13 C 3/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní Mgr. Lenkou Dostálovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 10 571,55 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 450 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 450 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 129,19 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč, částku 4 121,55 Kč, se v celém rozsahu zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Opavě doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou ze dne 25. 11. 2021, ve znění podání ze dne 17. 1. 2022, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 571,55 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 10. 7. 2018, kterou s žalovaným uzavřela společnost [právnická osoba] (dále také jen„ předchůdkyně žalobkyně“) a na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se v této smlouvě zavázal zaplatit spolu s jistinou poplatek ve výši 25 800 Kč představující součet kapitalizovaných úroků, poplatku za správu úvěru, poplatku za uzavření smlouvy a poplatku za hotovostní inkaso splátek, a to v 14 měsíčních splátkách po 3 985,71 Kč, přičemž splatnost poslední splátky byla stanovena na 10. 9. 2019. Žalovaný nehradil splátky řádně, celkově uhradil na tuto pohledávku 49 350 Kč (12 splátek). Pohledávka byla postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání soudu, které se ve věci konalo dne 10. 5. 2022, se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně se k jednání soudu rovněž nedostavila. Svou neúčast u jednání omluvila podáním ze dne 25. 4. 2022 s tím, že souhlasila, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Soud tak v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jednal v nepřítomnosti účastníků řízení.

3. Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 10. 7. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný požádal předchůdkyni žalobkyně o poskytnutí peněžitých prostředků ve výši 30 000 Kč na dobu 14 měsíců s tím, že uvedl, že je svobodný, pracuje jako OSVČ, bydlí v nájmu s další osobou, vlastní automobil, jeho průměrný měsíční příjem činí 18 117 Kč, přičemž se jedná o průměrný měsíční příjem celé domácnosti, jeho průměrné měsíční výdaje činí 8 000 Kč a průměrné měsíční výdaje celé domácnosti činí 16 000 Kč.

4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 10. 7. 2018, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 7. 2018 a přepisu splátek ke smlouvě o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně označená ve smlouvě obchodní firmou, sídlem a identifikačním číslem, se zavázala poskytnout žalovanému, označenému ve smlouvě jménem, příjmením, bydlištěm a rodným číslem, peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu ve výši 30 000 Kč spolu s náklady úvěru ve výši 24 600 Kč, tj. celkově se zavázal zaplatit 54 600 Kč, a to v pravidelných 14 měsíčních splátkách ve výši 3 900 Kč.

5. Z výpis z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba], smlouvy o prodeji části závodu ze dne [datum], výňatku z přílohy obsahující seznam úvěrových smluv o prodeji části závodu ze dne [datum], notářského zápisu ze dne [datum], smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek a portfolia klientů [právnická osoba] bylo zjištěno, že ke dni [datum] byla část závodu společnosti [právnická osoba] tvořená divizí spotřebitelských úvěrů, včetně předmětné úvěrové ze smlouvy [číslo] převedena na společnost [právnická osoba], [IČO], zapsanou v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, v oddílu B a vložce [číslo], a doklad o koupi části závodu byl uložen ve sbírce listin pod spisovou značkou [spisová značka]. Pohledávka ze smlouvy o úvěru [číslo] byla následně postoupena žalobkyni dne 19. 7. 2021 s účinností k témuž dni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 5. 8. 2021 včetně podacího archu ze dne 9. 8. 2021 bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému, že pohledávku z titulu smlouvy o úvěru [číslo] postoupila žalobkyni. Zároveň byl žalovaný vyzván, aby žalobkyni ve lhůtě 10 od doručení oznámení zaplatil z titulu smlouvy o úvěru částku 15 112,28 Kč. Oznámení bylo žalovanému zasláno na adresu trvalého pobytu dne 9. 8. 2021.

6. Z výzvy ze dne 17. 8. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě pohledávky ze smlouvy o úvěru [číslo] ve výši 15 161,76 Kč.

7. Z Předžalobní výzvy ze dne 18. 10. 2021 včetně podacího archu ze dne 20. 10. 2021 bylo z jištěno, že žalovaný byl žalobkyni vyzván k úhradě dlužné částky s tím, že jinak bude žalobkyně vymáhat zaplacení pohledávky soudní cestou. Předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána na adresu trvalého pobytu dne 20. 10. 2021.

8. Z podnájemní smlouvy a příjmových dokladů bylo zjištěno, že nájem žalovaného v období červen až červenec 2018 činil 10 000 Kč měsíčně.

9. Z faktury [číslo] bylo zjištěno, že žalovaný dne 14. 4. 2018 vystavil jako dodavatel pro třetí osobu jako odběratele fakturu za služby ve výši 14 550 Kč. Z faktury [číslo] 2018 bylo zjištěno, že žalovaný dne 12. 5. 2018 vystavil jako dodavatel pro třetí osobu jako odběratele fakturu za služby ve výši 25 000 Kč. Z faktury [číslo] 2018 bylo zjištěno, že žalovaný dne 13. 6. 2018 vystavil jako dodavatel pro třetí osobu jako odběratele fakturu za služby ve výši 14 800 Kč.

10. Soud dále provedl důkaz potvrzením o úhradě kupní ceny ze dne 30. 7. 2021, výpisem úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky ze dne 22. 11. 2021, dopisem označeným jako předání do advokátní kanceláře ze dne 6. 9. 2021, ze kterých však neučinil žádná zjištění významná pro rozhodnutí soudu.

11. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému jako spotřebiteli peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet v pravidelných plátkách. Celkově měl žalovaný splatit 54 600 Kč, ale zaplatil jen 49 350 Kč (12 splátek). Pohledávka vůči žalovanému byla postoupena žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 5. 8. 2021. Předchůdkyně žalobkyně při uzavření smlouvy řádně neověřila schopnost žalovaného splácet měsíční splátky úvěru ve výši 3 900 Kč, když celkové měsíční příjmy domácnosti žalovaného činily 18 117 Kč a uváděné měsíční výdaje domácnosti žalovaného činily 16 000 Kč (rozdíl mezi příjmy a výdaji 2 117 Kč).

12. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je zcela nedůvodná.

13. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 3. 1. 2019 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a předchůdkyně žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru.

14. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

16. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2).

17. Ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru navazují na předcházející právní úpravu, a to § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2016 (starý zákon o spotřebitelském úvěru), který byl podle důvodové zprávy tohoto zákona začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru.

18. Také při výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se prosadí závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, podle kterých„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (…). Důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů (…). Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).„ Pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015).

19. Přestože v době uzavření úvěrové smlouvy byla v zákoně o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy konstruována jako relativní, tedy k námitce spotřebitele, neodpovídala tato právní úprava smyslu ochrany spotřebitele vybudované na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, koresponduje s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie, který vyložil čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen„ Směrnice“) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele (rozsudek ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA). Povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnic Evropského parlamentu a Rady pak Soudní dvůr Evropské unie zdůraznil ve svých dalších rozhodnutích (rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA; rozsudek ze dne 27. 6. 2000, C -240/98 až C 244/98, Océano Grupo Editorial SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení výše uvedené povinnosti a jejích důvodech vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Tento závěr pak potvrzuje novela zákona o spotřebitelském úvěru, zákon č. 96/2022 Sb., účinný od 29. 5. 2022, který mění znění § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru tak, že soud k neplatnosti smlouvy z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne i bez návrhu.

20. Soud proto k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení i přes znění zákona o spotřebitelském úvěru. Z ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a výše citované judikatury soudu vyplývá, že poskytovatel spotřebitelských úvěru musí při své činnosti postupovat jako profesionál v daném oboru a v souladu se zásadami poctivého obchodního styku objektivně a v zájmu spotřebitele zkoumat a ověřovat, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinné poměry (skutečné příjmy a výdaje) schopen úvěr řádně splácet. Poskytovatel je povinen případ vždy individuálně posoudit, vzít do úvahu konkrétní situaci určitého spotřebitele a podmínky sjednávaného spotřebitelského úvěru. Pokud poskytovatel výše uvedené povinnosti nesplní, smlouva je absolutně neplatná.

21. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně při uzavření smlouvy o úvěru řádně neposoudila schopnost žalovaného splácet. Předchůdkyně žalobkyně zjistila, že celkové příjmy domácnosti žalovaného činily 18 117 Kč a celkové měsíční výdaje domácnosti žalovaného činily 16 000 Kč. Žalovanému tak v době uzavření smlouvy o úvěru zbývala měsíční částka 2 117 Kč, která je nižší než měsíční splátka úvěru, která činila 3 900 Kč. Pouze na základě těchto skutečností lze dospět k závěru, že předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila řádně.

22. Pro úplnost soud dodává, že předchůdkyně žalobkyně tvrzené příjmy a výdaje žalovaného neověřila, vycházela toliko z informací zaznamenaných v žádosti o poskytnutí úvěru. Pokud jde o faktury vystavené žalovaným jako dodavatelem, tak z těchto se pouze podává, že je žalovaný jako OSVČ vystavil svým odběratelům, nikoliv že odběratelé faktury žalovanému uhradili. Skutečné příjmy a výdaje žalovaného měla předchůdkyně ověřit např. daňovým přiznáním žalovaného, výpisy z bankovních účtů. Skutečnost, zda nemá žalovaný žádné jiné závazky, mohla být pak ověřena prostřednictvím registrů NRKI, BRKI, SOLUS a Centrální evidence exekucí.

23. Soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] je absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., neboť předchůdkyně žalobkyně při sjednávání smlouvy neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, avšak žalovaný žalobkyni toto plnění již vrátil, neboť jí zaplatil podle tvrzení samotné žalobkyně částku 49 350 Kč. Žalovaný tak již není povinen žalobkyni jakékoliv peněžité plnění vracet. Na straně žalovaného nevzniklo žádné bezdůvodné obohacení. Soud proto žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

25. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, byl žalobkyni doměřen doplatek soudního poplatku za žalobu podle položky 2 bodu 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen„ sazebník“). Soudní poplatek činí podle položky 1 bodu 1 písmena a) sazebníku 1 000 Kč, žalobkyně dosud zaplatila jen 800 Kč, proto byla zavázána k doplacení částky 200 Kč.