116 C 11/2025

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně:Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému:Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 61 023 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 780 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 38 243 Kč, úroku v částce 3 075,94 Kč a úroku 14,75 % ročně jdoucího z částky 43 756,97 Kč od 20. 8. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 1 847,59 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucího z částky 22 374 Kč od 20. 8. 2024 do zaplacení, jakož i o zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 22 780 Kč od 20. 8. 2024 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 63 083 Kč spolu s úrokem v částce 3 075,94 Kč a dále s úrokem ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 43 756,97 Kč od 20. 8. 2024 do zaplacení, nejvýše však v částce 163 814 Kč a dále s úrokem z prodlení v částce 1 847,59 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 45 154 Kč od 20. 8. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že dne datum uzavřeli mezi sebou účastníci smlouvu o úvěru číslo hodnota, na základě které byl žalobkyní žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 45 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem za poskytnutí úvěru sjednaným ve výši úrokové sazby 71,04 % ročně v 48 měsíčních splátkách po 2 844 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem říjen 2023. Dále žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru, respektive před uzavřením smlouvy, byla schopnost žalovaného řádně hradit úvěr prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, přičemž bylo zjištěno, že volné zdroje ke splacení jsou dostatečné a rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele v databázích Solus a NRKI. Žalovaný však neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, kdy do data zesplatnění celého úvěru byla žalovaným na poskytnutý úvěr zaplacena pouze dne 18. 10. 2023, dále dne 28. 11. 2023, 18. 12. 2023, 31. 1. 2024 a 16. 2. 2024 pokaždé částka 2 844 Kč, přičemž v důsledku tohoto prodlení následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle něhož platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se takto dostal do prodlení o délce 65 dnů s úhradou u splátky číslo 6 splatné dne 17. 3. 2024. K datu 21. 5. 2024 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru, kdy podle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 51 756,97 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že ještě před tímto zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalovaného s úhradou první splátky vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 998 Kč, kdy podle uzavřené smlouvy platí, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek číslo 6 a 7, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, tedy smluvní pokuty v celkové výši 2× 499 Kč, přičemž tato smluvní pokuta je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že v důsledku tohoto prodlení žalovaného žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč, kdy podle uzavřené smlouvy platí, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení této smluvní pokuty ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dní s tím, že žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek číslo 6 a 7, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, tedy náhrady nákladů v celkové výši 2× 200 Kč, kdy tato smluvní pokuta je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode vzniku práva na zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že jí vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty v částce 27 502 Kč, kdy podle bodu 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, přičemž žalobkyně se domáhá zaplacení této smluvní pokuty vyčíslené sazbou 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 15 869 Kč za období od 23. 5. 2024 až do dne vyhotovení žaloby, tj. do dne 7. 5. 2025, tj. 0,1 % z částky 51 756,97 Kč za období od 23. 7. 2024 do 27. 6. 2024 v částce 1 863,36 Kč, dále 0,1 % z částky 48 756,97 Kč za období od 28. 6. 2024 do 19. 8. 2024 v částce 2 584,28 Kč a ve výši 0,1 % z částky 43 756,97 Kč za období od 20. 8. 2024 do 7. 5. 2025. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 71,04 % ročně sjednaného ve smlouvě s tím, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, nejvýše však na tomto úroku požaduje zaplacení částky 163 814 Kč, jak je tento limit stanoven smlouvou. Dále žalobkyně uvedla, že po zesplatnění jí žalovaný uhradil dále dne 27. 6. 2024 částku 3 000 Kč a dne 19. 8. 2024 částku 5 000 Kč. Nic dalšího pak žalovaný žalobkyni již neuhradil, ač byl k tomu před podáním žaloby ještě vyzván.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. K jednání nařízenému na den 22. ledna 2026 se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto věc podle § 101 odst. 3 o.s.ř. projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o úvěru číslo hodnota ze dne datum, a dále z dokladů o vyplacení úvěru – potvrzení vydaných právnická osoba dne datum, soud vzal prokázána tvrzení žalobkyně o uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí úvěru žalovanému, jak je žalobkyně uvedla v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení proto soud v dalším pro stručnost odkazuje.

5. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřeli smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru a dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinily smluvní strany i smluvní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský dle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru podle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla ověřena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích a lustrací v databázi SOLUS a NRKI, jakož i z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného a na základě těchto informací bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. K tomu žalobkyně dále uvedla, respektive z předložených dokladů (například hodnocení klienta) se dokládá, že při tomto posuzování vycházela z pravidelného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 25 000 Kč. Co se týče výdajů žalovaného, vycházela z částky 8 860 Kč, jak jí výše těchto nákladů byla sdělena žalovaným. Volné zdroje ke splátce (po odečtení tisícikorunové rezervy) pak činily 15 140 Kč. Žalobkyně dále provedla scoring žalovaného z bankovního registru klientských informací (NRKI), dále výpisem z registru SOLUS, informativním výpisem z bankovního účtu, ověřením platnosti občanského průkazu a dále z informací poskytnutých samotným žalovaným a dále výpisem z insolvenčního rejstříku a z toho bylo zjištěno, že žalovaný v době žádosti o úvěr nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, neměl předchozí smlouvy ve stavu žalobních vymáhání, jeho doklad totožnosti byl platný a neměl mít žádnou dlužnou částku po splatnosti. Z toho žalobkyně vyvodila, že je žalovaným úvěruschopný.

10. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Ani na příjmové stránce žalobkyně netvrdila, z jakého zdroje pochází příjem žalovaného a jak jej ověřila. Co se týče výdajové stránky, pak žalobkyně sama tvrdí, že vycházela pouze z údajů sdělených žalovaným. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak nejen co se týče příjmů, ale i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno uvést, že nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, jak činila žalobkyně, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný v České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každý žadatel bude vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem bude jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanovených příslušným právním předpisem. Taková úvaha je však již prima facie neudržitelná, nesmyslná. Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocená schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“).

11. Ke shora uvedeným závěrům přitom dospěl i Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Přisvědčil přitom v tomto rozhodnutí názoru odvolacího soudu (Krajský soud v Ostravě), proti němuž bylo dovolání ze strany věřitelky podáno, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele … Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí pak uzavřel, že závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně (věřitelka) s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

12. Způsob, jakým žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, se proto nese přesně v intencích shora v podstatných částech citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2188/2018.

13. Za té situace proto žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne datum žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč, pak žalovaný je podle shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru právě tuto částku povinen žalobkyni vrátit, respektive poníženou o to, co již žalovaný žalobkyni zaplatil (vrátil), tedy o částku 22 220 Kč. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajícím možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení zcela pasivní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho nynějších poměrech není nic bližšího známo. Jestliže však žalovaný nesplatil řádně ani dohodnuté splátky úvěru, pak lze jen těžko usuzovat na to, že by byl schopen nyní splácet jakoukoliv částku vyšší nebo se jen rovnající této částce či uhradit svůj dluh vůči žalobkyni dříve. Povinnost zaplatit dluh v přiměřených splátkách je přitom druhým z nosných pilířů zákona o spotřebitelském úvěru, respektive Směrnice, a tyto splátky soud uloží z úřední povinnosti, neboť se jedná o stejnou kategorii ochrany spotřebitele jako v případě toho, zda mu úvěr vůbec měl být poskytnut. Bylo už řečeno výše, že smyslem ochrany spotřebitele je totiž vyhnout se tzv. dluhové pasti a následné exekuci, neboť právě důsledky exekuce pro dlužníka jsou vlastně celým hybatelem, který zákonodárce vedl k přijetí této úpravy - tedy jinak řečeno, aby se dlužník, který nemá na splácení úvěru, nedostal do exekuce, nemá mu být úvěr předně vůbec poskytnut, a pokud už mu přesto úvěr takto chybně poskytnut byl, má se mu umožnit jeho zaplacení tak, aby se opětovně do exekuce vůbec nedostal - o nic jiného v celé své podstatě v této úpravě nejde a všechny tyto negativní důsledky a jejich celospolečenská škodlivost jsou přitom podrobně rozepsány právě např. ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Názor, že v takovém případě pak nutno uložit povinnosti zaplatit dluh dlužníkovi v obvyklé třídenní lhůtě ve smyslu ustanovení § 160 o.s.ř. je v rozporu s výslovným zněním ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a takováto aplikační praxe způsobuje obsolentnost tohoto ustanovení, respektive popření směrnice, což je i ve světle rozhodnutí Evropského soudního dvora nepřípustné. Takový názor je proto zjevně nesprávný, kdy v dalším pak soud v tomto směru zcela odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž pod body 14. až 20. Nejvyšší soud provedl výklad daného ustanovení, kde tedy též vyslovil, že se jedná o spor o vůbec splatnost pohledávky ze spotřebitelského úvěru, a tedy hmotněprávní stanovení splatnosti pohledávky soudním rozhodnutím. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.

14. Soud proto žalobou všechny další uplatněné nároky ve výroku II. zamítl, kdy za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.

15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který v řízení zaznamenal úspěch již zjevně převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu dosud v řízení žádné náklady, které by mu tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly. Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení. Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.