116 C 8/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované o zaplacení 35 764 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 350 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím od 13. 11. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 25 032 Kč, dále částky 7 382,69 Kč, úroku v částce 7 782,83 Kč a dále úroku ve výši 75,95 % ročně jdoucího z částky 25 586,21 Kč od 13. 11. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 1 222,13 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucího z částky 25 032 Kč od 13. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalované se právo na náhradu řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 35 764,69 Kč spolu s úrokem z prodlení v částce 1 222,13 Kč a dále úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucího z částky 25 032 Kč od 13. 11. 2002 do zaplacení, úrokem v částce 7 782,83 Kč a dále úrokem ve výši 75,95 % ročně jdoucího z částky 25 580 621 Kč od 13. 11. 2020 do zaplacení, nejvýše však v částce 115 430 Kč s odůvodněním, že dne [datum] uzavřely mezi sebou účastníce smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalobkyní žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit spolu s úrokem za poskytnutí úvěru sjednaným ve výši efektivní úrokové sazby 108,84 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách po 2 004 Kč splatných vždy k 23. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem červenec 2019. Dále žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru, respektive před uzavřením smlouvy, byla schopnost žalované řádně hradit úvěr prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, přičemž bylo zjištěno, že volné zdroje ke splacení jsou dostatečné a rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele v databázích Solus a NRKI. Žalovaná však neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, kdy do data zesplatnění celého úvěru byla žalobkyni na poskytnutý úvěr uhrazena dne 10. 7. 2019 a dále dne 14. 8. 2019, 13. 9. 2019, 1. 11. 2019 a dne 7. 11. 2019 pokaždé částka 2 004 Kč, dále dne 9. 12. 2019 částka 4 015 Kč, dne 10. 2. 2020 částka 1 115 Kč, dne 12. 3. 2020 částka 350 Kč, dne 14. 4. 2020 částka 1 500 Kč a dne 25. 5. 2 020 Kč částka 2 000 Kč, přičemž v důsledku tohoto prodlení následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle něhož platí, že pokud se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaná se takto dostala do prodlení o délce 65 dnů s úhradou u splátky číslo 10 splatné dne 23. 4. 2020 a k datu 28. 6. 2020 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru, kdy podle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 33 236,21 Kč byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaná v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platila úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že ještě před tímto zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalované vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 1 996 Kč, kdy podle uzavřené smlouvy platí, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek číslo 8, 9, 10 a 11, u kterých se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů, tedy smluvní pokuty v celkové výši 4× 499 Kč, přičemž tato smluvní pokuta je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že v důsledku tohoto prodlení žalovanou žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 800 Kč, kdy podle uzavřené smlouvy platí, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení této náhrady nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 15 dní s tím, že žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této náhrady nákladů u splátek číslo 8, 9, 10 a 11, u kterých se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů, tedy náhrady nákladů v celkové výši 4× 200 Kč, kdy tato náhrada nákladů je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode vzniku práva na zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že jí vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty v částce 7 382,69 Kč, kdy podle bodu 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, přičemž žalobkyně se domáhá zaplacení této smluvní pokuty vyčíslené sazbou 0,1 % z dlužné nové a postupně se snižující jistiny úvěru ve výši 33 236,21 Kč za období od 22. 2. 2019 až do dne vyhotovení žaloby, tj. do dne 23. 3. 2021. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 75,95 % ročně sjednaného v bodě 2.2. smlouvy s tím, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, nejvýše však na tomto úroku požaduje zaplacení částky 115 430 Kč, jak je tento limit stanoven smlouvou. Žalovaná žalobkyni po zesplatnění úvěru uhradila pouze dne 14. 7. 2020 částku 2 050 Kč, dále dne 13. 8. 2020 částku 500 Kč, dne 14. 9. 2020 částku 2 009 Kč a dne 12. 11. 2020 částku 2 200 Kč. Ničeho dalšího pak již neuhradila, ač byla k tomu před podáním žaloby ještě vyzvána.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. K jednání nařízenému na den 14. října 2021 se žalovaná bez omluvy nedostavila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy u úvěru [číslo] ze dne [datum], dále z dokladu o vyplacení úvěru – otisku dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu číslo [bankovní účet] o převodu částky 30 000 Kč na účet [anonymizováno] [bankovní účet] dne 26. 6. 2019 – variabilní symbol platby [číslo], soud vzal prokázána tvrzení žalobkyně úvěrové smlouvy a poskytnutí úvěru žalované, jak žalobkyně tvrdila v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení proto soud v dalším pro stručnost odkazuje, neboť je nadbytečné tyto skutečnosti, jak ostatně byly žalobkyní podrobně a rozsáhle v žalobě popsány (viz výše) opětovně a také poněkud redundantně opakovat.

5. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřely smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalované a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí půjčky a dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinily smluvní strany i smluvní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovanou pouze uvedla, že úvěryschopnost žalované byla ověřena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích a lustrací v databázi SOLUS a NRKI, jakož i z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalované a na základě těchto informací bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. K tomu žalobkyně dále uvedla, respektive z předložených dokladů (například hodnocení klienta) se dokládá, že při tomto posuzování vycházela z pravidelného čistého měsíčního příjmu žalované ve výši 14 401 Kč, zaměstnané v trvalém pracovním poměru. Co se týče výdajů žalované, vycházela z částky 1 400 Kč u nákladů na bydlení, jak jí výše těchto nákladů byla sdělena žalovanou. Co se týče ostatních výdajů žalované potřebných k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, pak vycházela u žalované z částky 3 410 Kč, jak je tato stanovena v § 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, dále připočetla částku 3 500 Kč jako výdaje na 2 nezletilé děti v domácnosti, celkem tak výdaje žalované stanovila na částku 8 310 Kč a po připočtení rezervy ve výši 1 000 Kč tak volné zdroje žalované činily částku 5 091 Kč. Má tak za to, že dostatečně a s náležitou odbornou péči posoudila úvěruschopnost žalované, přičemž dospěla k závěru, že žalovaná bude schopna spotřebitelský úvěr, který jí poskytla, řádně splácet.

10. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Žalobkyně sice dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalované, ne tak už ovšem stránku výdajovou. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno uvést, že nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, jak činila žalobkyně, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každý žadatel bude vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem bude jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanovených příslušným právním předpisem. Taková úvaha je však již prima facie neudržitelná, nesmyslná. Žalobkyně proto při podkladech, které měla k dispozici, se tedy výdajovou stránkou měla více zaobírat a ověřit si, respektive nechat si žalovanou její výdaje vysvětlit a doložit podrobněji (např. vyžadovat i nájemní smlouvu). Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně.

11. Za té situace proto žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C [číslo], EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.

12. Smlouva uzavřená se žalovanou proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne 24. 6. 2019 žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaná žalobkyni již na tuto smlouvu uhradila celkem částku 26 650 Kč, pak žalovaná je povinna žalobkyni v tomto rozdílu dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud má za to, že bylo ve schopnostech žalované částku 3 350 Kč žalobkyni již zaplatit. Zároveň proto soud žalobkyni přiznal právo i na příslušenství této pohledávky spočívající v úroku z prodlení, který jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši dle ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení.

13. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, kdy je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, kdy za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované, která zaznamenala úspěch převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.