29 C 93/2022

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Sylvou Teličkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 46 263 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 46 263 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 10. 12. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z částky 46 263 Kč ve výši 10 % p. a. od 15. 6. 2021 do 9. 12. 2021, a ve výši 1,5 % p. a. od 10. 12. 2021 do zaplacení, a dále co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 474,20 Kč a co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 9 953,64 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně [údaje o zástupci].

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 23. 12. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném původně zaplacení částky 63 433,84 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovaným dne 12. 8. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě prostřednictvím internetové stránky [webová adresa]. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla částku 50 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit spolu s příslušenstvím, tedy částku v celkové výši 104 990,76 Kč do 12. 8. 2022. Žalovaný sjednanou částku neuhradil řádně a včas, na svůj dluh plnil pouze částečně a úvěr byl ke dni 12. 6. 2020 zesplatněn. Dne 11. 6. 2021 s účinností ke dni 14. 6. 2021 došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 25. 6. 2021. Jelikož žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho, žalobkyně požadovala zaplatit jistinu ve výši 46 263 Kč, smluvní pokutu 16 572 Kč a příslušenství, jakož i náklady spojené s uplatněním pohledávky.

2. Podáním ze dne 20. 4. 2022 vzala žalobkyně žalobu co do částky 25 013,84 Kč (příslušenství) zpět, nadále požadovala jen uhrazení jistiny ve výši 46 263 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % p. a. od 15. 6. 2021 do zaplacení, a dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 474,20 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč.

3. Usnesením podepsaného soudu ze dne 26. 4. 2022 pod č. j. 29 C 93/2022-64 bylo řízení v rozsahu částečného zpětvzetí částečně zastaveno dle ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. Předmětem řízení tak zůstala nadále částka 46 263 Kč s příslušenstvím.

4. Soud ve věci prováděl dokazování listinnými důkazy předloženými žalobkyní a učinil z nich jednotlivá skutková zjištění, a z těch pak učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně je právnickou osobou se sídlem na území České republiky /výpis z obchodního rejstříku žalobkyně/. Dne 12. 8. 2019 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], Smlouvu o úvěru [číslo], jejíž nedílnou součástí byly Obchodní podmínky Smlouvy o úvěru. Na základě Smlouvy poskytla [právnická osoba] žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal úvěr splácet formou 36 pravidelných měsíčních splátek po 2 916,41 Kč, tedy žalobkyni vrátit celkem částku 104 990,76 Kč do 12. 8. 2022 /smlouva o úvěru splatném ve splátkách [číslo] uzavřená mezi žalobcem a společností [právnická osoba] dne 12. 8. 2019, včetně obchodních podmínek/. Žalovaný nejprve dne 12. 8. 2019 zaslal na bankovní účet předchůdkyně žalobkyně potvrzovací platbu ve výši 0,01 Kč a následně mu byla předchůdkyní žalobkyně téhož dne poukázána platba ve výši 50 000 Kč, a to na účet žalovaného /výpis z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně s vyznačenými údaji ze dne 12. 8. 2019 ohledně potvrzovací platby žalovaným a platby na účet žalovaného/. Žalovaný smlouvou sjednanou částku neuhradil řádně a včas, čímž mu vznikla povinnost zaplatit [právnická osoba] smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení /rekapitulace smlouvy [číslo] upomínka o zaplacení částky 5 820,93 Kč ze dne 14. 3. 2020 a opakovaná výzva k úhradě částky 6 017,90 Kč ze dne 12. 5. 2020, výzva žalobkyně adresovaná žalovanému k úhradě dlužné částky ze dne 7. 7. 2021 a ze dne 3. 8. 2021 Pohledávka za žalovaným byla následně na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2021 s účinností ke dni 14. 6. 2021 převedena na žalobkyni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 25. 6. 2021 /dohoda o postoupení pohledávek mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ze dne 4. 6. 2021 v anglickém jazyce a v českém překladu, potvrzení o přijetí platby za postoupené pohledávky ze dne 17. 6. 2021, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2021 včetně kopie poštovního podacího archu ze dne 29. 6. 2021 Poslední upomínkou před podáním žaloby ze dne 9. 11. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě svého dluhu, avšak bez úspěchu /předžalobní výzva PZ žalobkyně adresovaná žalovanému a datovaná dne 9. 11. 2021, včetně kopie poštovního podacího archu ze dne 11. 11. 2021 5. Podle ust. § 96 o. s. ř., žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení. Ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání. Byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co rozhodnutí o věci již nabylo právní moci, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné.

6. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

8. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

9. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

10. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

12. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

14. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Po provedeném dokazování dospěl soud v rámci právního hodnocení k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná, v části požadovaného příslušenství však pouze částečně.

17. Obecné soudy by dle aktuální judikatury Ústavního soudu měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tak vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Pokud pak jde o samotné posouzení úvěruschopnosti, tak jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr 5 75 Co 202/2021 Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek.

18. V daném řízení žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, k těmto svým tvrzením však žalobkyně nenavrhla a nepředložila, přes výzvu soudu, odpovídající důkazy. Za této situace tedy dospěl podepsaný soud k závěru, že v daném případě žalobkyně neprokázala, že by její předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy o úvěru, neboť netvrdila, ani neprokázala, že by měla dostatečné informace o pravidelných měsíčních příjmech a výdajích žalovaného na bydlení, dopravu, příp. jiných pravidelných výdajích, a tyto věrohodným způsobem i ověřila (předložení odpovídajících dokladů žalobkyně ani netvrdila). Smlouva o úvěru je tedy v návaznosti na ust. § 86 odst. 1, 2 z. č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru) dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatná, a to pro rozpor se zákonem, a tento rozpor je tak zjevný, že k této neplatnosti je soud dle ustanovení § 588 o. z. povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

19. Nároky z neplatné smlouvy o úvěru je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení zůstatku původní jistiny, nikoliv však nákladů spojených s uplatněním pohledávky, jak žalobkyně také požaduje, když tento požadavek je s ohledem na výše uvedené nedůvodným.

20. Soud tedy zavázal žalovaného výrokem I. tohoto rozsudku k úhradě zbývající dlužné jistiny úvěru, tj. částky 46 263 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od data 10. 12. 2021, které soud považuje za souladné s citovanými právními předpisy, když navazuje na výzvu vtělenou do předžalobní výzvy ze dne 9. 11. 2021 (povinnost zaplatit dlužnou částku zde byla vázána na lhůtu do 9. 12. 2021 a v prodlení je pak žalovaný od 10. 12. 2021). S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok ani na jiné náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného a v tomto rozsahu byla žaloby výrokem II. tohoto rozsudku zamítnuta. Pokud jde o výši zákonného úroku z prodlení, ten žalobkyně označila v žalobě konkrétní výší 10 % p. a., avšak a v této výši nemohl být úrok z prodlení žalobkyni přiznán, protože reálně je k datu 10. 12. 2021 zákonný úrok z prodlení nižší, a to 8,5 % p. a., když nelze žalobkyni přiznat více, než tato žalobou uplatnila a rozdíl byl soudem zamítnut.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 9 953,64 Kč, přičemž tato částka představuje 45,86 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72,93 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 27,07 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 538 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 63 433,84 Kč sestávající z částky 3 660 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby realizovaných ve věci (převzetí zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva, částečné zpětvzetí žaloby), včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč, tj. 1 200 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 3 326,40 Kč.

22. O lhůtě k plnění ve výroku I. i III. bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1, věta první o. s. ř. jako o obecné třídenní. Místo plnění nákladů řízení je k rukám právního zástupce žalobkyně v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř.