13 C 37/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní Mgr. Lenkou Dostálovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 21 181 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 2. 2021 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 10 781 Kč -) s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 791,40 Kč, -) s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 689,72 Kč, -) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 463,54 Kč od 19. 12. 2020 do 7. 2. 2021 včetně, -) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 063,54 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení, -) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 10 400 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení, -) s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 13 463,54 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Opavě doplatek soudního poplatku ve výši 152 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 1. 12. 2021, ve znění podání ze dne 4. 2. 2022, domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 181 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 4. 6. 2019, na základě které předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále také jen„ předchůdkyně žalobkyně“) poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 19 000 Kč. Tvrdila, že se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit jistinu zápůjčky a souhrnný poplatek ve výši 10 781 Kč skládající se z úroků ve výši 2 529 Kč; částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 6 548 Kč; částky za vedení zákaznického účtu a komfortního splácení ve výši 1 704 Kč; v 45 týdenních splátkách po 662 Kč, splatnost poslední splátky byla stanovena na 14. 4. 2020. Žalovaný uhradil poslední splátku dne 20. 8. 2019 a celkově splatil 8 600 Kč. Ke dni 24. 12. 2019 činila dlužná jistina 13 463,54 Kč a poplatek 7 717,46 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný dluh řádně nehradil, přistoupila předchůdkyně žalobkyně k úročení neuhrazené jistiny úrokem ve výši 29 % ročně ode dne 15. 4. 2020 do zaplacení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 byla pohledávka ze smlouvy o zápůjčce vůči žalovanému postoupena žalobkyni s účinností od 5. 1. 2021. Předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o zápůjčce řádně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, vycházela z tvrzení žalovaného v zákaznické kartě a listin předložených žalovaným, o jejichž správnosti a pravdivosti neměla důvod pochybovat.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání soudu, které se ve věci konalo dne 1. 4. 2022, se nedostavil. Soud tak v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jednal v nepřítomnosti žalovaného 3. Ze Smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 4. 6. 2019 soud zjistil, že žalovaný označený ve smlouvě svým jménem, příjmením, bydlištěm a rodným číslem uzavřel se společností [právnická osoba] smlouvu, na základě které mu byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč v hotovosti za účelem refinancování zápůjčky. Žalovaný se zavázal uhradit poplatek za zápůjčku ve výši 10 781 Kč, který představoval součet úroků ve výši 2 529 Kč; částku za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 6 548 Kč; částku za vedení zákaznického účtu a komfortního splácení ve výši 1 704 Kč. Celková dlužná částka tak činila 29 781 Kč a žalovaný se zavázal ji uhradit v pravidelných 45 týdenních splátkách po 662 Kč, přičemž poslední splátka měla činit 659 Kč. Roční procentní sazba nákladů činila 200,79 %.

4. Z Tabulky umoření ze dne 12. 1. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný uhradil předchůdkyni žalobkyně z titulu smlouvy o zápůjčce částku 8 600 Kč.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 včetně Přílohy [číslo] k této smlouvě bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] postoupila žalobkyni pohledávku ze smlouvy o zápůjčce [číslo] vůči žalovanému.

6. Z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021 včetně podacího lístku ze dne 25. 1. 2021 bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému, že pohledávku z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] postoupila žalobkyni. Zároveň byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 30 950,34 Kč ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto oznámení. Oznámení bylo žalovanému zasláno na adresu trvalého pobytu dne 25. 1. 2021.

7. Z Výzvy k plnění ze dne 9. 11. 2021 včetně podacího lístku ze dne 10. 11. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky s tím, že jinak bude vymáhat zaplacení pohledávky soudní cestou. Výzva byla žalovanému zaslána na adresu trvalého pobytu dne 10. 11. 2021.

8. K posouzení schopnosti žalovaného zápůjčku splácet navrhla žalobkyně jako důkaz Zákaznickou kartu – žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 29. 5. 2019, ze které soud zjistil, že žalovaný při sjednávání smlouvy o zápůjčce uvedl, že žije v nájmu, je svobodný, pracuje jako skladník, jeho čistý měsíční příjem činí 20 568 Kč, odhadované výdaje činí 4 000 Kč a splácí další závazek s měsíční splátkou 1 800 Kč. Dále žalobkyně navrhla důkazy výplatními páskami žalovaného. Soud z výplatní pásky žalovaného za měsíc březen 2019 zjistil, že čistá mzda žalovaného byla v březnu 2019 ve výši 21 287 Kč. Z výplatní pásky žalovaného za měsíc duben 2019 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného byla dubnu 2019 ve výši 21 524 Kč.

9. Dále soud provedl důkaz Informacemi o zpracování osobních údajů ze dne 6. 1. 2021, ze kterých však neučinil žádná skutková zjištění významná pro rozhodnutí soudu.

10. Důkaz rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] soud z důvodu ekonomie řízení neprovedl, neboť se jedná o rozhodnutí v odlišné věci a soud není právním posouzením jiného obecného soudu v odlišné věci vázán.

11. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému jako spotřebiteli peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč určené na refinancování jiné zápůjčky. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky splácet v pravidelných 45 týdenních plátkách po 662 Kč s tím, že poslední splátka měla být uhrazena ve výši 659 Kč. Celkově měl žalovaný splatit 29 781 Kč, avšak zaplatil pouze 8 600 Kč. Pohledávka ze smlouvy o zápůjčce byla postoupena žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 6. 1. 2021, kterým byl zároveň vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě 10 dnů. Oznámení bylo zasláno žalovanému na dresu trvalého pobytu dne 25. 1. 2021. Žalovaný měl v době sjednání smlouvy další zápůjčku. Při uzavírání smlouvy žalobkyně neověřovala, jaké byly skutečné výdaje žalovaného.

12. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná pouze v té části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení jistiny zápůjčky.

13. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o zápůjčce, přičemž se jednalo spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a předchůdkyně žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o zápůjčce.

14. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

16. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2).

17. Ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru navazují na předcházející právní úpravu, a to § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2016 (starý zákon o spotřebitelském úvěru), který byl podle důvodové zprávy tohoto zákona začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru.

18. Také při výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se prosadí závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, podle kterých„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (…). Důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů (…). Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).„ Pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015).

19. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní, tedy k námitce spotřebitele, neodpovídá tato právní úprava smyslu ochrany spotřebitele vybudované na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, koresponduje s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie, který vyložil čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen„ Směrnice“) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele (rozsudek ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA). Povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnic Evropského parlamentu a Rady pak Soudní dvůr Evropské unie zdůraznil ve svých dalších rozhodnutích (rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA; rozsudek ze dne 27. 6. 2000, C -240/98 až C 244/98, Océano Grupo Editorial SA; rozsudek ze dne 4. 7. 2006, C -212/04, Konstantinos Adeneler a další proti Ellinikos Organismos Galaktos). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení výše uvedené povinnosti a jejích důvodech vyplývá i z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Soud proto k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Z ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a výše citované judikatury soudu vyplývá, že poskytovatel spotřebitelských úvěru musí při své činnosti postupovat jako profesionál v daném oboru a v souladu se zásadami poctivého obchodního styku objektivně a v zájmu spotřebitele zkoumat a ověřovat, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinné poměry (skutečné příjmy a výdaje) schopen úvěr řádně splácet. Poskytovatel je povinen případ vždy individuálně posoudit, vzít do úvahu konkrétní situaci určitého spotřebitele a podmínky sjednávaného spotřebitelského úvěru. Pokud poskytovatel výše uvedené povinnosti nesplní, smlouva je absolutně neplatná.

21. Žalobkyně byla soudem nejprve vyzvána přípisem ze dne 24. 1. 2022, aby doplnila veškerá rozhodující skutková tvrzení a předložila důkazní návrhy k okolnosti, jak předchůdkyně žalobkyně při sjednávání smlouvy o zápůjčce konkrétně posuzovala schopnost žalovaného splácet. Žalobkyně byla upozorněna, že odkaz na zákaznickou kartu je pro posouzení úvěruschopnosti nedostatečný. Následně byla žalobkyně u soudního jednání dne 1. 4. 2022 v souladu s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučena o nutnosti doplnit tvrzení a důkazy ke skutečnostem týkajícím se zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tj. jakým způsobem konkrétně byla zkoumána jeho úvěruschopnost, jaké dokumenty byly vyžádány a jak konkrétně tyto informace předchůdkyně žalobkyně posoudila s tím, že v opačném případě soud bude hodnotit smlouvu jako absolutně neplatnou a žalobě vyhoví pouze částečně z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně u soudního jednání předložila toliko výplatní pásky žalovaného za březen a duben 2019.

22. Z provedeného dokazování vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného zápůjčku splácet, avšak nikoliv řádně s odbornou péčí, když neověřila skutečné měsíční výdaje žalovaného a nezohlednila fakt, že žalovaný má další závazky. Předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z deklarací žalovaného, že jeho měsíční výdaje činí 4 000 Kč a interní splátky zápůjčky 1 800 Kč, proto nemohla objektivně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Skutečné výdaje žalovaného měla ověřit např. z výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod., což neučinila. Ze smlouvy o zápůjčce bylo navíc prokázáno, že peněžní prostředky ze zápůjčky byly určeny na refinancování jiné zápůjčky. Předchůdkyně žalobkyně tudíž i z této skutečnosti musela mít objektivní pochybnost o výdajích žalovaného a jeho schopnosti řádně splácet závazky. Soud znovu poukazuje na shora citovanou judikaturu a zdůrazňuje, že poskytovatel finančních produktů se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele (spotřebitele) při posuzování jeho úvěruschopnosti, ale musí individuálně zkoumat příjmovou i výdajovou stránku rozpočtu spotřebitele.

23. Soud tak dospěl k závěru, že Smlouva o zápůjčce [číslo] ze dne 4. 6. 2019 je absolutně platná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., neboť předchůdkyně žalobkyně při sjednávání smlouvy řádně neposoudila schopnost žalovaného zápůjčku splácet. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je však třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč, přičemž žalovaný uhradil částku ve výši 8 600 Kč. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ve výši 10 400 Kč, které je povinen vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z. Žalovaný byl oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021 vyzván, aby vrátil žalobkyni peněžní prostředky ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto oznámení. V souladu s § 573 o. z. bylo oznámení doručeno žalovanému dne 28. 1. 2021 a lhůta k plnění uplynula dne 7. 2. 2021. Žalovaný žalobkyni peněžité plnění nevrátil, tudíž mu vznikla druhotná povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí výše uvedené lhůty podle § 1968, § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a k jednání se nedostavil, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení části jistiny je přiměřená možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, soud proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 10 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 2. 2021 do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalovanému, který byl v řízení úspěšnější, žádné náklady řízení podle obsahu spisy nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

25. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, byl žalobkyni doměřen doplatek soudního poplatku za žalobu podle položky 2 bodu 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen„ sazebník“). Soudní poplatek činí podle položky 1 bodu 1 písm. a) sazebníku 1 000 Kč, žalobkyně dosud zaplatila jen 848 Kč, proto byla zavázána k doplacení částky 152 Kč.