13 C 125/2022

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní Mgr. Lenkou Dostálovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 45 727,35 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 667,36 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 667,36 Kč od 17. 3. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 15 059,99 Kč s kapitalizovaný úrokem ve výši 4 562,69 Kč od 14. 9. 2017 do 29. 2. 2020, zákonným úrokem z prodlení z částky 48 190,04 Kč od 1. 3. 2020 do 16. 3. 2020, zákonným úrokem z prodlení z částky 17 522,68 Kč od 17. 3. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 903 Kč k rukám zástupce žalobkyně ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 45 727,35 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 14. 9. 2017, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému možnost čerpat peněžní prostředky do 45 000 Kč prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách alespoň ve výši minimální splátky, která byla stanovena jako 5 % čerpaného úvěru, přičemž výše splátky byla žalovanému vždy oznámena v měsíčním výpisu z úvěrového účtu. Spolu se splátkami úvěru se žalovaný zavázal uhradit sjednaný úrok a poplatky. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, proto žalobkyně dopisem ze dne 29. 2. 2020 úvěr zesplatnila. Dlužná částka se skládá z jistiny 43 627,35 Kč, smluvního úroku 4 526,69 Kč, poplatku 300 Kč, pokuty 1 800 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 1 782 Kč ke dni 28. 7. 2020, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 48 190,04 Kč od 29. 7. 2020 do zaplacení.

2. Přípisem ze dne 31. 5. 2022 byla žalobkyně vyzvána, aby doplnila skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání toho, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet a dále aby doplnila, jakou celkovou částku žalovaný žalobkyni fakticky zaplatil. Na tento přípis žalobkyně reagovala podáním ze dne 6. 6. 2022, ve kterém uvedla, že při posouzení schopnosti žalovaného splácet vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, žádost žalovaného hodnotila individuálně, zkontrolovala všechny informace o žalovaném a porovnala příjmy a výdaje v interních i externích databázích, bankovních i nebankovních registrech apod. Příjem žalovaného byl deklarován ve výši 13 259 Kč, přičemž příjem celé domácnosti byl 14 000 Kč čistého měsíčně. Za dobu trvání smluvního vztahu uhradil žalovaný žalobkyni částku 136 132,64 Kč.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud tak v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jednal v nepřítomnosti žalovaného.

4. Z žádosti o smlouvu o revolvingový úvěr a užívání kreditní karty bylo zjištěno, že žalovaný požádal žalobkyni o úvěr, vydání a užívání kreditní karty s tím, že by úvěrový rámec měl činit 50 000 Kč. V žádosti uvedl, že jeho průměrný čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce činil 13 259 Kč, přičemž celkový čistý měsíční příjem domácnosti žalovaného činil 14 000 Kč. Žalovaný v žádosti neuvedl žádné výdaje.

5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 14. 9. 2017, dispozice ke smlouvě [číslo] o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty uzavřené dne 14. 9. 2017 bylo zjištěno, že žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti uzavřela s žalovaným, označeným ve smlouvě jménem, příjmením, rodným číslem a bydlištěm smlouvu, na základě které poskytla žalovanému možnost čerpat peněžní prostředky do výše 45 000 Kč prostřednictvím kreditní karty, z toho hotovostní rámec činil 36 000 Kč a bezhotovostní rámec 45 000 Kč.

6. Z výpisů ke kreditní kartě za období září 2017 až únor 2020 a platební historie bylo zjištěno, že žalovaný za období září 2017 až únor 2020 čerpal od žalobkyně peněžní prostředky ve výši 166 800 Kč, přičemž splatil 136 132,64 Kč.

7. Z upomínky ze dne 11. 2. 2020 bylo zjištěno, že žalobkyně upozornila žalovaného, že u něj eviduje dluh 11 250 Kč a vyzvala jej, aby dluh uhradil do 24. 2. 2020. Z upomínky – rozhodnutí o zesplatnění a žádost o splacení dluhu ze dne 1. 3. 2020, včetně podacího archu ze dne 3. 3. 2020, bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalovanému, že úvěr z důvodu nesplácení zesplatnila a zároveň vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 16. 3. 2020. Oznámení bylo žalovanému zasláno na kontaktní adresu uvedenou ve smlouvě dne 3. 3. 2020.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 29. 7. 2020, včetně podacího archu ze dne 29. 7. 2020, bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky s tím, že jinak bude dluh vymáhat soudní cestou. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána na dresu trvalého pobytu dne 29. 7. 2020.

9. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného navrhla žalobkyně jako důkaz výpisy z běžného bankovního účtu žalovaného, ze které bylo zjištěno, že žalovanému byla v srpnu 2017 vyplacena na jeho účet mzda 6 827 Kč, invalidní důchod 6 276 Kč a byl mu poskytnut úvěr ve výši 102 753,78 Kč. Ke konci měsíce činil zůstatek na účtu 75 300,40 Kč. V červenci 2017 byla žalovanému vyplacena mzda 7 138 Kč, důchod 6 276 Kč, přičemž konečný zůstatek na účtu žalovaného byl záporný a činil - 3 396,88 Kč. V červnu 2017 byla žalovanému vyplacena mzda 7 261 Kč, důchod 6 276 Kč, přičemž konečný zůstatek na účtu žalovaného byl záporný a činil - 2 705,30 Kč. V květnu 2017 byla žalovanému vyplacena mzda 6 358 Kč, důchod 6 276 Kč, přičemž konečný zůstatek na účtu žalovaného byl záporný a činil - 4 341,66 Kč. V dubnu 2017 byla žalovanému vyplacena mzda 7 061 Kč, důchod 6 276 Kč, žalovaný vložil na účet 2 000 Kč, přičemž konečný zůstatek na účtu žalovaného byl záporný a činil - 3 480,55 Kč. V březnu 2017 byla žalovanému vyplacena mzda 925 Kč, důchod 6 276 Kč, přičemž konečný zůstatek na účtu žalovaného byl záporný a činil - 5 461,50 Kč.

10. Důkazy sazebníkem poplatků od 1. 12. 2016, produktovými podmínkami spotřebitelského úvěru účinnými od 1. 8. 2017, úrokovým lístkem platným od 11. 7. 2016, všeobecnými produktovými podmínkami účinnými od 31. 12. 2013, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud z důvodu hospodárnosti řízení neprovedl, neboť skutečnosti významné pro posouzení věci byly zjištěny z již provedených důkazů.

11. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému jako spotřebiteli na základě smlouvy o úvěru možnost čerpat v rámci kreditní karty peněžní prostředky do výše 45 000 Kč. Ode dne uzavření smlouvy čerpal žalovaný peněžní prostředky ve výši 166 800 Kč, přičemž splatil žalované za poskytnutí těchto prostředků částku v celkové výši 136 132,64 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy neověřila řádně schopnost žalovaného splácet, neboť přestože měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného, nezohlednila, že žalovaný měl vyšší měsíční výdaje než příjmy, když měl v období od března do července 2017 záporný zůstatek na bankovním účtu. Kladný zůstatek na bankovním účtu za měsíc srpen 2017 byl způsoben toliko poskytnutím úvěru žalovanému ve výši 102 753,78 Kč. Tento další závazek žalovaného žalobkyně rovněž nezohlednila při posouzení úvěruschopnosti.

12. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je pouze částečně důvodná. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru.

13. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2).

15. Ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru navazují na předcházející právní úpravu, a to § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2016 (starý zákon o spotřebitelském úvěru), který byl podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru.

16. Také při výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se prosadí závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, podle kterých„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (…). Důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů (…). Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).„ Pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015).

17. Přestože v době uzavření úvěrové smlouvy byla v zákoně o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy konstruována jako relativní, tedy k námitce spotřebitele, neodpovídá tato právní úprava smyslu ochrany spotřebitele vybudované na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, koresponduje s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie (rozsudek ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA). Povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnic Evropského parlamentu a Rady pak Soudní dvůr Evropské unie zdůraznil ve svých dalších rozhodnutích (rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional.; rozsudek ze dne 27. 6. 2000, C -240/98 až C 244/98, Océano Grupo Editorial SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení výše uvedené povinnosti a jejích důvodech vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Výše uvedený závěr pak potvrzuje novela zákona o spotřebitelském úvěru, zákon č. 96/2022 Sb., účinný od 29. 5. 2022, který mění znění § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru tak, že soud k neplatnosti smlouvy z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne i bez návrhu.

18. Soud tudíž k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení i přes znění zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudila schopnost žalovaného splácet řádně v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Soud znovu poukazuje na shora citovanou judikaturu a zdůrazňuje, že poskytovatel finančních produktů spotřebiteli se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením spotřebitele při posuzování úvěruschopnosti. Musí vždy vycházet z aktuálních a konkrétních příjmů a výdajů určitého spotřebitele, který hodlá s podnikatelem uzavřít smlouvu a také přihlédnout k dalším závazkům spotřebitele. Žalobkyně musela mít objektivní pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet, když měla k dispozici výpisy z bankovního účtu žalovaného, ze kterých zjistila, že žalovaný má podstatně vyšší výdaje než příjmy a pravidelně záporný zůstatek na účtu, vyjma měsíce srpna 2017, kdy mu byl poskytnut další úvěr ve výši 102 753,78 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., neboť žalobkyně při sjednávání smlouvy řádně neposoudila schopnost žalovaného splácet. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je však třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalovanému za dobu trvání smlouvy o úvěru bez právního důvodu peněžité plnění ve výši 166 800 Kč, přičemž žalovaný uhradil za tuto dobu žalobkyni částku ve výši 136 132,64 Kč. Na straně žalovaného tudíž vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ve výši 30 667,36 Kč, které je nyní povinen vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z. Žalovaný byl upomínkou ze dne 1. 3. 2020 vyzván, aby dlužnou částku uhradil žalobkyni do 16. 3. 2020, avšak peněžité plnění nevrátil, tudíž mu vznikla druhotná povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí výše uvedené lhůty podle § 1968, § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a k jednání se nedostavil, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení části jistiny je přiměřená možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, soud proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 30 667,36 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 667,36 Kč od 17. 3. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 903 Kč, což představuje 24 % celkových nákladů řízení žalobkyně. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 1 830 Kč a nákladů zastoupení - odměny za 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva k plnění, žaloba) po 500 Kč podle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 3, § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), odměny za 1 úkon právní služby (účast u jednání soudu) po 2 940 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 a § 11 odst. 1 a. t., náhrady hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., náhrady výdajů za 1 úkon právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty (21 %) z těchto částek ve výši 1 058,40 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. 24 % z částky 7 928,40 Kč činí 1 903 Kč. V souladu s § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř. zavázal soud žalovaného zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za doplnění žaloby ze dne 6. 6. 2022, neboť k výzvě na doplnění žaloby soud přistoupil z důvodu, že žaloba neměla všechny náležitosti. Tvrzení obsažená v doplnění měla být uvedena již v žalobě samotné. Dále soud vyhodnotil žalobu jako tzv. formulářovou, protože žalobkyně podává opakovaně žaloby tohoto druhu a údaje v jednotlivých věcech se liší jen v označení žalované strany, datu uzavření smlouvy, jejím čísle a ve výši žalované částky.