116 C 28/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 34 318 Kč s příslušenstvím rozsudkem pro zmeškání

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 14 318 Kč, úroku ve výši 75,95 % ročně jdoucího z částky 20 000 Kč od 24. 4. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení jdoucího z částky 5 316 Kč ve výši 10 % ročně od 24. 4. 2020 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 20 000 Kč od 26. 4. 2020 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 25 316 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím z částky 25 316 Kč od 24. 4. 2020 do zaplacení, dále zaplacení pohledávky ve výši 9 002 Kč a zaplacení úroku ve výši 75,95 Kč % ročně jdoucího z částky 20 000 Kč od 24. 4. 2020 do zaplacení, nejvýše však v částce 76 953 Kč s odůvodněním, že dne [datum] uzavřeli mezi sebou účastníci smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalobkyní žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem za poskytnutí úvěru sjednaným ve výši úrokové sazby 75,95 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 1 381 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únor 2020. Dále žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru, respektive před uzavřením smlouvy, byla schopnost žalovaného řádně hradit úvěr prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, přičemž bylo zjištěno, že volné zdroje ke splacení jsou dostatečné a rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele v databázích Solus a NRKI. Žalovaný však neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, kdy do data zesplatnění celého úvěru nebylo žalovaným na poskytnutý úvěr zaplaceno ničeho, přičemž v důsledku tohoto prodlení následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle něhož platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se takto dostal do prodlení o délce 65 dnů s úhradou u splátky číslo 1 splatné dne 17. 2. 2020 a k datu 22. 4. 2020 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru, kdy podle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 23 783,67 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že ještě před tímto zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalovaného s úhradou první splátky vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 998 Kč, kdy podle uzavřené smlouvy platí, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek číslo 1 a 2, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, tedy smluvní pokuty v celkové výši 2× 499 Kč, přičemž tato smluvní pokuta je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že v důsledku tohoto prodlení žalovaného žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč, kdy podle uzavřené smlouvy platí, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení této smluvní pokuty ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dní s tím, že žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek číslo 1 a 2, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, tedy náhrady nákladů v celkové výši 2× 200 Kč, kdy tato smluvní pokuta je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode vzniku práva na zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že jí vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty v částce 9 002 Kč, kdy podle bodu 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, přičemž žalobkyně se domáhá zaplacení této smluvní pokuty vyčíslené sazbou 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 23 783,67 Kč za období od 24. 4. 2020 až do dne vyhotovení žaloby, tj. do dne 11. 10. 2021. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 75,95 % ročně sjednaného ve smlouvě s tím, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, nejvýše však na tomto úroku požaduje zaplacení částky 76 953 Kč, jak je tento limit stanoven smlouvou. Nic dalšího pak žalovaný žalobkyni již neuhradil, ač byl k tomu před podáním žaloby vyzván.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. K jednání nařízenému na den 6. dubna 2022 se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto věc podle § 101 odst. 3 o.s.ř. projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy u úvěru [číslo] ze dne [datum], dále z dokladu o vyplacení úvěru – otisku dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu číslo [bankovní účet] o převodu částky 20 000 Kč na účet [bankovní účet] dne 24. 1. 2020 – variabilní symbol platby [číslo], soud vzal prokázána tvrzení žalobkyně o uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí úvěru žalovanému, jak žalobkyně tvrdila v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení proto soud v dalším pro stručnost odkazuje, neboť je nadbytečné tyto skutečnosti, jak ostatně byly žalobkyní podrobně a rozsáhle v žalobě popsány (viz výše) opětovně a také poněkud redundantně opakovat.

5. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřeli smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí půjčky a dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinily smluvní strany i smluvní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze uvedla, že úvěryschopnost žalovaného byla ověřena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích a lustrací v databázi SOLUS a NRKI, jakož i z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného a na základě těchto informací bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. K tomu žalobkyně dále uvedla, respektive z předložených dokladů (například hodnocení klienta) se dokládá, že při tomto posuzování vycházela z pravidelného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 10 000 Kč (rodičovská). Co se týče výdajů žalovaného, vycházela z částky 6 910 Kč, jak jí výše těchto nákladů byla sdělena žalovaným, respektive jak jí tato částka byla sdělena žalovaným ohledně bydlení, kdy náklady na bydlení žalovaného údajně činí 1 000 Kč (nájemné plus inkaso), u výživného na jedno nezletilé dítě pak vzala v úvahu částku 2 500 Kč. Ve zbytku na náklady žalovaného započetla částku 3 410 Kč jako částku definovanou a stanovenou § 1 a 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, přičemž k tomu zároveň uvedla, že je třeba vycházet z údajů uvedených žalovaným a případně zkoumat, zda částka uvedená žalovaným není nepřiměřeně nízká poměrům. Má tak za to, že dostatečně a s náležitou odbornou péči posoudila úvěruschopnost žalovaného, přičemž dospěla k závěru, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr, který mu poskytla, řádně splácet.

10. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Žalobkyně sice možná dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalovaného (i když ani tam neuvedla, o jaký doklad žalovaný své tvrzení opřel, resp. čím své tvrzení o příjmu podložil), ne tak už ovšem stránku výdajovou. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak nejen co se týče příjmů, ale i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno uvést, že nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, jak činila žalobkyně, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každý žadatel bude vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem bude jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanovených příslušným právním předpisem. Taková úvaha je však již prima facie neudržitelná, nesmyslná. Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocená schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např.„ prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“).

11. Za té situace proto žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

12. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne [datum] žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, pak žalovaný je podle shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru právě tuto částku povinen žalobkyni vrátit. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout. Pro úplnost na tomto místě soud také dodává a výslovně zdůrazňuje (neboť často se setkává s chybnou interpretací či nepochopením obsahu svých rozhodnutí), že jeho rozhodnutí o uložení plnění ve splátkách se ani v nejmenším neopírá o ustanovení § 160 o.s.ř., ale toliko a jedině o ustanovení již zmiňovaného § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které je normou lex posterior specialis k ustanovení § 160 o.s.ř., respektive je k ustanovení § 160 o.s.ř. normou sui generis, naprosto nezávislou a stojící vedle ní, která se však bude na tyto případy přednostně aplikovat. Ustanovení § 87 odst. 3 věta první zákona o spotřebitelském úvěru přitom říká (k tomu vizte citaci výše), že je-li smlouva uzavřená s dlužníkem neplatná, má dlužník povinnost plnění z této neplatné smlouvy poskytovateli úvěru vrátit v době přiměřené jeho schopnostem. Jestliže však soud v řízení nebyl schopen zjistit nic bližšího o žalovaném, pak samozřejmě ani nemůže vytvořit jakýkoliv závěr o tom, zdali již bylo či nebylo v možnostech žalovaného tyto peněžní prostředky žalobkyni či její právní předchůdkyni vrátit, a proto ve svém rozhodnutí nutně musí stanovit pariční lhůtu novou.

13. Soud proto žalobou uplatněné nároky ve výroku II. zamítl, kdy za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.

14. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který v řízení zaznamenal úspěch převažující nad úspěchem žalobkyně (kdy nelze odhlédnout i od žalobkyní uplatňovaného příslušenství), dle obsahu spisu dosud v řízení žádné náklady, které by mu tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.