10 C 309/2019

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Adamem Haasem ve věci žalobce: ; název žalobkyně sídlem adresa žalobkyně, země ; zastoupený advokátem titul jméno příjmení, titul za jménem sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození bytem adresa, obec o zaplacení 10.062 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 10.062 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 12.9.2016 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Dne 22.7.2019 podal žalobce zdejšímu soudu žalobu, ve které se domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 10.062 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne datum byla vozidlem značka značka, registrační značka, jehož je vlastníkem a provozovatelem, způsobena dopravní nehoda, při které vznikla poškozenému škoda ve výši 10.425 Kč. Tato částka představuje výši nákladů vynaložených na opravu poškození 7.642 Kč a delegační poplatek 2.783 Kč (po snížení jen 2.420 Kč) ve prospěch likvidátor pojistné události. Právní předchůdce žalobce - Česká kancelář pojistitelů (ČKP) uhradila poškozenému částku 7.642 Kč dne 4.7.2016 a likvidátor právnická osoba uhradila dne 2.8.2016 částku 2.783 Kč. Žalovaný byl ČKP vyzván k uhrazení regresní náhrady do 11.9.2016, do podání žaloby však neuhradil ničeho. ČKP postoupila svou pohledávku na žalobce smlouvou ze dne 2.11.2016, o čemž byl žalovaný vyrozuměn žalobcem v předžalobní výzvě ze dne 2.12.2016.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz záznamem o dopravní nehodě, ze kterého má za prokázáno, že žalovaný ke dni dopravní nehody nebyl vlastníkem ani provozovatelem vozidla, jímž byla způsobena dopravní nehoda; touto osobou byla zřejmě osoba uvedená jako pojistník/pojištěný, a to jméno příjmení, ulice a číslo, obec, PSČ. Další dokazování soud neprováděl, neboť žalobce, který se k ústnímu jednání nedostavil, neprokázal, že by žalovaný byl ke dni dopravní nehody vlastníkem nebo provozovatelem škodícího vozidla, jak ve své žalobě tvrdí. Nepředložil k prokázání svého tvrzení ani žádný jiný důkaz. Proto nelze dovodit, že má vůči němu ČKP anebo žalobce jakožto její právní nástupce, regresní nárok ve smyslu ust. § 24 odst.9, zejména věta prvá a druhá, zák.č. 168/1999 Sb. ve znění účinném ke dni dopravní nehody, podle kterého vzniká výplatou plnění z garančního fondu Kanceláři nárok na náhradu toho, co plnila poškozenému podle odstavce 2 písm. a), b) a g) včetně nákladů na jinou osobu pověřenou Kanceláří vyřízením případu a poskytnutím plnění poškozenému nebo uplatněním tohoto práva. Vůči pohledávce Kanceláře na náhradu podle věty prvé jsou solidárními dlužníky provozovatel a řidič vozidla, jehož provozem byla způsobena újma; řidič pouze tehdy, pokud má povinnost újmu nahradit. Nelze-li určit provozovatele vozidla, je solidárním dlužníkem vůči pohledávce Kanceláře vlastník vozidla. To neplatí pro vlastníka vozidla, jehož pojištění odpovědnosti zaniklo podle § 12 odst. 1 písm. d). Kancelář je povinna požadovat na příslušném garančním fondu, popřípadě na příslušné kanceláři pojistitelů náhradu toho, co plnila poškozenému podle odstavce 2 písm. e) nebo formou náhradního plnění podle § 24a odst. 1 písm. c) a § 24b. Žalobce nesplnil svou povinnost tvrzení (§101 odst.1 písm.a o.s.ř.), když nevylíčil, na základě jaké skutečnosti žalobce dovozuje existenci regresního nároku právě vůči žalovanému (to, že byl žalovaný řidičem vozidla v době spáchání přestupku sice vyplývá z provedeného důkazu, žalobce ovšem tvrdil, že žalovaný byl vlastníkem a provozovatelem, nikoliv řidičem; nepopsal dokonce ani nehodový děj), a nesplnil ani svou povinnost důkazní (§101 odst.1 písm.b o.s.ř.), když neprokázal, že žalovaný byl vlastníkem a provozovatelem vozidla, jak v žalobě tvrdí. Proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, když žalovaný není ohledně tohoto vzneseného nároku věcně legitimován.

4. K odvolání žalobce odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil k dalšímu řízení s tím, že z důkazních listin vyplývá, že žalovaný sice nebyl vlastníkem ani provozovatelem vozidla, ale mohl by být jeho řidičem, a tudíž by mohla být jeho odpovědnost dána. Odvolací soud zdůraznil, že nalézací soud není vázán právní kvalifikací uplatněného nároku, proto je povinen se zabývat obsahem důkazních listin, pokud z nich vyplývá, že by žalovaný mohl být pasivně legitimovaný i z jiného právního důvodu, a to jako řidič vozidla. Odvolací soud doslova uvedl:„ Záznam o dopravní nehodě nevylučuje, že žalovaný může být k odpovědnosti za újmu způsobenou při dopravní nehodě povolán jako řidič vozidla, neboť dopravní nehodu zavinil. Dle výše cit. ust. je pak společně a nerozdílně s provozovatelem vozidla (jehož identitu listiny předložené žalobkyní dostatečně neprokazují) dlužníkem pohledávky žalobkyně na náhradu za plnění poskytnuté poškozenému z garančního fondu.“ 5. Po druhém projednání věci nalézací soud dospěl v souladu se zásadami, na nichž stojí proces dokazování, provedenými konkrétně v ust. §101 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř. (přísně v tomto pořadí, tedy že žalobce nejprve tvrdí a pak tvrzené prokazuje) k závěru, že k tomu, aby mohl soud z důkazních listin dovodit, že žalovaný je pasivně legitimován jakožto řidič škodícího vozidla, nutně potřebuje ze strany žalobce takto vymezený skutkový stav. To se však v řízení nestalo, žalobce netvrdil, že žalovaný vozidlo řídil, tvrdil pouze, že byl jeho vlastníkem a provozovatelem. Tato tvrzení prokázána nebyla a ze shora uvedených důvodů nebyl soud oprávněn dovozovat z důkazních listin nic, co nebylo tvrzeno. Proto nalézací soud i po druhém projednání věci žalobu jako nedůvodnou zamítnul, když trvá na svých závěrech, že žalobce neprokázal, že je žalovaný ve věci pasivně legitimován. Pro úplnost je nutno zdůraznit, že žalobce až do konání druhého ústního jednání ve věci neučinil změnu tvrzení (tedy změnu žaloby) v tom smyslu, že žalovaný nebyl vlastníkem a provozovatelem, nýbrž pouze řidičem škodícího vozidla. Tato změna vymezení skutkového stavu byla učiněna až u druhého projednání věci dne 21.12.2020, ovšem až poté, co bylo řízení koncentrováno podle ust. §119a o.s.ř., neboť takovou změnu rozhodujících skutečností žalobce mohl učinit nejpozději před tím, než soud prvého stupně ve věci rozhodl dne 8.4.2020. To pro svou neúčast u tohoto ústního jednání neučinil, proto takovou změnu žaloby, učiněnou podáním do protokolu dne 21.12.2020 soud nepřipustil, neboť se jednalo o doplnění tvrzení v rozporu s ust. §119a o.s.ř.; změna žaloby potom nebyla připuštěna též z důvodů rozvedených níže. Dále je nutno připomenout ust. §5 o.s.ř., které říká, že soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Možnosti být takto poučen se žalobce svou neúčastí u prvého projednání věci zřekl. Soud je také přesvědčen, že provedl-li by z důkazních listin skutková zjištění, která nemají oporu v žalobou vymezeném skutkovém stavu, dopustil by se nejen porušení principu rovnosti účastníků tím, že by namísto žalobce doplnil rozhodující skutková tvrzení (jak učinil odvolací soud v případě netvrzené skutečnosti, že žalovaný byl řidičem škodícího vozidla), ale zároveň by se dopustil zcela nepřípustného poučení účastníka (v tomto případě žalobce) o hmotném právu, když by na základě takového nepřípustného vývodu provedl jeho aplikaci na právní normu (jak v tomto případě učinil odvolací soud aplikací ust. §24 odst.9 na skutkové zjištění, že žalovaný byl řidičem škodícího vozidla). Nalézací soud setrvává na svém názoru, že vymezení vztahu žalovaného ke škodícímu vozidlu (tedy zda byl vlastníkem, provozovatelem či jeho řidičem) není právní kvalifikací uplatněného nároku, nýbrž skutkovým vymezením rozhodujících skutkových okolností případu; tak jako v případě smlouvy o zápůjčce není právní kvalifikací uplatněného nároku tvrzení věřitele, že se vůči žalovanému domáhá vrácení peněz, které převzal, byl povinen vrátit a nevrátil, anebo proto, že jiná osoba peníze nevrátila a žalovaný se za toto vrácení zaručil. V obou případech je právní kvalifikací uplatněného nároku vymezení právního důvodu vzniku dluhu, tedy v prvém případě, že škodící vozidlo nebylo pojištěno a byla jím způsobena majetková újma, ve druhém případě, že byla uzavřena smlouva o zápůjčce.

6. Soud setrvává na všech svých právních stanoviscích a uzavírá, že jelikož žalobce v žalobě ani nejpozději před prvním jednáním ve věci nevylíčil rozhodující skutkové okolnosti případu v tom smyslu, že žalovaný řídil škodící vozidlo, nemůže soud tuto rozhodující skutkovou okolnost jako prokázanou převzít do svého závěru o skutkovém stavu a jakkoliv s ní pracovat, neboť by se dopustil porušení zásady rovnosti účastníků a nepřípustně by žalobce poučoval o hmotném právu. S ohledem na to i na vše shora uvedené soud žalobu opakovaně jako nedůvodnou zamítl. Pokud odvolací soud uvádí, že bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, je tento závěr odvolacího soudu v příkrém rozporu s dobrovolným rozhodnutím žalobce nezúčastnit se projednání věci. Naopak, soud je toho názoru, že v odvolacím řízení bylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces tím, když byl do té doby zcela nečinný a liknavý žalobce poučen o hmotném právu a dostal možnost opakovaného projednání věci poté, co u prvého jednání naprosto nedostál svým povinnostem důkazním (neprokázal, co tvrdil). I proto nebyla změna žaloby připuštěna.

7. Výroky o nákladech řízení i nákladech odvolacího řízení má oporu v ust. §142 odst.1 ve spojení s ust. §224 ost.3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly. Opava 21. prosince 2020 Mgr. Adam Haas soudce