ve výši 3 000 Kč za nájem i energie je objektivně velmi nízká a nepravděpodobná. Žalovaný nepředložil ani žádné doklady SIPO či výpis z bankovního účtu, přestože tento má zřízen a jedná se o b. ú. [bankovní účet], přičemž právě z bankovního účtu žalovaného by bylo možno ověřit, jak nakládá s příjmem ze zaměstnání, zda není v mínusu, jaké případně další úvěry či zápůjčky splácí. Za této situace tedy dospěl podepsaný soud k závěru, že v daném případě žalobkyně neprokázala, že by její předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalované při uzavření smlouvy o úvěru, neboť netvrdila, ani neprokázala, že by měla dostatečné informace o pravidelných výdajích žalovaného na bydlení, dopravu, internet, příp. jiných pravidelných výdajích, které by byly zřejmé především z bankovních výpisů, a tyto zejména skutečně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného zohlednila.

16. Smlouva o úvěru je tedy v návaznosti na ust. § 86 odst. 1, 2 z. č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru) dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatná, a to pro rozpor se zákonem, a tento rozpor je tak zjevný, že k této neplatnosti je soud dle ustanovení § 588 o. z. povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

17. Nároky z neplatné smlouvy o úvěru je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení zůstatku původní jistiny, nikoliv však nákladů spojených s uplatněním pohledávky, jak žalobkyně také požaduje, když tento požadavek je s ohledem na výše uvedené nedůvodným.

18. Soud s ohledem na skutečnosti uvedené výše, zavázal žalovaného výrokem I. tohoto rozsudku k úhradě zůstatku dlužné jistiny úvěru, tj. částky 13 999,99 Kč, když žalovaný (dle tvrzení žalobkyně) uhradil v souvislosti s úvěrovou smlouvou ze dne [datum] celkem částku ve výši 1 000,01 Kč. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na další žalobou uplatněné nároky, tedy na zaplacení částky ve výši 504,49 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 14 504,48 Kč ve výši 11,75 % p. a. od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 79,38 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12 484,84 Kč, a dále částky 246,58 Kč, a v tomto rozsahu byla žaloba výrokem II. tohoto rozsudku zamítnuta.

19. Pokud jde o požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, pak zde bylo soudem rozhodnuto tak, že nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení nebyl žalobkyni přiznán a v této části byla žaloba zamítnuta (výrok II. tohoto rozsudku). Zde soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění. Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. tak v době rozhodování soudu dán nebyl. Dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla žádným z účastníků tvrzena, natož prokázána, proto ji určil soud. Jelikož žalovaný netvrdil v průběhu řízení žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se odchýlil od obecné lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., rozhodl soud tak, že žalovaný je povinen dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), když ve věci byla pouze nepatrně procesně úspěšnou účastnicí řízení žalobkyně (v rozsahu 8,6%, což odpovídá rozdílu úspěchu žalobkyně 54,3% a úspěchu žalovaného 45,7%). Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.