109 C 17/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 70 006 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 732 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 732 Kč od 11. 6. 2021 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč vždy k 25. dni v měsíci, počínaje prvým měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek.

II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u soudu 15. 6. 2021 domáhala se žalobkyně proti žalovanému zaplacení 70 006 Kč s příslušenstvím specifikovaným v žalobě rozsudku s odůvodněním, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] když žalovaný tuto smlouvu podepsala [datum] a na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 86,1 % ročně splácet v 48 měsíčních splátkách po 3 721 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem listopadem 2019 dle splátkového kalendáře, který je přílohou oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, prohlášení dlužníka atd. Z dokladů o příjmech vyplynulo, že žalovaný měl celkový měsíční příjem ve výši 12 000 Kč představující mzdu z pracovního poměru, žalovaný předložil potvrzení zaměstnavatele [anonymizována dvě slova] za období od 1. 6. 2019 do 31. 8. 2019, a jeho náklady na živobytí činily 5 090 Kč. Žalobkyně dovodila, že z výše uvedeného byly zjištěny u žadatele o úvěr jeho volné zdroje ke splácení ve výši 5 910 Kč, že úvěrovou historii žadatele ověřila v databázích SOLUS a NRKI (kód příznaku neuveden, skóre 434, což znamená nízké riziko), že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru zaplatil žalobkyni 6 x 3 721 Kč, 1x 7 442 Kč a 1x 2 500 Kč, celkem 32 268 Kč. Před zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut u splátky č. 2, 1 x 499 Kč, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů a na zaplacení nákladů v souvislosti s prodlením u splátky 2, a to 1 x 200 Kč v prodlení o délce 15 dnů. V důsledku prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení u splátky č. 9 splatné dne 17. 7. 2020. K datu 20. 9. 2020 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 56 532,47 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Také bylo sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě ode dne 1. 11. 2020 až do jejího úplného zaplacení. Žalobkyně požadovala smluvní pokutu pouze v sazbě 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V bodě 2.2 smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží v případě prodlení s hrazením jistiny poskytnutého úvěru až do data skutečného vrácení této jistiny žalobkyni. Žalobkyně požadovala i sjednané úroky za poskytnutí úvěru za dobu po zesplatnění úvěru, když tyto úroky i nadále přirůstají pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru. Žalobkyně uvedla, že na základě uzavřené smlouvy tak žalovaný ke dni podání žaloby dluží následující částky: a) částku odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 56 532,47 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 48 619,20 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlému ke dni zesplatnění úvěru ve výši 7 913,27 Kč) s příslušenstvím, b) smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy 499 Kč, c) náklady v souvislosti s prodlením žalovaného 200 Kč, d) smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 1. 11. 2020 do zaplacení, žalobkyně touto žalobou požaduje smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tj. ke dni 14. 6. 2021, tedy smluvní pokutu ve výši 12 775,78 Kč (v souladu s § 9 zák. 177/2020 Sb. žalobkyni od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020 nevznikalo právo na zaplacení smluvních úroků), e) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 48 619,20 Kč ode dne 22. 9. 2020 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že žalobou požaduje úrok v nominální roční úrokové sazbě 86,1 %. Žalovaný nereagoval na zaslání předžalobní výzvy.

2. Žalovanému byla doručena žaloba včetně předvolání k jednání soudu postupem dle § 49 o. s. ř.

3. Při jednání nařízenému na den 12. 10. 2021 žalobkyně setrvala v celém rozsahu na podané žalobě, včetně jejího doplnění, neboť žalovaný na dluh ničeho nezaplatil. Žalovaný jako účastník řízení uvedl, že předmětný úvěr vzal bohužel pro kamaráda, který mu ho přestal splácet a teď nikdo neví, kde je. V době sjednávání úvěru měl zaměstnání u [anonymizována dvě slova] na dobu určitou do 31. 1. 2020, kdy tento skončil. Jeho příjmem byl pouze invalidní důchod ve výši 3 550 Kč měsíčně. Jeho otec zemřel, maminka je nemocná a s touto bydlí společně v obecním bytě, kde činí nájem 4 000 Kč a inkaso 720 Kč měsíčně. Již v době poskytnutí úvěru přispíval mamince na nájem 2 000 Kč měsíčně a pořizoval nákupy cca ve výši 1 500 Kč za měsíc a mamka mu vařila. Na telefon vynakládal částku 2 000 Kč měsíčně. Paní, která s ním sepisovala smlouvu o úvěru, chtěla přinést pracovní smlouvu a tři výplatní pásky, na nic dalšího, ani na jeho výdaje se vůbec neptala. V současné době pobírá invalidní důchod ve výši 4 662 Kč měsíčně.

4. Soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru [číslo] oznámením žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru ze [datum], dodejkou k oznámení žalobce (věřitele) o schválení úvěru z [datum], dokladem o vyplacení úvěru z 16. 10. 2019, formulářem hodnocení, kartou klienta, oznámením o zesplatnění úvěru z 20. 9. 2020, doklady k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, výzev žalobkyně k zaplacení ze dne 17. 8. 2020 a 17. 9. 2020, předžalobní výzvou ze dne 26. 5. 2021 včetně podacího archu z téhož data, ze kterých vzal soud za prokázány skutečnosti podrobně tvrzené žalobkyní v žalobě, viz první odstavec odůvodnění rozsudku shora, na které soud pro stručnost odkazuje.

5. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Žalovaný podepsal dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. Žalovanému jako spotřebiteli tudíž svědčila ochrana ve smyslu § 1810 a násl. o. z., přičemž na závazkový vztah mezi účastníky řízení dopadají i ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platného a účinného do 31. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), který ve veřejném zájmu určil poskytovatelům spotřebitelského úvěru plnit konkrétní povinnosti stanovené na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním. Tyto povinnosti spočívají zejména v informování spotřebitelů a v dostatečném prověřování jejich schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Z důvodové zprávy k zákonu o ochraně spotřebitele pak vyplývá, že smyslem stanovení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Žalobkyně byla jako věřitel dle § 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, povinna ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného byla žalobkyně povinna vycházet z dostatečných informací získaných i od žalovaného, a v nezbytném případě i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž měla spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí zřejmé, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (§ 9 odst. 1, poslední věta, zákona o spotřebitelském úvěru). Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Žalobkyně jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byla povinna k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovaným, ale tato tvrzení i prověřit, a to například výzvou k doložení potvrzení o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39).

6. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Výkladem některých otázek se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie, z jehož rozsudku ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C -449/13).

7. Po provedeném dokazování bylo prokázáno, že ačkoli žalovaný ve smlouvě souhlasil s ověřením sdělených údajů, žalobkyně tyto údaje relevantně nevyhodnotila, přestože z tvrzení žalobkyně a z listinných důkazů, které soudu předložila, vyplývá, že se před podpisem smlouvy o spotřebitelském úvěru zabývala prověřením údajů uváděných žalovaným. Provedené důkazy spolu s tvrzeními žalobkyně pak prokazují, že žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru nedostála své povinnosti odborné péče dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházela sice z listin předložených žalovaným, svého zjištěného tzv. scoringu klienta, avšak nevyhodnotila přiléhavě za situace, kdy kromě tří výplatních lístků, které soudu nepředložila, potvrzení zaměstnavatele o příjmu od června do srpna 2019 v průměrné výši cca 12 619 Kč, dokladu o existenci účtu žalovaného u [právnická osoba] k září 2019 bez přehledu pohybů na tomto účtu včetně zůstatku, neměla k dispozici žádné další listiny dokládající poměry žalovaného, jako např. kompletní výpisy z účtu, náklady na bydlení včetně inkasa, telefon, doprava do zaměstnání, případně náklady v souvislosti se zdravotním stavem apod. Z hodnocení klienta ze dne 16. 10. 2019 je zřejmé, že žalobkyně se spokojila u žalovaného s uvedením výše životního minima bez zkoumání skutečných nákladů a výdajů, které musí žalovaný vynakládat. a dospěla k závěru, že je žalovaný schopen splácet měsíčně na úvěr částku 3 721 Kč po dobu 48 měsíců, přestože žalovaný měl pracovní poměr na dobu určitou pouze do 31. 1. 2020. Soud vyhodnotil smlouvu o spotřebitelském úvěru od počátku jako neplatnou, neboť odporuje zákonu (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. též § 588 o. z.). Soud uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná i pro rozpor s dobrými mravy, je-li požadován po žalovaném úrok v nominální sazbě 86,1 % ročně. Výše požadovaného úroku je nevyvážená v neprospěch žalovaného jako spotřebitele a je nerozhodné, že takovouto smlouvu o úvěru podepsal. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR mají obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Lze uzavřít, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ust. § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ust. § 588 o. z., absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Rozporné s dobrými mravy je i samotné ujednání o výši úroků, které způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše efektivního úroku v nominální výši 86,1 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání požadovaného úroku. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015. Z rozhodovací činnosti soudu je zřejmá výše úroků bankovních ústavů ohledně výše úroků, které požadovaly u úvěru s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, že horní hranice úrokových sazeb osciluje kolem 19 % ročně. Ačkoliv je zřejmé, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, a proto je nutné v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy sazby poměřit, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit násobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní. Za zjevně rozporné s dobrými mravy soud považuje obě žalobkyní uváděné sazby úroků a při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel jen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaný zavázal za dobu trvání úvěru při řádném splácení uhradit, tedy o kolik by žalovaný při řádném splácení poskytnutou částku přeplatil.

8. Vzhledem k výše uvedenému soud posoudil vzájemná práva a povinnosti účastníků řízení jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 o. z., jelikož žalovaný získal od žalobkyně finanční prostředky ve výši 50 000 Kč bez právního důvodu. Protože žalovaná finanční prostředky, z větší části jistinu uvedeného spotřebitelského úvěru žalobkyni již zaplatil, když ze samotných tvrzení žalobkyně vyplývá, že jí již fakticky žalovaný datu 23. 7. 2020 zaplatil 32 268 Kč, soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 17 732 Kč, ale nikoli již dalších v žalobě uplatněných částek ohledně nové jistiny úvěru, smluvních pokut ani úroku za poskytnutí úvěru, neboť de facto žalovaný smlouvu o úvěru z větší části splatil a jakékoliv nároky žalobkyně na další plnění, vyjma zůstatku nesplacené původní výše úvěru, by již měly povahu lichvy. Soud proto žalobu, vyjma částky 17 732 Kč a přináležejícího úroku z prodlení, zamítnul jako nedůvodnou, totiž nárok žalobkyně na zaplacení dalších finančních prostředků nad rámec již žalovaným zaplacené částky z titulu bezdůvodného obohacení neuznal.

9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého by povinnost k náhradě nákladů řízení stíhala, po porovnání úspěchu a neúspěchu ve věci, z větší části neúspěšnou žalobkyni, ale žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal.

10. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a žalovanému umožněno dlužnou částku uhradit formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 1 500 Kč měsíčně vždy k 25. dni v měsíci, počínaje prvým měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.