116 C 18/2023

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátkou Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 5 o zaplacení 49 488 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 37 387 Kč s úrokem z prodlení z částky 54 052 Kč ve výši 15 % ročně od 30. 11. 2022 do 30. 1. 2023 ve výši 1 373,82 Kč, s úrokem z prodlení z částky 40 387 Kč ve výši 15 % ročně od 31. 1. 2023 do 22. 2. 2023 ve výši 387,04 Kč, s úrokem z prodlení z částky 39 387 Kč ve výši 15 % ročně od 23. 2. 2023 do 31. 3. 2023 ve výši 607,22 Kč, s úrokem z prodlení z částky 38 387 Kč ve výši 15 % ročně od 1. 4. 2023 do 31. 5. 2023 ve výši 975,67 Kč a s úrokem z prodlení z částky 37 387 Kč ve výši 15 % ročně od 1. 6. 2023 do zaplacení, dále o zaplacení částky 12 101,65 Kč a o zaplacení úroku ve výši 10 % ročně z částky 43 611,89 Kč od 30. 11. 2022 do 30. 1. 2023 ve výši 706,18 Kč, úroku ve výši 10 % ročně z částky 36 684,44 Kč od 31. 1. 2023 do 22. 2. 2023 ve výši 220,34 Kč, úroku ve výši 10 % ročně z částky 35 684,44 Kč od 23. 2. 2023 do 31. 3. 2023 ve výši 344,84 Kč, úroku ve výši 10 % ročně z částky 34 684,44 Kč od 1. 4. 2023 do 31. 5. 2023 ve výši 552,66 Kč, úroku ve výši 10 % ročně z částky 33 684,44 Kč od 1. 6. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 49 488 Kč spolu se shora uvedeným příslušenstvím s odůvodněním, že dne , datum, uzavřely mezi sebou účastnice smlouvu o úvěru číslo , hodnota, , na základě které byl žalobkyní žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit spolu s úrokem za poskytnutí úvěru sjednaným ve výši úrokové sazby 62,47 % ročně v 60 měsíčních splátkách po 2 733 Kč splatných vždy k 24. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únor 2020. Dále žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru, respektive před uzavřením smlouvy, byla schopnost žalované řádně hradit úvěr prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, přičemž bylo zjištěno, že volné zdroje ke splacení jsou dostatečné a rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele v databázích Solus a NRKI. Žalovaná však neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, kdy do data zesplatnění celého úvěru byla žalovanou na poskytnutý úvěr zaplacena dne 24. 2. 2020 a dále dne 21. 5. 2020, 12. 11. 2020, 27. 11. 2020, 22. 12. 2020, 25. 1. 2021, 17. 2. 2021, 22. 3. 2021, 19. 4. 2021, 6. 5. 2021, 7. 6. 2021, 19. 7. 2021, 1. 9. 2021, 3. 9. 2021, 11. 10. 2021 10. 11. 2021, 8. 12. 2021, 24. 1. 2022, 24. 2. 2022, 8. 3. 2022, 11. 4. 2022, 19. 5. 2022, 9. 6. 2022, 15. 8. 2022 a dne 13. 9. 2022 pokaždé částka 2 733 Kč, přičemž v důsledku tohoto prodlení následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.1. smlouvy, podle něhož platí, že pokud se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaná se takto dostala do prodlení o délce 65 dnů s úhradou u splátky číslo 32 splatné dne 24. 9. 2022 a k datu 28. 11. 2022 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru, kdy podle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 52 054,04 Kč byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaná v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platila úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že ještě před tímto zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalované s úhradou 32. a 33. splátky vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 998 Kč, kdy podle uzavřené smlouvy platí, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek číslo 32 a 33, u kterých se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů, tedy smluvní pokuty v celkové výši 2× 499 Kč, přičemž tato smluvní pokuta je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že v důsledku tohoto prodlení žalované žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 1 000 Kč, kdy podle uzavřené smlouvy platí, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení této smluvní pokuty ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 15 dní s tím, že žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek číslo 4, 30, 31, 32 a 33, u kterých se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů, tedy náhrady nákladů v celkové výši 5× 200 Kč, kdy tato smluvní pokuta je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode vzniku práva na zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že jí vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty v částce 12 101,65 Kč, kdy podle bodu 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, přičemž žalobkyně se domáhá zaplacení této smluvní pokuty vyčíslené sazbou 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 52 054,04 Kč za období od 30. 11. 2022 až do dne vyhotovení žaloby, tj. do dne 2. 10. 2023. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 62,47 % ročně sjednaného ve smlouvě, respektive za dobu od 91. dne prodlení žalované (tedy za dobu od 23. 8. 2020) žalobkyně v souladu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru tento úrok uplatňuje v zápůjční úrokové sazbě ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentním bodů, tj. v nominální úrokové sazbě 10 % ročně s tím, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, nejvýše však na tomto úroku požaduje zaplacení částky 196 776 Kč, jak je tento limit stanoven smlouvou. Nic dalšího pak žalovaná žalobkyni již neuhradila, ač byla k tomu před podáním žaloby vyzvána.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. K jednání nařízenému na den 28. května 2024 se žalovaná bez omluvy nedostavila. Soud proto věc podle § 101 odst. 3 o.s.ř. projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze žalobkyní předložených listin, to je z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, akceptovaného žalobkyní dne , datum, a z dopisu žalobkyně žalované ze dne , datum, – oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru číslo , hodnota, , dále z dokladu o vyplacení úvěru – otisku dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu číslo , č. účtu, o převodu částky 50 000 Kč na účet , Anonymizováno, dne , datum, – variabilní symbol platby , Anonymizováno, , soud vzal prokázána tvrzení žalobkyně o uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí úvěru žalované, jak je žalobkyně tvrdila v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení proto soud v dalším pro stručnost odkazuje.

5. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřely smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalované a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí půjčky a dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinily smluvní strany i smluvní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované pouze uvedla, že úvěryschopnost žalované byla ověřena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích a lustrací v databázi SOLUS a NRKI, jakož i z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalované a na základě těchto informací bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. K tomu žalobkyně dále uvedla, respektive z předložených dokladů (například hodnocení klienta) se dokládá, že při tomto posuzování vycházela z pravidelného čistého měsíčního příjmu žalované ve výši 21 941 Kč (příjem z pracovního poměru). Co se týče výdajů žalované, vycházela z částky 7 410 Kč, jak jí výše těchto nákladů byla sdělena žalovanou, respektive jak jí tato částka byla sdělena žalovanou ohledně bydlení, kdy náklady na bydlení žalované údajně činí 2 000 Kč (nájemné plus inkaso). Ve zbytku na náklady žalované započetla částku 3 410 Kč jako částku definovanou a stanovenou § 1 a 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, přičemž k tomu zároveň uvedla, že je třeba vycházet z údajů uvedených žalovanou a případně zkoumat, zda částka uvedená žalovanou není nepřiměřeně nízká poměrům. Má tak za to, že dostatečně a s náležitou odbornou péči posoudila úvěruschopnost žalované, přičemž dospěla k závěru, že žalovaná bude schopna spotřebitelský úvěr, který jí poskytla, řádně splácet.

10. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Žalobkyně sice možná dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalované, ne tak už ovšem stránku výdajovou. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak nejen co se týče příjmů, ale i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno uvést, že nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, jak činila žalobkyně, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný v České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každý žadatel bude vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem bude jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanovených příslušným právním předpisem. Taková úvaha je však již prima facie neudržitelná, nesmyslná. Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocená schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“).

11. Za té situace proto žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

12. Smlouva uzavřená se žalovanou proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže ale žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne 29. 1. 2020 žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč a žalovaná žalobkyni zaplatila dle jejího tvrzení již částku 84 990 Kč, pak je zřejmé, že zde již neexistuje žádná pohledávka žalobkyně vůči žalované, kterou by jí bylo možno přiznat. Soud proto podanou žalobu zcela zamítl, kdy za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.

13. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že v řízení zcela úspěšné žalované dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.