109 C 44/2020

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 41 759,71 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 4 646 Kč zastavuje.

II. Žaloba, podle které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni: a) částku ve výši 16 264 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 72 016 Kč ve výši 9,75 % ročně od 21. 6. 2019 do 15. 8. 2019, z částky 67 370 Kč ve výši 9,75 % ročně od 16. 8. 2019 do 16. 9. 2019, z částky 62 724 Kč ve výši 9,75 % ročně od 17. 9. 2019 do 14. 10. 2019, z částky 58 078 Kč ve výši 9,75 % ročně od 15. 10. 2019 do 14. 11. 2019, z částky 53 432 Kč ve výši 9,75 % ročně od 15. 11. 2019 do 13. 12. 2019, z částky 48 786 Kč ve výši 9,75 % ročně od 14. 12. 2019 do 14. 1. 2020, z částky 44 140 Kč ve výši 9,75 % ročně od 15. 1. 2020 do 18. 2. 2020, z částky 39 494 Kč ve výši 9,75 % ročně od 19. 2. 2020 do 14. 4. 2020, z částky 34 848 Kč ve výši 9,75 % ročně od 15. 4. 2020 do 14. 5. 2020, z částky 30 202 Kč ve výši 9,75 % ročně od 15. 5. 2020 do 15. 6. 2020, z částky 25 556 Kč ve výši 9,75 % ročně od 16. 6. 2020 do 14. 7. 2020, z částky 20 910 Kč ve výši 9,75 % ročně od 15. 7. 2020 do 11. 12. 2020, z částky 16 264 Kč ve výši 9,75 % ročně od 12. 12. 2020 do zaplacení, b) částku ve výši 20 849,71 Kč c) úrok za poskytnutí úvěru ve výši 88,2 % p.a., a to z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 21. 6. 2019 do zaplacení, tj. úrok ve výši 88,2 % p.a. z částky 57 933,01 Kč od 21. 6. 2019 do 14. 10. 2019 úrok ve výši 88,2 % p.a. z částky 56 680,66 Kč od 15. 10. 2019 do 14. 11. 2019 úrok ve výši 88,2 % p.a. z částky 52 034,66 Kč od 15. 11. 2019 do 13. 12. 2019 úrok ve výši 88,2 % p.a. z částky 47 388,66 Kč od 14. 12. 2019 do 14. 1. 2020 úrok ve výši 88,2 % p.a. z částky 42 742,66 Kč od 15. 1. 2020 do 18. 2. 2020 úrok ve výši 88,2 % p.a. z částky 38 096,66 Kč od 19. 2. 2020 do 14. 4. 2020 úrok ve výši 88,2 % p.a. z částky 33 450,66 Kč od 15. 4. 2020 do 14. 5. 2020 úrok ve výši 88,2 % p.a. z částky 28 804,66 Kč od 15. 5. 2020 do 15. 6. 2020 úrok ve výši 88,2 % p.a. z částky 24 158,66 Kč od 16. 6. 2020 do 14. 7. 2020 úrok ve výši 88,2 % p.a. z částky 19 512,66 Kč od 15. 7. 2020 do 11. 12. 2020 úrok ve výši 88,2 % p.a. z částky 14 866,66 Kč od 12. 12. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 21. 6. 2019 dosáhne částky 234 158 Kč, <b>se zamítá.</b>

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou soudu dne [datum] domáhala se žalobkyně proti žalovanému zaplacení 41 759 Kč s příslušenstvím specifikovaným v žalobním návrhu výroku rozsudku s odůvodněním, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] když žalovaný tuto smlouvu podepsal [datum] a na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši„ efektivní úrokové sazby“ 134,21 % ročně splácet ve 42 měsíčních splátkách po 4 646 Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem září 2018 dle splátkového kalendáře, který je přílohou oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, prohlášení žalovaného. Z dokladů o příjmech vyplynulo, že žalovaný měl celkový měsíční průměrný příjem ve výši 23 500 Kč představující mzdu z pracovního poměru (výplatní lístek za červen a červenec 2018), jeho náklady na živobytí činily 4 910 Kč + 1 000 Kč rezerva. Žalobkyně dovodila, že z výše uvedeného byly zjištěny u žadatele o úvěr jeho volné zdroje ke splácení ve výši 17 590 Kč, že úvěrovou historii žadatele ověřila v databázích SOLUS a NRKI, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku.. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru zaplatil žalobkyni 7 x 4 646 Kč, celkem 32 522 Kč. Před zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut u splátky 8 a 9, a to 2 x 499 Kč, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů a na zaplacení nákladů v souvislosti s prodlením u splátky 8 a 9, a to 2 x 200 Kč v prodlení o délce 15 dnů. V důsledku prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení u splátky č. 8 splatné dne 15. 4. 2019. K datu 19. 6. 2019 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 70 618,66 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Také bylo sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě ode dne 21. 6. 2019 až do jejího úplného zaplacení. V bodě 2.2 smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží v případě prodlení s hrazením jistiny poskytnutého úvěru až do data skutečného vrácení této jistiny žalobkyni. Žalobkyně požadovala i sjednané úroky za poskytnutí úvěru za dobu po zesplatnění úvěru, když tyto úroky i nadále přirůstají pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru. Po zesplatnění úvěru bylo žalobkyni uhrazeno dalších 11 splátek po 4 646 Kč, tj. celkem částka 51 106 Kč a dohromady se splátkami do zesplatnění tak žalovaný zaplatil žalobkyni ke dni podání žaloby už částku 83 628 Kč. Žalobkyně uvedla, že na základě uzavřené smlouvy žalovaný ke dni podání žaloby dluží následující částky: a) částku odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 19 512,66 Kč (k datu zesplatnění úvěru přitom činila nová jistina úvěru 70 618,66 Kč a odpovídala zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 57 933,01 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlému ke dni zesplatnění úvěru ve výši 12 685,65 Kč) s příslušenstvím, b) smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy 998 Kč, c) náklady v souvislosti s prodlením žalovaného 400 Kč, d) smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 21. 6. 2019 do zaplacení, žalobkyně touto žalobou požaduje smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tj. ke dni 26. 10. 2020, tedy smluvní pokutu ve výši 20 849,71 Kč, e) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ode dne 21. 6. 2019 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že žalobou požaduje úrok v nominální roční úrokové sazbě 88,2 %. Žalovaný nereagoval na zaslání předžalobní výzvy.

2. Žalovanému byla doručena žaloba včetně předvolání k jednání soudu postupem dle § 49 o. s. ř.

3. Podáním doručeným soudu dne 18. 1. 2021 vzala žalobkyně žalobní návrh částečně zpět o částku 4 646 Kč a navrhla v tomto rozsahu řízení zastavit, když žalovaný po podání žaloby uhradil další splátku dne 11. 12. 2020 a tato již nebyla v žalobě zohledněna. Ve zbývající části na žalobě setrvala. Soud řízení co do částky 4 646 Kč zastavil dle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř.

4. K jednání nařízenému soudem na den 19. 1. 2021 se žalovaný bez omluvy nedostavil, přítomný zástupce žalobkyně setrval na podané žalobě, po zohlednění částečného zpětvzetí, odkázal na její obsah a předložené listiny.

5. V souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. soud ve věci jednal v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vyšel v listin předložených žalobkyní a provedeného dokazování.

6. Soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru [číslo] oznámením žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, dodejkou k oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, dokladem o vyplacení úvěru, formulářem hodnocení klienta, ověřením v registru SOLUS, ověřením v registru NRKI, doklady vztahujícími se k posouzení úvěruschopnosti žalovaného (dva výplatní lístky a pracovní smlouva), předžalobní výzvou ze dne 7. 10. 2020 včetně podacího archu z 8. 10. 2020, vyjádřením znalce ze dne 25. 10. 2018, ze kterých vzal soud za prokázány skutečnosti podrobně tvrzené žalobkyní v žalobě, viz první odstavec odůvodnění rozsudku shora, na které soud pro stručnost odkazuje.

7. Žalovaný podepsal dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. Žalovanému jako spotřebiteli tudíž svědčila ochrana ve smyslu § 1810 a násl. o. z., přičemž na závazkový vztah mezi účastníky řízení dopadají i ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platného a účinného do 31. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), který ve veřejném zájmu určil poskytovatelům spotřebitelského úvěru plnit konkrétní povinnosti stanovené na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním. Tyto povinnosti spočívají zejména v informování spotřebitelů a v dostatečném prověřování jejich schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Z důvodové zprávy k zákonu o ochraně spotřebitele pak vyplývá, že smyslem stanovení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Žalobkyně byla jako věřitel dle § 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, povinna ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit s odbornou péčí schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného byla žalobkyně povinna vycházet z dostatečných informací získaných i od žalovaného, a v nezbytném případě i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž měla spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí zřejmé, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (§ 9 odst. 1, poslední věta, zákona o spotřebitelském úvěru). Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Žalobkyně jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byla povinna k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovaným, ale tato tvrzení i prověřit, a to například výzvou k doložení potvrzení o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39).

8. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Výkladem některých otázek se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie, z jehož rozsudku ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C -449/13).

9. Po provedeném dokazování bylo prokázáno, že ačkoli žalovaný ve smlouvě souhlasil s ověřením sdělených údajů, žalobkyně tyto údaje relevantně nevyhodnotila, i když z tvrzení žalobkyně a z listinných důkazů, které soudu předložila, vyplývá, že se před podpisem smlouvy o spotřebitelském úvěru zabývala prověřením údajů uváděných žalovaným. Provedené důkazy spolu s tvrzeními žalobkyně pak prokazují, že žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru nedostála své povinnosti odborné péče dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházela z tvrzení žalovaného, svého zjištěného tzv. scoringu klienta, ale úvěruschopnost žalovaného nevyhodnotila přiléhavě za situace, kdy, vyjma pracovní smlouvy a dvou výplatních lístků žalovaného, neměla k dispozici žádné další doklady vypovídající o poměrech žalovaného. Podle hodnocení klienta měl mít žalovaný vlastní bydlení, přičemž o jaký druh bydlení se jedná (dům, byt apod.) informace schází a uvedené výdaje na bydlení 1 500 Kč měsíčně se jeví zcela nereálné, není doložen inkasní lístek, s vlastním bydlením jsou spojeny další výdaje jak pojištění nemovitosti, poplatky za odvoz odpadů, vodné a stočné atd. V kolonce výdaje klienta je uvedena tabulková částka 3 410 Kč, která představuje výši životního minima pro jednu osobu v domácnosti, aniž jsou výdaje alespoň zhruba specifikovány. Žalobkyně si ani nevyžádala výpisy z účtu žalovaného a lze si jen stěží představit, že kromě výše částky životního minima by neměl žádné další„ ostatní“ výdaje jako např. na telefon, záliby, dopravu, když výkon povolání měl mít podle pracovní smlouvy v [obec]. Sama žalobkyně zjistila tzv. scoringem klienta skóre 237, což žalovaného zařadilo do kategorie – vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán, přesto mu byl poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč. Soud vyhodnotil smlouvu o spotřebitelském úvěru, že je od počátku neplatná, neboť odporuje zákonu (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. též § 588 o. z.). Soud uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva je však neplatná i pro rozpor s dobrým mravy, je-li požadován po žalovaném úrok v efektivní úrokové sazbě 134,21 % ročně přepočtený do nominální sazby 88,2 % ročně. Výše požadovaného úroku je nevyvážená v neprospěch žalovaného jako spotřebitele a je nerozhodné, že takovouto smlouvu o úvěru podepsal. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR mají obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Lze uzavřít, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ust. § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ust. § 588 o. z., absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Rozporné s dobrými mravy je i samotné ujednání o výši úroků, které způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše efektivního úroku 134,21 % ročně přepočtená na nominální výši 88,2 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání požadovaného úroku. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015. Z rozhodovací činnosti soudu je zřejmá výše úroků bankovních ústavů ohledně výše úroků, které požadovaly u úvěru s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, že horní hranice úrokových sazeb osciluje kolem 16 % ročně. Ačkoliv je zřejmé, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, a proto je nutné v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy sazby poměřit, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit více než trojnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní.

10. Na žádost právního zástupce žalobkyně o předestření právního názoru soudu ve věci po provedeném dokazování a po zjištění, že soud předmětnou smlouvu o úvěru považuje i v souvislosti se sjednanou výší úrokové sazby za neplatnou, právní zástupce požadoval, aby soud využil možnosti úpravy, co se týče měr, vah, výše (čímž měl zřejmě na mysli ust. § 577 o.z.) a stanovil míru úrokové sazby, která by podle soudu nebyla v rozporu s dobrými mravy, přičemž žalobkyně považuje za takovou míru přinejmenším výši 35 % ročně. Současně poukázal na ustálenou rozhodovací praxi Krajského soudu v Ostravě, podle kterého nepřiměřená výše úroku nezpůsobuje absolutní neplanost celé smlouvy, nýbrž pouze neplatnost právě toho ujednání o výši úroků, které je třeba nahradit úrokem obvyklým.

11. Okresní soud žádosti právního zástupce žalobkyně nevyhověl. Je třeba poukázat na ust. § 1793 o.z. o neúměrném zkrácení, přestože je v daném případě nelze aplikovat, když nároku podle tohoto ustanovení se musí zkrácená strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil. Nové zavedení institutu neúměrného zkrácení však neplatnost ujednání o výši úroku pro rozpor s dobrými mravy nijak nevylučuje, neboť nově zavedený institut neúměrného zkrácení dle § 1793 o.z. pouze do právního řádu zavádí možnost soudního zásahu do práv a povinností stran smlouvy jen z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění, což dříve nebylo možné, když jak k posouzení smlouvy jako lichevní, tak k posouzení smlouvy či jednotlivého ujednání jako neplatného pro rozpor s dobrými mravy, musely přistoupit i další významné skutečnosti, jako například to, že takto žalobkyně postupuje zcela běžně, jako je tomu v daném případě. Existence institutu neúměrného zkrácení tedy neplatnost ujednání o úrocích dle ust. § 580 odst. 1 a § 588 o.sz. nijak nevylučuje. Neplatnost daného ujednání pak nijak nevylučuje ani existence ust. § 577 o.z. upravujícího změnu nezákonného úročení rozsahu soudem, neboť toto ustanovení zakládá možnost domáhat se speciální žalobou konstitutivního rozhodnutí soudu, kterým budou práva a povinnosti stran změněny. Takové rozhodnutí pak není exekučním titulem a teprve v případě, že nejsou-li povinnosti zmíněné tímto konstitutivním rozhodnutím plněny, lze se jejich splnění domáhat žalobou na plnění. V daném případě je již podána žaloba na plnění, v rámci které nelze tímto způsobem práva a povinnosti stran. Okresní soud se rovněž neztotožňuje s názorem žalobkyně, že nepřiměřená výše úroku nezpůsobuje absolutní neplatnost celé smlouvy, nýbrž pouze neplatnost právě tohoto ujednání o výši úroku. Oproti dřívější úpravě v § 41 zák. č. 40/1964 Sb. (obč. zák.) je přístup podle zák. 89/2012 Sb. (o.z.) zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná. Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ust. § 1802 o.z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní i v rámci tohoto řízení (byť ponížené na výši 35% ročně), nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroků z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle § 1802 o.z., nárok nemá.

12. Vzhledem k výše uvedenému soud posoudil vzájemná práva a povinnosti účastníků řízení a nároky ze smlouvy je třeba vypořádat dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. z titulu bezdůvodného obohacení, jelikož žalovaný získal od žalobkyně finanční prostředky ve výši 60 000 Kč bez právního důvodu. Protože žalovaný finanční prostředky, a to celou jistinu uvedeného spotřebitelského úvěru, žalobkyni již zaplatil, když ze samotných tvrzení žalobkyně vyplývá, že jí již zaplatil celkem 83 628 Kč, fakticky však i se splátkou po podání žaloby k datu 19. 1. 2021 jí žalovaný zaplatil 88 274 Kč, to znamená, že poskytnutý úvěr nejen že celý uhradil, ale i přeplatil, soud nepřiznal žalobkyni právo na zaplacení žádných dalších v žalobě uplatněných částek ohledně nové jistiny úvěru, smluvních pokut ani úroku za poskytnutí úvěru. Jakékoliv nároky žalobkyně na další plnění by již měly povahu lichvy. Soud proto žalobu zamítnul jako nedůvodnou, totiž nárok žalobkyně na zaplacení dalších finančních prostředků nad rámec již žalovaným zaplacené částky z titulu bezdůvodného obohacení neuznal.

13. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého by povinnost k náhradě nákladů řízení stíhala neúspěšnou žalobkyni, ale žalovanému v průběhu řízení žádné náklady nevznikly, resp. žádné nepožadoval.