116 C 14/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 96 156 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 29 067,98 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím od 14. 5. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 52 380,02 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím od 13. 11. 2020 do zaplacení, dále o zaplacení částky 14 708,88 Kč a o zaplacení úroku ve výši 77,91 % ročně jdoucího z částky 44 757,86 Kč od 13. 11. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 29 067,98 Kč od 13. 11. 2020 do 13. 5. 2021, se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 81 448 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím od 13. 11. 2020 o zaplacení, dále zaplacení pohledávky ve výši 14 708,88 Kč a zaplacení úroku ve výši 77,91 % ročně jdoucího z částky 44 757,86 Kč od 13. 11. 2020 do zaplacení, nejvýše však v částce 120 009 Kč s odůvodněním, že dne [datum] uzavřeli mezi sebou účastníci smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalobkyní žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem za poskytnutí úvěru sjednaným ve výši efektivní úrokové sazby 112,73 % ročně ve 24 měsíčních splátkách po 4 167 Kč splatných vždy k 14. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem říjen 2015. Dále žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru, respektive před uzavřením smlouvy, byla schopnost žalovaného řádně hradit úvěr prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, přičemž bylo zjištěno, že volné zdroje ke splacení jsou dostatečné a rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele v databázích Solus a NRKI. Žalovaný však neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, kdy do data zesplatnění celého úvěru byla žalovaným na poskytnutý úvěr zaplacena dne 14. 10. 2015 a dále dne 9. 12. 2015 a dne 13. 1. 2016 pokaždé částka 4 167 Kč, dále dne 5. 8. 2016 částka 745,46 Kč, dne 3. 4. 2017 částka 409,18 Kč, dne 27. 4. 2017 částka 745,46 Kč, dne 1. 6. 2017 částka 5 785,46 Kč a dne 12. 7. 2017 částka 745,46 Kč, přičemž v důsledku tohoto prodlení následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 12.3 smlouvy, podle něhož platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se takto dostal do prodlení o délce 65 dnů s úhradou u splátky číslo 4 splatné dne 14. 1. 2016 a k datu 11. 11. 2020 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru, kdy podle bodu 12.4 smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 79 075,98 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že ještě před tímto zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalovaného s úhradou první splátky vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 12.2 smlouvy v celkové výši 499 Kč, kdy podle uzavřené smlouvy platí, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátky číslo 6, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, tedy smluvní pokuty v celkové výši 1× 499 Kč, přičemž tato smluvní pokuta je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že v důsledku tohoto prodlení žalovaného žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 12.1 smlouvy v celkové výši 2 373 Kč, kdy podle uzavřené smlouvy platí, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení této smluvní pokuty ve výši 333,36 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dní s tím, že žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek číslo 2, 3, 4 a 5, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, tedy náhrady nákladů v celkové výši 4× 333,36 Kč, kdy tato smluvní pokuta je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode vzniku práva na zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že jí vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty v částce 14 708,88 Kč, kdy podle bodu 12.7 smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, přičemž žalobkyně se domáhá zaplacení této smluvní pokuty vyčíslené sazbou 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 79 075,98 Kč za období od 13. 11. 2020 až do dne vyhotovení žaloby, tj. do dne 18. 5. 2021. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 77,91 % ročně sjednaného ve smlouvě s tím, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, nejvýše však na tomto úroku požaduje zaplacení částky 120 009 Kč, jak je tento limit stanoven smlouvou. Nic dalšího pak žalovaný žalobkyni již neuhradil, ač byl k tomu před podáním žaloby vyzván.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. K jednání nařízenému na den 14. října 2021 se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy u úvěru [číslo] ze dne [datum], dále z dokladu o vyplacení úvěru – otisku dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu číslo [bankovní účet] o převodu částky 50 000 Kč na účet [anonymizováno] [bankovní účet] dne [datum] – variabilní symbol platby [číslo], soud vzal prokázána tvrzení žalobkyně o uzavření obou úvěrových smluv a poskytnutí těchto úvěrů žalovanému, jak žalobkyně tvrdila v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení proto soud v dalším pro stručnost odkazuje, neboť je nadbytečné tyto skutečnosti, jak ostatně byly žalobkyní podrobně a rozsáhle v žalobě popsány (viz výše) opětovně a také poněkud redundantně opakovat.

5. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřeli smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí půjčky a dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinily smluvní strany i smluvní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 9 zákona číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení tehdy účinného ust. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany žalobkyně.

6. Podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (tedy podle úpravy účinné do 30. listopadu 2016), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

7. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze uvedla, že úvěryschopnost žalovaného byla ověřena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích a lustrací v databázi SOLUS a NRKI, jakož i z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného a na základě těchto informací bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. K tomu žalobkyně dále uvedla, respektive z předložených dokladů (například hodnocení klienta) se dokládá, že při tomto posuzování vycházela z pravidelného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 16 280 Kč, zaměstnaného v trvalém pracovním poměru. Co se týče výdajů žalovaného, vycházela z částky 4 000 Kč jako nákladů na nájemné, inkaso, dopravu a ostatní, jak jí výše těchto nákladů byla sdělena žalovaným, přičemž k tomu zároveň uvedla, že je třeba vycházet z údajů uvedených žalovaným a případně zkoumat, zda částka uvedená žalovaným není nepřiměřeně nízká poměrům. A pokud žalovaný uvedl, že bydlí s náklady 4 000 Kč, pak je dle žalobkyně třeba z takové částky vycházet, respektive je třeba věřit údajům, které jí obecně klient sdělí, neboť žalobkyně nemá k dispozici doklad o výši nájemného anebo jiné potvrzení o nákladech žalovaného souvisejících s bydlením. Co se týče ostatních výdajů žalovaného potřebných k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, pak vycházela z částky 3 410 Kč, jak je tato stanovena v § 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, dále z částky 2 000 Kč jako výdajů na nezaopatřené děti (dítě), celkem tak výdaje žalovaného stanovila na částku 9 800 Kč a dospěla k závěru, že volné zdroje žalovaného činily částku 6 480 Kč. Má tak za to, že dostatečně a s náležitou odbornou péči posoudila úvěruschopnost žalovaného, přičemž dospěla k závěru, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr, který mu poskytla, řádně splácet.

8. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Žalobkyně sice dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalovaného, ne tak už ovšem stránku výdajovou. Podle ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno uvést, že nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, jak činila žalobkyně, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každý žadatel bude vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem bude jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanovených příslušným právním předpisem. Taková úvaha je však již prima facie neudržitelná, nesmyslná. Žalobkyně proto při podkladech, které měla k dispozici, se tedy výdajovou stránkou měla více zaobírat a ověřit si, respektive nechat si žalovaným jeho výdaje vysvětlit a doložit podrobněji (např. vyžadovat i nájemní smlouvu). Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 9 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně. Uzavřená smlouva je proto neplatná.

9. Žalovaný je tak povinen žalobkyni vrátit poskytnuté peněžní prostředky z titulu bezdůvodného obohacení. Pakliže žalobkyně tvrdila, že žalovanému byla poskytnuta částka 50 000 Kč a na poskytnutý úvěr žalovaný již zaplatil částku 20 932,02 Kč, žalobkyni byl přiznán pouze rozdíl těchto částek. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného předžalobní výzvou ze dne 28. 4. 2021 k úhradě této pohledávky do 15 dnů od data odeslání tohoto (dle poštovního podacího archu žalobkyně, respektive její zástupkyně tento dopis žalovanému odeslala dne 28. 4. 2021). Ode dne 14. 5. 2021 je proto žalovaný v prodlení s plněním svého peněžitého závazku vůči žalobkyni a proto žalobkyni bylo přiznáno i právo na zaplacení úroku z prodlení jdoucího od 14. 5. 2021 z dlužné částky do zaplacení dle ust. § 1970 občanského zákoníku, a to ve výši dle ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu.

10. Je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a opětovně s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení dále tvrzeny a prokazovány.

11. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který v řízení zaznamenal úspěch převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu dosud v řízení žádné náklady, které by mu tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.