116 C 14/2020

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 77 730 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o zaplacení částky 51 994 Kč se zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucí z částky 51 994 Kč od 15. 9. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba o zaplacení částky 12 933,60 Kč, dále o zaplacení částky 12 803 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím z částky 64 797 Kč od 24. 9. 2019 do 14. 9. 2020 a z částky 12 803 Kč od 15. 9. 2020 do zaplacení a dále o zaplacení úroku ve výši 62,46 % ročně jdoucího z částky 54 856,86 Kč od 24. 9. 2019 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 64 797 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím z této částky od 24. 9. 2019 do zaplacení, dále zaplacení částky 12 933,60 Kč a dále zaplacení úroku ve výši 62,46 % ročně jdoucího z částky 54 856,86 Kč od 24. 9. 2019 do zaplacení, nejvýše však v částce 216 432 Kč s odůvodněním, že dne [datum] uzavřeli mezi sebou účastníci smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalobkyní žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 55 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem za poskytnutí úvěru sjednaným ve výši efektivní úrokové sazby 83,84 % ročně v 60 měsíčních splátkách po 3 006 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem červnem 2019. Dále žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru, respektive před uzavřením smlouvy, byla schopnost žalovaného řádně hradit úvěr prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, přičemž bylo zjištěno, že volné zdroje ke splacení jsou dostatečné a rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele v databázích Solus a NRKI. Žalovaný však neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, kdy do data zesplatnění celého úvěru byla žalovaným na poskytnutý úvěr zaplacena pouze dne 18. 6. 2019 částka 3 006 Kč, přičemž v důsledku tohoto prodlení následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle něhož platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se takto dostal do prodlení o délce 65 dnů s úhradou u splátky číslo 2 splatné dne 17. 7. 2019 a k datu 22. 9. 2019 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru, kdy podle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 63 399,17 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že ještě před tímto zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalovaného s úhradou první splátky vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč, kdy podle uzavřené smlouvy platí, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátky číslo 2 a 3, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, tedy smluvní pokuty v celkové výši 2× 200 Kč, přičemž tato smluvní pokuta je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že v důsledku tohoto prodlení žalovaného žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 998 Kč, kdy podle uzavřené smlouvy platí, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení této smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 10 dní s tím, že žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek číslo 2 a 3, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 10 dnů, tedy náhrady nákladů v celkové výši 2× 499 Kč, kdy tato smluvní pokuta je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode vzniku práva na zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že jí vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty v částce 12 933,60 Kč, kdy podle bodu 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, přičemž žalobkyně se domáhá zaplacení této smluvní pokuty vyčíslené sazbou 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 63 399,17 Kč za období od 24. 9. 2019 až do dne vyhotovení žaloby, tj. do dne 14. 4. 2020. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 62,46 % ročně sjednaného ve smlouvě s tím, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, nejvýše však na tomto úroku požaduje zaplacení částky 216 432 Kč, jak je tento limit stanoven smlouvou. Nic dalšího pak žalovaný žalobkyni již neuhradil, ač byl k tomu před podáním žaloby vyzván.

2. Podáním ze dne 28. 4. 2021 vzala žalobkyně podanou žalobu částečně zpět, a to na jistině o částku 51 994 Kč s tím, že na základě trestního příkazu vydaného Okresním soudem v Opavě dne 21. 8. 2020 pod č. j. 27 T 79/2020-345, ve kterém jí tato částka byla přiznána, bere žalobu částečně zpět o tuto částku. Soud proto v souladu s tímto dispozitivním úkonem žalobkyně řízení v rozsahu jejího zpětvzetí podle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. zastavil, když souhlasu žalovaného s tímto zpětvzetím, které žalobkyně učinila dříve, než soud začal jednat o věci samé, není podle § 96 odst. 4 o.s.ř. třeba.

3. Žalovaný k podané žalobě uvedl, že dne 5. 8. 2019 se mu stal v práci úraz, v důsledku čehož se ocitl v pracovní neschopnosti, v níž setrvává doposud. Má za sebou 2 těžké operace zápěstí a ramene a dle vyjádření lékařů se do pracovního procesu již nevrátí. Dále uvedl, že situaci bude řešit insolvencí. Za celou věc již byl potrestán, protože žalobkyně na něj podala trestní oznámení pro úvěrový podvod, kterého se však dle svého vyjádření nedopustil, protože se mu stal pracovní úraz, za což nemůže. Pro případ vyhovění podané žalobě pak žádal, aby mu bylo umožněno splácet předmětnou pohledávku žalobkyni ve splátkách. Žalovaný přitom nezpochybnil, respektive potvrdil skutková tvrzení žalobkyně obsažená v podané žalobě, jak byla uvedena výše, tedy že se žalobkyní skutečně dne [datum] uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které mu byl poskytnut žalobkyní úvěr ve výši 55 000 Kč.

4. Na základě nesporných tvrzení účastníků proto soud vzal za prokázána tvrzení žalobkyně o uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí úvěrových prostředků žalovanému, jak jsou vedena výše, na něž proto v dalším pro stručnost odkazuje.

5. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřeli smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit a dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinily smluvní strany i smluvní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla ověřena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích a lustrací v databázi SOLUS a NRKI, jakož i z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného a na základě těchto informací bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. K tomu žalobkyně dále uvedla, respektive z předložených dokladů (například hodnocení klienta) se dokládá, že při tomto posuzování vycházela z pravidelného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 15 757 Kč a celkové měsíční náklady žalovaného činily 6 510 Kč a z výše uvedených podkladů proto bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení činí 7 847 Kč. Při posuzování výdajů žalovaného přitom vycházela rovněž z částky 3 410 Kč, jak je stanovena v § 2 zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, přičemž tato částka je částkou, která postačuje k obživě. Má tak za to, že dostatečně a s náležitou odbornou péči posoudila úvěruschopnost žalovaného, přičemž dospěla k závěru, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr, který mu poskytla, řádně splácet.

10. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Žalobkyně sice dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalovaného, ne tak už ovšem stránku výdajovou. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně. Ničeho na tom nemůže změnit ani to, že sám žalovaný u ústního jednání tyto své příjmy a výdaje potvrdil, tedy že byl v době poskytování úvěru schopen tento splácet (otázkou ovšem je, nakolik je tento úsudek žalovaného validní, když sám potvrdil, že úvěr od žalobkyně si bral na zaplacení jiných svých již v té době existujících dluhů, které potřeboval splatit, ač tyto ještě nebyly po splatnosti – otázkou také zůstává, jak žalobkyně lustrovala žalovaného v databázích SOLUS a NRKI, což sama tvrdí a proč si dalších dluhů žalovaného sama nepovšimla, nebo povšimla a nevzala je v potaz – případně jaký smysl vůbec má lustrovat žadatele o úvěr v těchto databázích, pokud nemá dluhy po splatnosti – určitě totiž existují nebo mohou existovat databáze dlužníků a dluhů jako takových, na základě kterých by pak poskytovatel úvěru mohl posoudit všechny výdaje žadatele, zejména pak na splacení svých jiných dluhů – se záznamem v těchto evidencích by pak dlužník musel souhlasit pod následkem neposkytnutí úvěru – prostě bez jeho souhlasu poskytovatel úvěru by odepřel s ním uzavřít smlouvu o úvěru a to jednak z kolegiality k ostatním poskytovatelům, ale i ze svého prospěchu, neboť také má přeci zájem na tom, aby mohl v budoucnu ověřit skutečnou situaci jiného žadatele, neboť má přeci zájem na tom, aby smlouvu uzavřel jednak platně, a jednak aby mu úvěr byl skutečně zaplacen, což jak vidno právě na tomto případu, ani jedno z toho nenastane, a což jde pak zcela k tíži žalobkyně – úvěr poskytovala přeci ze zištných pohnutek. Chovaní poskytovatelů úvěrů je proto z tohoto pohledu ekonomicky nepochopitelné, na což zcela správně poukazuje i Ústavní soud ve svých nálezech). Nicméně soud provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocená schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např.„ prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). Pro úplnost soud také podotýká, že sebemenší vliv na právě uvedený závěr o neplatnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru nemá ani skutečnost, že žalovaný byl trestním příkazem zdejšího soudu ze dne 21. 8. 2020, č. j. 27 T 79/2020-345 uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu, jehož se měl dopustit sjednáním úvěru, respektive uzavřením úvěrové smlouvy se žalobkyní, přičemž při sjednání úvěru v hodnocení klienta uvedl, že nemá žádné závazky, a že jeho výdaje na bydlení činí částku ve výši 1 000 Kč, což se nezakládalo na pravdě. Žalovaný se tak sice dopustil protiprávního jednání v trestněprávní rovině, současně je však nutno jedním dechem říci, že stejně tak se žalobkyně dopustila rovněž protiprávního jednání v občanskoprávní rovině, když nedostatečně zjišťovala poměry žalovaného předtím, než mu tento úvěr poskytla. Tyto roviny jsou přitom na sobě naprosto nezávislé a každá z nich sama pro sebe vyvozuje svůj následný právní závěr a sankci. V rovině občanskoprávní je to pak neplatnost uzavřené smlouvy a z toho vyplývající povinnost vrátit pouze to, co z dané smlouvy druhý účastník (žadatel o úvěr) obdržel. V neposlední řadě je také nutno zdůraznit také další z mnoha chyb, kterých se žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného dopustila, a to paušalizovaného hodnocení bonity klienta. Sama žalobkyně uvádí, že při hodnocení výdajové stránky žalovaného vycházela z údajů o životním minimu stanoveného Českým statistickým úřadem. Posuzováno touto její logikou pak mohla stejně tak i při stanovení příjmové stránky žalovaného vycházet z údajů zveřejňovaných Českým statistickým úřadem o výši průměrného výdělku v České republice. Je pak jasné, že při takovémto způsobu posuzování úvěruschopnosti každý žadatel o úvěr bude shledán úvěruschopným, neboť jeho příjmy oproti jeho výdajům budou dostatečné na to, aby mohl úvěr splácet. Je nabíledni, že tomu tak v praxi zdaleka nebude.

11. Za té situace proto žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

12. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne 30. 4. 2019 žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 55 000 Kč a žalovaný žalobkyni již na tuto smlouvu uhradil žalobkyni částku 3 006 Kč, respektive žalobkyně nyní po částečném zpětvzetí žaloby se nedomáhá po žalovaném zaplacení na jistině již žádné částky (protože zaplacení zbývajícího dluhu na jistině žalovanému už bylo pravomocně uloženo trestním příkazem Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 8. 2020, č. j. 27 T 79/2020-345, který nabyl právní moci dne 15. 9. 2020), pak již zde žádný dluh, který by žalobkyně vůči žalovanému mohla v tomto řízení úspěšně uplatnit, neexistuje, a to vyjma nároku na zaplacení úroku z prodlení, který žalobkyni přísluší podle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení s § 2 nařízení vlády číslo 359/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení. Co se týče úroku z prodlení, pak tento v návaznosti na již zmiňovaný trestní příkaz, a okamžik nabytí jeho právní moci, a tedy vykonatelnosti tohoto trestního příkazu v celém rozsahu, tedy včetně uložených povinností k zaplacení způsobených škod (peněžitých plnění), soud jej proto žalobkyni přiznal od okamžiku právní moci uvedeného trestního příkazu (jinými slovy řečeno, jestliže žalovaný podle tohoto trestního příkazu je povinen již splnit vykonatelnou povinnost, pak je nutno dovodit, že od toho okamžiku je také již v prodlení se zaplacením svého peněžitého dluhu vůči věřiteli, pokud tak nečiní).

13. Soud pak další žalobou uplatněné nároky po jejím částečném zpětvzetí ve výroku III. zamítl, kdy za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., jakož i s přihlédnutím k zásadám obsaženým v ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., to pokud byla podaná žaloba vzata žalobkyní zčásti zpět. Je to tak žalovaný, který v řízení s přihlédnutím ke všem plněním, která žalobkyně požadovala zaplatit, již zaznamenal úspěch převažující nad úspěchem žalobkyně. Žalovaný však žádné náklady řízení neuplatňoval, respektive se jich vzdal.