116 C 11/2024

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B o zaplacení částky 52 805 Kč s přísl.

I. Řízení o zaplacení částky 9 610 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 19 220 Kč od 13. 6. 2024 do zaplacení se zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 33 585 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucím od 13. 6. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba o zaplacení částky 9 610 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucím od 13. 6. 2024 do zaplacení se zamítá.

IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Opavě na náhradě nákladů řízení částku 94 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou podanou u soudu dne 16. července 2024 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení původně částky 62 415 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucím z této částky od 13. 6. 2024 do zaplacení jako dlužného nájemného a úhrad spojených s užíváním bytu s tím, že se žalovanou uzavřela dne , datum, smlouvu o nájmu bytu, na základě níž se žalovaná stala nájemkyní bytu číslo , Anonymizováno, nacházejícím se v , Anonymizováno, . nadzemním podlaží rodinného domu č. p. , Anonymizováno, stojícím na pozemku p. č. , Anonymizováno, na , adresa, . Nájemné podle dodatku číslo 3 k nájemní smlouvě ze dne , datum, s účinností ode dne , datum, činilo částku 9 610 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že dne 17. 11. 2023 doručila žalovaná zmocněnci pronajímatelky panu , jméno FO, výpověď z nájmu bytu ze dne 14. 11. 2023, kdy dle článku VIII odst. 1) nájemní smlouvy činí výpovědní doba 3 měsíce a počíná běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi. Výpověď z nájmu bytu tak počala běžet dne 1. 12. 2023 a uplynula dne 29. 2. 2024 a nájem předmětného bytu tedy skončil dnem 29. 2. 2024. Dále žalobkyně tvrdila, že žalovaná nájemné ve výši 9 610 Kč naposledy uhradila dne 15. 9. 2023 a na nájemném tak za období měsíců října 2023 až února 2024 dluží částku 48 050 Kč (9 610 Kč x 5 měsíců). Spolu s nájmem byla žalovaná povinna hradit služby s nájmem souvisejících, tj. odběr elektřiny, vody a ostatních služeb, žalobkyně žalované emailem ze dne 4. 4. 2024 zaslala vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za období od 1. 1. 2023 do 31. 1. 2024 s vyčíslením nedoplatku ve výši 14 365 Kč se splatností do 20 dnů od doručení. Žalovaná dlužné nájemné a nedoplatek za služby žalobkyni do dnešního dne neuhradila, a to ani přes předžalobní výzvu, žalobkyně se proto zaplacení těchto plnění domáhá podanou žalobou.

2. Podáním ze dne 24. července 2024 žalobkyně soudu sdělila, že po podání žaloby zjistila, že nájem za měsíc říjen 2023 je již žalovanou uhrazen, a navrhla proto, aby soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 52 805 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 52 805 Kč od 13. 6. 2024 do zaplacení, přičemž soud toto podání podle jeho obsahu vyhodnotil jako částečné zpětvzetí žaloby a dne 5. srpna 2024 usnesením č. j. 116 C 11/2024-16 zastavil řízení o zaplacení částky 9 610 Kč. U ústního jednání konaného dne 29. října 2025 žalobkyně vzala podanou žalobu dále zpět o částku 9 610 Kč představující nájemné za měsíc únor 2024, a to spolu s příslušenstvím k této částce. Soud proto v souladu s tímto dispozitivním úkonem žalobkyně řízení ve výroku I. tohoto rozsudku v rozsahu jejího zpětvzetí podle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. zastavil, když žalovaná proti tomuto zpětvzetí žaloby neměla námitek. Současně přitom rozhodl, respektive řízení zastavil také co do úroku z prodlení jdoucího z částky 9 610 Kč od 13. 6. 2024 do zaplacení (nájemné za měsíc říjen 2023), o němž soud opomenul rozhodnout v již zmiňovaném usnesení ze dne 5. srpna 2024, č. j. 116 C 11/2024-16.

3. Žalovaná proti podané žalobě namítala, že zástupci žalobkyně panu , jméno FO, v říjnu 2023 oznámila, že nájemní vztah ukončí a oba se ústně dohodli, že nájem ukončí dohodou ke dni 30. 10. 2024 s tím, že pan , jméno FO, žalované sám nabídnul, že jí k úplnému odstěhování poskytne lhůtu do 30. 11. 2023. Žalovaná se z bytu odstěhovala dne 28. 10. 2023, její přítel pak dne 30. 10. 2023. Žalovaná přitom v listopadu 2023 panu , jméno FO, odevzdala klíče od bytu a byt tak nemohla nadále užívat. Žalovaná k tomu dále uvedla, že v té době se léčila a doposud se léčí se závažným onemocněním, z toho důvodu se též přestěhovala do , město, , aby to měla blíže k lékařům. Brala a stále bere uklidňující léky, ze strany pana , jméno FO, na ni byl vyvíjen nátlak k podpisu smlouvy, kterou by uznala škodu způsobenou na vybavení bytu a zavázala se k její úhradě a čehož využil tím, že později trval na ukončení nájmu písemnou výpovědí s ukončením nájmu ve výpovědní lhůtě dle smlouvy. Toto jeho jednání proto považuje za nemravné. Nesouhlasí ani s vyúčtováním služeb a energií, které bylo vystaveno, respektive zahrnovalo i období měsíců prosince 2023 a ledna 2024, kdy už byt žalovaná neužívala, nadto v měsíci prosinci 2023 a lednu 2024 byly v bytě již prováděny opravy objednané žalobkyní, tedy toto vyúčtování v sobě zahrnovalo i energie spotřebované řemeslníky, kteří tyto opravy prováděli pro žalobkyni a taktéž namítala, že od ledna 2024 byt užívala již jiná nájemkyně, a to paní , jméno FO, . Navrhla proto žalobu zcela zamítnout.

4. Soud pro provedeném dokazování vzal za prokázány následující skutečnosti.

5. Žalovaná ve svém vyjádření k podané žalobě nerozporovala tvrzení žalobkyně o uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu ani o výši nájmu, tuto skutečnost proto soud považuje mezi účastnicemi za nespornou, nadto toto tvrzení je prokazováno také předloženou nájemní smlouvou a dodatkem č. 3 k ní. Soud proto předně vzal za prokázáno, že účastnice ve smyslu § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), mezi sebou uzavřely nájemní smlouvu, kterou žalobkyně žalované přenechala do užívání shora uvedený byt.

6. Sporným tak mezi účastnicemi a stěžejním pro posouzení části uplatněného nároku, tedy požadavku na zaplacení nájemného za měsíce listopad 2023 až leden 2024, zůstává posouzení okamžiku, kdy došlo k právně relevantnímu ukončení nájemního vztahu a posouzení dalších okolností, které by měly vliv na případné plnění z této smlouvy, i pokud by nájem trval v průběhu těchto měsíců.

7. Žalovaná tvrdila, že nájemní poměr byl ukončen dohodou obou účastnic, a to již ke dni 31. 10. 2023 a byt vyklizený předala včetně klíčů nejpozději ke konci listopadu 2023 zástupci žalobkyně panu , jméno FO, a od té doby neměla možnost byt fakticky užívat. Tato dohoda měla být uzavřena jen ústně a žalovaná toto své tvrzení prokazovala pouze svou účastnickou výpovědí. Z výpovědi svědka , jméno FO, se však podává, že tento návrh žalované na ukončení nájemního poměru ke konci října, potažmo ani ke konci měsíce listopadu nepřijal, respektive trval na ukončení nájmu výpovědí podanou ze strany žalované s následným během výpovědních lhůt. Tyto důkazy si protiřečí a jen na základě účastnické výpovědi žalované proto nelze učinit dostatečně důkazně podepřený závěr o tom, že obě strany, tedy alespoň ústní formou (ač formálně nedostatečnou), projevili alespoň takto svou souhlasnou vůli k předčasnému ukončení nájmu dohodou (což by mohlo mít vliv na posouzení nároku z hlediska dobrých mravů při nedodržení již daného příslibu ukončit nájemní poměr dohodou). Pak ovšem i následné jednání žalované, která byt opustila a zanechala své sousedce paní , jméno FO, klíče od bytu, aby je předala zástupci žalobkyně panu , jméno FO, , nelze zhodnotit jinak, než jako její spontánní jednostrannou akci, kdy ze své svobodné vůle se rozhodla byt fakticky již dále neužívat. To je však právně irelevantní, neboť žádný z typů smluv, kterou se přenechává druhému věc nebo právo, nevyžaduje jako podmínku pro protiplnění druhé strany faktickou konzumaci tohoto práva oprávněným ze smlouvy, ale postačuje pouze předání věci a umožnění jejího nerušeného užívání. Je pak čistě věcí nájemce, zda tohoto svého práva skutečně využije či nikoliv (jedná se o právo, nikoliv o povinnost); na povinnost k placení nájemného to však nemá vliv. Zajisté není žádných pochyb o tom, že nájemce je povinen pronajímateli platit nájemné i po dobu, kdy se z bytu vzdálil, a to i na delší dobu, např. z důvodu rekreace, hospitalizace, nebo že žije na dvou či více místech současně (například pracuje v zahraničí a domů se vrací pouze občas, třeba i u sezónních prací). Tedy jinými slovy, tak jako vlastník své užívací právo (ius utendi) jako součást jeho vlastnického práva jej nemusí fakticky vykonávat (věc nepoužívá), tak ani další osoba, které toto své právo přenechal (čímž se jeho faktického výkonu vzdal), jej samozřejmě také nemusí využívat (fakticky konzumovat). Nebyl tedy v řízení prokázán žádný právně relevantní důvod ukončení nájemního poměru mezi účastnicemi než podání písemné výpovědi z nájmu bytu, což ostatně ani žalobkyně nerozporovala, respektive na tomto tvrzení dokonce sama žalobu vystavěla.

8. Se shora uvedeným úzce souvisí další tvrzení žalované, resp. námitka, že na ní byl vyvíjen ze strany zástupce žalobkyně pana , jméno FO, nátlak, respektive že využil jejího nepříznivého zdravotního stavu. Ve vztahu k ukončení nájemního poměru však zde soud žádnou takovou skutečnost neshledal, když to byla právě žalovaná, kdo měl zájem na ukončení nájmu, a nic jí nebránilo, aby výpovědí tento nájemní poměr ukončila, což také učinila. Žalovaná dokonce měla zájem na dřívějším ukončení nájmu, dá se proto hovořit o tom, že jistou formu nátlaku (jako požadavku) vytvářela v tomto směru žalovaná, nicméně znovu je třeba zopakovat, že druhá strana neměla žádnou povinnost tento její požadavek přijmout. Toto tvrzení zde proto nehraje žádnou roli.

9. Shora uvedené tak ovšem znamená, že žalovanou obecně po dobu trvání nájmu stíhala povinnost platit nájemné (§ 2201 a § 2217 odst. 1 občanského zákoníku), a to až do doby ukončení nájemního poměru mezi účastnicemi, tedy do 29. 2. 2024. Tak by tomu ovšem bylo za předpokladu, jak již bylo uvedeno výše, že žalobkyně zároveň umožní nerušené užívání věci (bytu) žalovanou. V řízení však zároveň bylo svědeckými výpověďmi obou slyšených svědků, tj. paní , jméno FO, a pan , jméno FO, prokázáno, že v měsíci lednu již prokazatelně v bytě žalobkyně začala provádět opravy a od 1. února 2024 byt již užívala nová nájemkyně paní , jméno FO, . Tedy přesto, že nájem formálně skončil až 29. února 2024 a žalobkyni svědčilo v tomto období právo požadovat placení nájemného dle uzavřené smlouvy, je nutno tyto skutečnosti dále zohlednit. Co se týče měsíce února 2024, žalobkyně právě z tohoto důvodu, tedy že již byt přenechala do užívání jinému nájemci, vzala v této části žalobu zpět, a tedy tímto nárokem je bezpředmětné se již dále zabývat. Co se týče měsíce ledna 2024, pak z výpovědi slyšených svědků vyplynulo, že v tomto měsíci již byly v bytě prováděny rozsáhlejší opravy, které fakticky by znemožňovaly plnohodnotné užívání bytu a měly za následek vznik práva na slevu z nájmu (§ 2265 občanského zákoníku), a to až v plné výši. Co se týče měsíce prosince 2023, pak provádění oprav v bytě tomto měsíci tvrdila pouze žalovaná a prokazovala toto tvrzení pouze svou účastnickou výpovědí, která nadto stála pouze v rovině její domněnky.

10. Soud proto žalobu v části týkající se požadavku na zaplacení dlužného nájemného shledal důvodnou pouze v rozsahu částky 19 220 Kč, která představuje dlužné nájemné za období měsíců listopad a prosinec 2023, a to spolu s příslušenstvím k této částce v podobě úroků z prodlení, na nějž má žalobkyně právo podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení.

11. Co se týče částky 14 365 Kč, kterou žalobkyně po žalované požadovala jako nedoplatek vyplývající z vyúčtování energií a dalších služeb poskytovaných v souvislosti s nájmem za období od 1. 1. 2023 do 31. 1. 2024, pak v řízení bylo prokázáno, že vyúčtování tohoto nedoplatku žalobkyně žalované zaslala dne 4. 4. 2024 a žalovaná proti tomto vyúčtování nevznesla v zákonné lhůtě žádných námitek (žalovaná tyto skutečnosti potvrdila). Přitom podle § 7 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytu a nebytových prostor v domě s byty, není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí příjemci služeb nejpozději do čtyř měsíců od skončení zúčtovacího období. Podle § 8 odst. 1 téhož zákona, do 30 dnů od doručení vyúčtování může příjemce služeb písemně požádat poskytovatele služeb, aby příjemci služeb doložil náklady na jednotlivé služby, způsoby rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování podle tohoto zákona a aby umožnil příjemci služeb pořízení kopie podkladů. Této žádosti poskytovatel služeb vyhoví do 30 dnů od jejího doručení. Podle § 8 odst. 2 téhož zákona ve znění účinném od 1. 1. 2023, případné námitky ke způsobu a obsahu vyučování předloží příjemce služeb poskytovateli služeb do 30 dnů od doručení vyúčtování, popřípadě doložení podkladů podle odst.

1. Nepředloží-li příjemce služeb námitky v této lhůtě, platí, že se způsobem a obsahem vyúčtování souhlasí. Včas uplatněné námitky musí poskytovatel služeb vyřídit do 30 dnů od jejich předložení.

12. Jestliže proto žalovaná podle výše uvedeného ustanovení § 8 odst. 2 uvedeného zákona ve třicetidenní lhůtě od doručení vyúčtování nevznesla proti tomuto žádné námitky, pak zde platí, že s vyúčtováním souhlasí (a je tedy správné). Jedná se přitom o zákonnou fikci (srov. „… platí…“), která uměle vytváří neexistující stav, tedy na danou skutečnost se pohlíží jako na přítomnou (danou), i když ve skutečnosti neexistuje. Proto i jakékoliv námitky žalované co do správnosti vyúčtování, včetně toho, že přílohu emailu, kterým jí bylo vyúčtování zasláno, nemohla otevřít, jsou nyní již bez významu. I elektronicky zaslané vyúčtování, i pokud by dokonce takovou vadou trpělo, by bylo nutno reklamovat právě z toho důvodu, že jej nelze (přílohu) „otevřít“. Nelze totiž obcházet úmysl zákonodárce stanovit 30 lhůtu pro podání námitek tím, že vyúčtování bylo doručeno v podobě, ve které se s ním nelze seznámit. Právě to je totiž jedním z důvodů pro reklamaci vyúčtování, tedy že nebylo předloženo v transparentní podobě. Pakliže vyúčtování bylo žalované doručeno, a nevznesla proti němu v zákonné lhůtě žádných námitek, pak zde v rámci tohoto řízení již není ponechán žádný prostor pro přezkum jeho věcné správnosti. Soud proto žalobu shledal důvodnou i v tomto rozsahu včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení z této částky podle již zmiňovaného ustanovení § 1970 občanského zákoníku.

13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl za použití ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., jakož i s přihlédnutím k zásadám obsaženým v ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. - to pokud podaná žaloba byla žalobkyní vzata částečně zpět, a to nikoliv pro chování žalované v průběhu soudního sporu. Původní žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 62 415 Kč spolu s příslušenstvím, následně podáním ze dne 24. července 2024 tento svůj původní návrh snížila na částku 52 805 Kč, přičemž, jak již bylo řečeno, soud toto podání vyhodnotil dle jeho obsahu jako částečné zpětvzetí žaloby a řízení v tomto rozsahu zastavil. Žalobkyně poté v průběhu řízení žalobu vzala dále zpět ze své vůle znovu o částku 9 610 Kč s příslušenstvím k této částce, ohledně částky 9 610 Kč a příslušenství k této částce pak byla žaloba zamítnuta. Žalobě bylo přitom vyhověno co do částky 33 585 Kč spolu s příslušenstvím k této částce, ve zbývající části, tj. ohledně částky 28 830 Kč se pak tedy v souhrnu jednalo o neúspěch žalobkyně. Žalobkyně tak zaznamenala úspěch co se týče 53,8 % předmětu řízení, naproti tomu žalovaná ohledně 46,2 % předmětu řízení, kdy tento poměr úspěchu a neúspěchu obou účastnic již soud vyhodnotil pro účely náhrady nákladů řízení mezi účastnicemi jako výsledek téměř rovnocenný a proto žádné z účastnici nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (k tomu soud podotýká, že i kdyby postupoval podle ustanovení § 142 odst. 2 věta první o.s.ř., tedy striktně stanovil právo na náhradu nákladů řízení mezi účastnicemi, vzniklo by žalobkyni právo na náhradu 7,6 % jejích účelně vynaložených nákladů, nicméně v rozhodovací praxi soudů je zastáván názor, že rozdíl míry úspěchu a neúspěchu účastníka do 10 % odůvodňuje rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 věta druhá či podle odst. 3 o.s.ř. – jinak by tato ustanovení totiž byla vlastně zbytečná, neboť čistě z matematického pohledu lze stanovit právo na náhradu řízení vždy zcela přesně, tedy např. účastníkovi by bylo přiznáno právo na náhradu např. 1 %, či naopak 99 % jeho nákladů; to však nemá žádný praktický smysl, resp. v porovnání s hlavním předmětem řízení je zanedbatelné, což je zároveň důvodem existence tohoto zákonného ustanovení, kdy ostatně o poměru náhrady nákladů řízení mezi účastníky stačí i podle komentářové literatury rozhodovat pouze hrubými zlomky a nikoli na desetinná místa procent, jak právě soud v argumentaci učinil).

14. V návaznosti na výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi soud pak stejným poměrem rozhodl o náhradě nákladů řízení, které platit stát (§ 148 odst. 1 o.s.ř.), kdy se jedná o svědečné v částce 188 Kč přiznané svědkovi , jméno FO, . Na každou z účastnic proto připadá k úhradě polovina z této částky, tj. 94 Kč. Žalované, které byla ustanovena zástupkyně na náklady státu a jsou proto u ní splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, však tyto náklady podle stejného ustanovení nelze uložit zaplatit. Stát pak samozřejmě nemá právo podle procesního výsledku ani na náhradu nákladů ustanoveného zástupce žalované (§ 149 odst. 2 o.s.ř.), což stejně jako předchozí také postačuje zmínit pouze na tomto místě, tedy v odůvodnění rozsudku.