117 C 33/2019

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození trvale bytem adresa žalovaného toho času ve anonymizována dvě slova stát. instituce sídlem adresa o zaplacení částky 101 286,68 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 60 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z této částky od 19. 8. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 41 286,68 Kč - s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 16 390 Kč od 19. 8. 2019 do zaplacení, - s úrokem ve výši 100,45 % ročně z částky 60 000 Kč od 22. 9. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 22. 9. 2018 dosáhne částky 229 694 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 101 286,68 Kč s úrokem a zákonným úrokem z prodlení, jak vyplývá blíže z výroku rozsudku. Uvedla, že po posouzení úvěruschopnosti s ním uzavřela [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě mu [datum] vyplatila úvěr ve výši 60 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 162,4 % ročně ve 36 měsíčních splátkách po 5 317 Kč, splatných vždy k 17. dni v měsíci, počínaje měsícem [anonymizováno] [rok]. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátky [číslo] po dobu 65 dnů, což podle smlouvy vedlo k automatickému zesplatnění celého úvěru uplynutím této doby, tedy ke dni [datum], přičemž před zesplatněním žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné splátky s poskytnutím lhůty minimálně 30 dnů k dodatečnému zaplacení. Žalovaný do data zesplatnění celého úvěru a ani později nezaplatil nic. Žalovaná částka představuje novou jistinu úvěru 74 992 Kč (tvořenou součtem vyplaceného úvěru 60 000 Kč a úroků přirostlých ke dni zesplatnění ve výši 14 992 Kč), smluvní pokutu 998 Kč za prodlení s úhradou jednotlivých splátek za trvání úvěrové smlouvy v délce 30 dnů (za každou ze splátek [číslo] po 499 Kč), smluvní pokutu 24 896,68 Kč za prodlení s úhradou nové jistiny po zesplatnění (ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny od 22. 9. 2018 do data vyhotovení žaloby [datum]) a náhradu nákladů 400 Kč vzniklých v důsledku prodlení žalovaného s úhradou jednotlivých splátek za trvání úvěrové smlouvy o délce 15 dnů (za každou ze splátek č. 1 a 2 po 200 Kč).

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Z rozsudku zdejšího soudu z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci [datum], soud zjistil, že žalovaný byl uznán vinným mimo jiné přečinem úvěrového podvodu, kterého se dopustil tím, že [datum] v [obec] uzavřel s žalobkyní smlouvu o úvěru [číslo] přičemž při uzavírání této smlouvy lživě uvedl, že je zaměstnán u [právnická osoba], s. r. o., s čistým měsíčním příjmem ve výši 16 000 Kč, a vylákal tak ke škodě žalobkyně úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalobkyně byla současně trestním rozsudkem odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních s odůvodněním, že platnost smlouvy o úvěru je nutné posuzovat podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a v tomto směru je třeba doplnit dokazování, což přesahuje rámec dokazování prováděného v trestním řízení.

4. Dále soud provedl důkaz hodnocením klienta, předsmluvním formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, výpisem z registrů [příjmení] a NRKI, pracovní smlouvou, potvrzením zaměstnavatele žalovaného z [datum], výpisem z účtu žalovaného z [anonymizováno] [rok], návrhem na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] z [datum], oznámením o schválení úvěru k této smlouvě včetně splátkového kalendáře, dokladem o vyplacení úvěru, kartou klienta k této smlouvě, výzvami k zaplacení ze [datum] a [datum], oznámením o zesplatnění z [datum] a zjistil následující skutkový stav:

5. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit za ně úroky od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny ve výši efektivní sazby 162,4 % ročně, a to v 36 měsíčních splátkách po 5 317 Kč, splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce, počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen (část A) smlouvy + část B) smlouvy odst. 2). V den uzavření smlouvy žalovaný vyplnil formulář žalobkyně – hodnocení klienta, kde uvedl, že jeho pravidelný čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí 16 000 Kč, jeho výdaje tvoří životní minimum 3 410 Kč, výdaje na bydlení 1 680 Kč, má jedno dítě, na něž platí 2 000 Kč, dále že nevede s nikým domácnost, nemá jiné dluhy, je svobodný, je zaměstnán od [datum] na dobu určitou u [právnická osoba], bydlení má vlastní. Žalovaný poskytl žalobkyni pracovní smlouvu z [datum], ze které vyplývá, že měl sjednán pracovní poměr na dobu určitou do [datum] u [právnická osoba], dále potvrzení zaměstnavatele, z něhož je zřejmé, že v období od [datum] do [datum] měl jeho průměrný čistý měsíční příjem činit [částka], a výpis ze svého účtu, z něhož vyplývá, že [datum] mu mělo být na mzdě vyplaceno [částka]. V registrech NRKI a [příjmení] nebyly vedeny žádné závazky žalovaného. Dne [datum] žalobkyně odeslala pod variabilním symbolem odpovídajícím číslu smlouvy na účet uvedený žalovaným ve smlouvě [číslo] [bankovní účet] částku 60 000 Kč (doklad o vyplacení úvěru). Dopisem ze [datum] žalobkyně upozornila žalovaného na možnost zesplatnění úvěru v důsledku jeho prodlení s úhradou prvních dvou splátek a vyzvala jej k okamžité úhradě, dopisem z [datum] mu oznámila, že v důsledku jeho prodlení s úhradou splátky o délce 65 dnů došlo tímto dnem k zesplatnění všech závazků ze smlouvy, vyčíslila dlužnou částku a vyzvala jej opětovně k okamžitému zaplacení. Žalovaný na uvedenou smlouvu nic nezaplatil (karta klienta).

6. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

7. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., pokud si jinou výši strany neujednaly. Podle jeho § 2 výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

8. Žaloba je důvodná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uváděla žalobkyně.

9. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

10. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008 [číslo], o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu.

11. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, aby tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhl důkazy ohledně splnění své povinnosti. Soud vyzval žalobkyni ještě před prvním jednáním, aby v tomto směru doplnila žalobní tvrzení a důkazní návrhy, na což žalobkyně nereagovala. Opakovaně ji v tomto ohledu poučil u druhého jednání, protože měl za to, že z provedených důkazů vyplývá nesprávné vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného, především v důsledku nezkoumání jakýchkoliv jeho výdajů; současně ji poučil o následku v podobě zamítavého rozhodnutí, pokud k doplnění nedojde. Žalobkyně soudu žádná další tvrzení a důkazní návrhy neposkytla. Soud znovu poukazuje na shora citovanou judikaturu, ze které jednoznačně vyplývá, že poskytovatel úvěru se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr při posuzování jeho úvěruschopnosti. Žalobkyně přitom žádným způsobem neověřovala pravidelné výdaje žalovaného, v tomto případě především pravidelné výdaje na bydlení a tvrzenou vyživovací povinnost. Žalovaný uvedl, že bydlí sám ve vlastním bydlení. Z běžné zkušenosti je jasné, že jeho měsíční výdaje, byť ve vlastním bydlení, nemohly činit pouhých 1 680 Kč, jak vyplnil ve formuláři. Při tvrzeném a dokazovaném (byť lživě) příjmu, jakým je 16 000 Kč a uváděné vyživovací povinnosti 2 000 Kč, měla žalobkyni výše záloh na služby a dalších běžných výdajů zajímat. Sám o sobě totiž objektivně budí takový příjem důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného platit měsíčně 5 317 Kč po dobu následujících tří let. To navíc za situace, že z pracovní smlouvy je evidentní, že od počátku byl pracovní poměr sjednán pouze na dobu určitou a měl skončit za sedm měsíců. Žalobkyně tedy kromě toho, že se nezabývala reálnými výdaji žalovaného, vůbec neřešila ani to, z čeho bude splácet žalovaný úvěr po dobu dalších 29 měsíců, když je jasné, že z doloženého příjmu nemohl ušetřit. Musela mít tedy důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Právě těmto situacím má odborné posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů zabránit; byla to právě žalobkyně, kdo měl po získání těchto informací od žalovaného objektivně jakožto profesionálka vyhodnotit jeho situaci, ochránit jej před nezodpovědným zadlužením a případnou vlastní neznalostí a úvěr mu při nedoložení pravidelných výdajů na bydlení, případně zajištění dalších příjmů, neposkytnout.

12. Na tomto závěru nemění nic ani pravomocné odsouzení žalovaného v trestním řízení, ze kterého vyplývá, že jím uváděné údaje o příjmu ze zaměstnání byly lživé. Toto soud neklade žalobkyni k tíži a naopak vychází z příjmu [částka] dokládaného žalovaným. Pochybením žalobkyně je, že se spokojila pouze s doložením příjmů, aniž by se zabývala výdaji.

13. Soud tedy považuje smlouvu za absolutně neplatnou, protože byl porušen zákon o spotřebitelském úvěru a současně narušen veřejný pořádek. Protože je smlouva od počátku neplatná, vznikla žalovanému pouze povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru 60 000 Kč v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že tak učinil, přitom je na žalovaném, aby byl v tomto směru v řízení aktivní, protože žalobkyně z povahy věci nemůže prokazovat své negativní tvrzení, a sice že žalovaný dluh nezaplatil. Proto soud zavázal žalovaného k zaplacení celé této částky. Protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a k jednání se nedostavil, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení jistiny je přiměřená možnostem žalovaného. Z toho důvodu soud aplikoval obecné pravidlo § 1958 odst. 2 občanského zákoníku o povinnosti splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, co je dlužník o plnění věřitelem požádán. To se prokazatelně stalo nejpozději oznámením o zesplatnění, v němž byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě. Současně vznikla žalovanému nevrácením částky druhotná povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení, a to právě v návaznosti na tuto výzvu. Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení až ode dne 19. 8. 2019, přičemž soud nemůže její návrh překročit. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který by na ni měl částečně právo, žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly. Žalobkyně byla úspěšná ohledně částky 60 000 Kč a neúspěšná ohledně částky 41 286,68 Kč a současně celého úroku 100,45 % ročně z částky 60 000 Kč od 22. 9. 2018 do zaplacení, který tedy při jeho pouhé kapitalizaci k 22. 9. 2020 činil dalších 120 000 Kč (ke dni vyhlášení rozsudku pak ještě více). Je tak evidentní, že to byl žalovaný, kdo byl ve věci částečně úspěšný.