13 C 115/2022

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní Mgr. Lenkou Dostálovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 15 980 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 100 Kč od 28. 12. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 8 880 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 071,93 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 524 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do 27. 12. 2019, zákonným úrokem z prodlení z částky 4 900 Kč od 28. 12. 2019 do zaplacení, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 980 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 22. 5. 2017 (dále také jen„ smlouva o úvěru“), na základě které předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále také jen„ předchůdkyně žalobkyně“) poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 12 000 Kč. Tvrdila, že se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit jistinu úvěru spolu s úrokem 1 680 Kč, odměnou za administrativní činnost 2 400 Kč a hotovostní inkaso 4 800 Kč v pravidelných 58 týdenních splátkách po 360 Kč. Žalovaný však uhradil žalobkyni pouze částku 4 900 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný dluh řádně nehradil, přistoupila předchůdkyně žalobkyně k úročení neuhrazené jistiny úrokem ve výši 23,72 % ročně ode dne 3. 7. 2018 do zaplacení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 byla pohledávka ze smlouvy o úvěru vůči žalovanému postoupena žalobkyni. Žalobkyně tak požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny ve výši 12 000 Kč, dlužných úhrad za služby ve výši 3 980 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 4 071,93 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 524 Kč, úroků ve výši 23,72 % ročně z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, úroků z prodlení v zákonné výši 9 % ročně z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně před uzavřením smlouvy řádně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, vycházela z tvrzení žalovaného v zákaznické kartě a listin předložených žalovaným, o jejichž správnosti a pravdivosti neměla důvod pochybovat.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně omluvila svou nepřítomnost u nařízeného jednání s tím, že souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez její přítomnosti. Soud tak v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jednal v nepřítomnosti účastníků řízení.

3. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 22. 5. 2017 soud zjistil, že žalovaný označený ve smlouvě svým jménem, příjmením, bydlištěm a rodným číslem uzavřel s předchůdkyní žalobkyně smlouvu, na základě které mu byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu úvěru spolu s úrokem 1 680 Kč, poplatkem 2 400 Kč a hotovostní inkaso 4 800 Kč. Celková dlužná částka tak činila 20 880 Kč a žalovaný se zavázal ji uhradit v pravidelných 58 týdenních splátkách po 360 Kč.

4. Z Přehledu plateb bylo zjištěno, že žalovaný uhradil předchůdkyni žalobkyně z titulu smlouvy o úvěru částku 4 900 Kč.

5. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 včetně Přílohy [číslo] k této smlouvě bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně postoupila žalobkyni pohledávku ze smlouvy o úvěru vůči žalovanému.

6. Z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 včetně podacího lístku ze dne 13. 12. 2019 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávku z titulu smlouvy o úvěru postoupila žalobkyni. Zároveň byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě 10 dnů od doručení oznámení. Oznámení bylo žalovanému zasláno na adresu uvedenou ve smlouvě dne 13. 12. 2019.

7. Z Výzvy k plnění ze dne 30. 4. 2020 včetně podacího lístku ze dne 1. 5. 2020 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky s tím, že jinak bude vymáhat zaplacení pohledávky soudní cestou. Výzva byla žalovanému zaslána na adresu uvedenou ve smlouvě dne 1. 5. 2020.

8. K posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet navrhla žalobkyně jako důkaz Zákaznickou kartu ze dne 22. 5. 2017, ze které soud zjistil, že žalovaný při sjednávání smlouvy uvedl, že žije s rodiči, pracuje u společnosti [právnická osoba], je zaměstnán na dobu určitou, jeho příjmy byly deklarovány ve výši 16 377 Kč měsíčně a jeho výdaje ve výši 5 500 Kč měsíčně. K žádosti měl žalovaný předložit pracovní smlouvu, výplatní pásky a potvrzení a příjmu od zaměstnavatele.

9. Důkaz rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] soud z důvodu ekonomie řízení neprovedl, neboť se jedná o rozhodnutí v odlišné věci a soud není právním posouzením jiného obecného soudu v odlišné věci vázán.

10. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému označenému ve smlouvě jménem, příjmením a rodným číslem v hotovosti peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky splácet ve splátkách, celkově měl splatit 20 880 Kč, avšak uhradil pouze 4 900 Kč. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla postoupena žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno a zároveň byl vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě 10 dnů od doručení oznámení. Oznámení bylo zasláno žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě dne 13. 12. 2019. Při uzavírání smlouvy vycházela předchůdkyně žalobkyně pouze z informací uvedených v zákaznické kartě, neověřovala, jaké byly skutečné příjmy a výdaje žalovaného.

11. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v té části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení části jistiny úvěru.

12. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 do 30. 6. 2017 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a předchůdkyně žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru.

13. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2).

15. Ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru navazují na předcházející právní úpravu, která byla podle důvodové zprávy tohoto zákona začleněna do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění apod.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru.

16. Také při výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se prosadí závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, podle kterých„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (…). Důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů (…). Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).„ Pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015).

17. Přestože v době uzavření smlouvy o úvěru byla v zákoně o spotřebitelském úvěru neplatnost smluv konstruována jako relativní, tedy k námitce spotřebitele, neodpovídá tato právní úprava smyslu ochrany spotřebitele vybudované na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, koresponduje s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie (rozsudek ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA). Povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnic Evropského parlamentu a Rady pak Soudní dvůr Evropské unie zdůraznil ve svých dalších rozhodnutích (rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA; rozsudek ze dne 27. 6. 2000, C -240/98 až C 244/98, Océano Grupo Editorial SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení výše uvedené povinnosti a jejích důvodech vyplývá i z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Výše uvedený závěr pak potvrzuje novela zákona o spotřebitelském úvěru, zákon č. 96/2022 Sb., účinný od 29. 5. 2022, který mění znění § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru tak, že soud k neplatnosti smlouvy z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne i bez návrhu.

18. Soud proto při řádném nezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne k neplatnosti smlouvy vždy v jakékoliv fázi řízení.

19. Žalobkyně byla soudem nejprve vyzvána přípisem ze dne 4. 5. 2022, aby doplnila veškerá rozhodující skutková tvrzení a předložila důkazní návrhy k okolnosti, jak předchůdkyně žalobkyně při sjednávání smlouvy konkrétně posuzovala schopnost žalovaného splácet, zároveň byla upozorněna, že odkaz na zákaznickou kartu je pro posouzení úvěruschopnosti nedostatečný. Nato žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací zaznamenaných v zákaznické kartě, které ověřovala. Žalobkyně však neprokázala, že byly příjmy žalovaného skutečně ověřeny např. dotazem na zaměstnavatele žalovaného, předložením pracovní smlouvy, platebních výměrů, výplatních pásek apod. Výdaje žalovaného pak mohla a měla předchůdkyně žalobkyně ověřit např. z výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod. Předchůdkyně žalobkyně rovněž neověřila, zda měl žalovaný v době uzavření smlouvy další zápůjčky a úvěry a zda je řádně splácel. Informace pouze deklarované žalovaným v zákaznické kartě jsou nedostačující a soud takové ověření úvěruschopnosti spotřebitele nepovažuje za řádné v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru a výše citované judikatury soudů. Předchůdkyně žalobkyně nemohla objektivně posoudit úvěruschopnost žalovaného, jestliže neměla k dispozici ověřené údaje o jeho příjmech, výdajích a dalších závazcích. Pokud byly předchůdkyni žalobkyně doloženy další listiny prokazující skutečné příjmy a výdaje žalovaného měla kopie těchto dokumentů v čitelné podobě uchovat v souladu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud znovu poukazuje na shora citovanou judikaturu a zdůrazňuje, že poskytovatel finančních produktů se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením spotřebitele při posuzování jeho úvěruschopnosti. Soud byl připraven v souvislosti s provedeným dokazování žalobkyni u jednání vyzvat podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění žalobních tvrzení a zejména důkazních návrhů k tomu, jak předchůdkyně žalobkyně ověřovala před uzavřením smlouvy příjmovou i výdajovou stránku rozpočtu žalovaného. Žalobkyně se však neúčastí u jednání dobrovolně připravila o možnost tohoto poučení.

20. Soud tak dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru [číslo] ze dne 22. 5. 2017 absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., protože předchůdkyně žalobkyně při sjednávání smlouvy řádně neposoudila schopnost žalovaného splácet. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je však třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, přičemž žalovaný uhradil částku ve výši 4 900 Kč. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ve výši 7 100 Kč, které je povinen vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z. Žalovaný byl oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 vyzván, aby vrátil žalobkyni peněžní prostředky ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto oznámení. V souladu s § 573 o. z. bylo oznámení doručeno žalovanému dne 16. 12. 2019 a lhůta k plnění uplynula dne 27. 12. 2019. Žalovaný žalobkyni částku nevrátil, tudíž mu vznikla druhotná povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí výše uvedené lhůty podle § 1968, § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a k jednání se nedostavil, nemohl soud zhodnotit, jaká doba pro vrácení části jistiny je přiměřená možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, soud proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 7 100 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 28. 12. 2019 do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalovanému, který byl v řízení úspěšnější, žádné náklady řízení podle obsahu spisy nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.