10 C 64/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Adamem Haasem ve věci žalobce: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa ; zastoupený advokátem titul jméno příjmení, titul. sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované, datum narození bytem adresa žalované o zaplacení 860 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 860 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 662,38 Kč od 23. 5. 2017 do zaplacení a spolu s ročním 23,72 % úrokem z částky 662,38 Kč 16. 5. 2017 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou soudu dne 22. 7. 2020 se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 860 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že právní předchůdce žalobce, právnická osoba, IČO, sídlem v obec, ulice a číslo (dále jen věřitel), uzavřel s žalovanou (dále jen dlužník) dne 4. 4. 2016 Smlouvu o zápůjčce číslo (dále jen smlouva). Na základě této smlouvy poskytl věřitel dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč a dlužník se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem za dobu řádného trvání smlouvy (tedy do data splatnosti poslední splátky) ve výši 1 680 Kč, spolu s poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a spolu s poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 360 Kč, z nichž poslední byla splatná dne 15. 5. 2017. Dlužník za dobu trvání smlouvy uhradil pouze 20 020 Kč a ke dni podání žaloby tak dlužil na jistině částku 662,38 Kč a na poplatku za hotovostní inkaso splátek 197,62 Kč. Žalobce dále požadoval zákonný úrok z prodlení počítaný z dlužné jistiny od 23. 5. 2017 do zaplacení a roční 23,72 % úrok z částky 662,38 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru o skutkovém stavu, jak shora uvedeno, ze kterého při svém rozhodování vycházel.

4. Předmětná smlouva byla mezi věřitelem a dlužníkem uzavřena dne 4. 4. 2016, proto se na daný právní vztah mimo ust. zák.č. 89/2012 Sb., dále jen NOZ – nový občanský zákoník, použije v době uzavření smlouvy účinná úprava zák.č. 145/2010 Sb., když věřitel (kapitálová společnost) podniká ve finančnictví, a to jeho nebankovní části; smlouvu tedy uzavíral v rámci své podnikatelské činnosti (§ 3 písm. b) naposledy cit. zákona).

5. Podle ust. § 2390 NOZ, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ust. § 2392 odst. 1 NOZ, věta prvá, lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle ust. § 6 NOZ (1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. (2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle ust. § 547 NOZ, právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle ust. § 580 odst.1 NOZ, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 576 odst.1 NOZ, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2993 NOZ, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Podle ust. § 1970 NOZ, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše stanovená vl.nař. č. 351/2013 Sb.

6. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v té části, ve které se žalobce domáhá zaplacení částky, která zbývá k úhradě poskytnuté jistiny, neboť je toho názoru, že Smlouva je neplatná, neboť obchází účel a smysl zákonné úpravy zakotvující tzv. korektiv dobrých mravů, pročež je dlužník povinen vydat dle zásad pro vydání bezdůvodného obohacení pouze to, co mu bylo plněno, případně též příslušenství v podobě úroků z prodlení v zákonné výši, je-li v prodlení. V řízení bylo prokázáno, že věřitel (kapitálová společnost podnikající v oblasti poskytování krátkodobých půjček a dlužník (v postavení spotřebitele) mezi sebou uzavřeli smlouvu o zápůjčce podle ust. § 2390 NOZ, na základě které věřitel dlužníkovi přenechal peněžní prostředky ve shora uvedené výši 12 000 Kč a dlužník se zavázal je vrátit spolu s dohodnutým souhrnným poplatkem, který se skládal z úroku za dobu řádného trvání smlouvy, z poplatku za administrativní zpracování půjčky a z poplatku za hotovostní inkaso. V projednávané věci, jakož i v obdobných věcech stejného žalobce ve spojení s jeho právním předchůdcem, nelze přehlédnout jistou skutečnost, která se při množství těchto podobných projednávaných věcí stala tzv. notorietou, že úplata (cena za užívání půjčených peněžních prostředků), která je materiálním zdrojem generování zisku v rámci podnikatelské činnosti věřitele, není převážně představována úroky dohodnutými při poskytnutí peněžní půjčky (ty činí jen zanedbatelnou část z dohodnuté výše souhrnného poplatku), nýbrž právě administrativním a zejména inkasním poplatkem. A to přesto, že zde dlouhodobě panuje shoda mezi soudní praxí a občanskoprávní teorií v tom, že takovouto úplatu (cenu, odměnu) představují při poskytování peněžitých půjček právě sjednané úroky. K těmto závěrům vede soud jednak zjištění, že výše administrativního a inkasního poplatku, jakožto poplatku za určitou službu, se odvíjí pouze a výlučně od výše půjčené peněžní částky, nikoliv od skutečných předpokládaných nákladů na administraci půjčky či realizaci inkasa (např. dle bydliště dlužníka), a dále také ten fakt, že zájemce o uzavření smlouvy, který v převážné většině případů o půjčku žádá z důvodu okamžité potřeby peněz, je fakticky nucen volit sjednání inkasního poplatku, neboť v případě jeho nesjednání dojde k výplatě peněž až s třináctidenním zpožděním. Není tedy pochyb o tom, že věřitel u této a všech podobných smluv s inkasním poplatkem počítal jako s odměnou představující cenu poskytnutého kapitálu. Lze tak uzavřít, že v ujednání o inkasním a také administrativním poplatku věřitel při sjednávání Smlouvy ve skutečnosti ukryl další složku úroků (ceny za užívání půjčených peněžních prostředků). Při nemožnosti poměřit přiměřenost ceny za poskytnutí peněz ve smyslu ust. § 1813 NOZ (opřeno i o judikaturu vyšších soudů, např. nález ÚS ČR ze dne 23. 4. 2014, sp.zn. III.ÚS 3725/13), zůstává možnost podrobit přezkum přiměřenosti ceny plnění, tj. úroků korektivem dobrých mravů. Tento přezkum však v projednávané věci není možný, neboť věřitelem zvolená smluvní konstrukce souhrnného poplatku (kdy není možno rozlišit skutečnou cenu věřitelem poskytnuté služby a skutečnou výši úroku) zcela eliminuje užití korektivu dobrých mravů vyplývajícího z ust. § 547 a 580 NOZ. Z uvedeného potom vyplývá, že zvolená smluvní konstrukce má za cíl obejít právě zmiňovaný korektiv dobrých mravů a lze tedy učinit závěr o tom, že právní úkon v podobě ujednání o inkasním a administrativním poplatku je z tohoto důvodu neplatné pro obcházení zákona. Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o adhezní (formulářovou) smlouvu, je zcela zřejmé, že ujednání o inkasním a administrativním poplatku nelze od obsahu této smlouvy oddělit (jak již rozvedeno výše), proto je nutno shora uvedenou neplatnost vztáhnout na Smlouvu jako celek. Soud je dále toho názoru, že uvedený právní úkon jako celek naplňuje rovněž znaky nepoctivého jednání, kdy se uplatní zásada, že nikdo nemůže těžit ze své nepoctivosti (ust. § 6 NOZ). Mezi účastníky tedy došlo k plnění na základě neplatné smlouvy a jsou si tak povinni vrátit vše, co si navzájem poskytli. Vzhledem k tomu, že nelze po žalobci žádat, aby prokazoval negativní skutečnosti o tom, co dlužník neuhradil, bylo na dlužníkovi, aby prokázal, kolik do této chvíle uhradil. Jelikož však dlužník zůstal ve věci nečinný, k závěru o prokázání uhrazené části dluhu tak postačovalo žalobcovo vylíčení rozhodujících skutečností. Na tomto místě tedy soud vychází ze samotných tvrzení žalobce, že dlužník uhradil částku 20 020 Kč, k dorovnání věřitelem poskytnuté jistiny tak přeplatil 8 020 Kč a nemá vůči věřiteli či jeho právnímu nástupci již žádný dluh. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku I. rozsudku. Závěrem soud pouze dodává, že shora uvedené právní závěry jsou plně v souladu s těmi, které ve svém rozhodnutí v obdobné věci vyslovil Krajský soudu v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 18. 6. 2018, sp.zn. 8 Co 137/2018.

7. Pokud jde o rozsah a výši přiznaných nákladů řízení, rozhodnutí vychází z ust. § 142 odst. 1, § 142 odst. 2, kdy žalující strana byla ve věci neúspěšná a strana žalovaná náhradu nákladů řízení nepožadovala. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. (§ 202 odst. 2 o.s.ř.)