13 C 37/2022

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní Mgr. Lenkou Dostálovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 21 669,10 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 908 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 17 908 Kč od 26. 10. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 3 761,10 Kč s kapitalizovaný úrokem ve výši 1 056,40 Kč od 1. 9. 2020 do 18. 10. 2021, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 057,20 Kč od 1. 9. 2020 do 18. 10. 2021, úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 20 143,10 Kč od 19. 10. 2021 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 143,10 Kč od 19. 10. 2021 do 25. 10. 2021, zákonným úrokem z prodlení z částky 2 235,10 Kč od 26. 10. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 383 Kč k rukám zástupce žalobkyně ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Opavě doplatek soudního poplatku ve výši 217 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 21 669,10 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 1. 9. 2020 (dále také jen„ smlouva o úvěru“), na základě které žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Tvrdila, že se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit jistinu úvěru spolu s úrokem ve výši 19,99 % ročně z dlužné částky a poplatky podle ceníku v pravidelných měsíčních splátkách po 1 769 Kč. Žalovaná nehradila splátky úvěru řádně a dostala se do prodlení, proto žalobkyně v souladu se smlouvou úvěr zesplatnila ke dni 3. 3. 2021. Žalovaná částka se skládá z jistiny 20 143,10 Kč, která je tvořena rozdílem mezi částkami čerpanými žalovanou ve výši 20 000 Kč, k jistině přirostlým smluvním úrokem ve výši 1 912,10 Kč, poplatky ve výši 323 Kč, to vše ponížené o splátky žalované na jistinu a poplatky ve výši 2 092 Kč. Poplatek je tvořen částkou ve výši 200 Kč (vyřízení úvěru) a částkou ve výši 123 Kč (pojištění). Smluvní úrok od 4. 3. 2021 žalobkyně ze svého vlastního rozhodnutí ponížila na 8,25 % ročně. Kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 1 057,02 Kč a kapitalizovaný úrok 1 056,40 Kč byly vypočítány z celé dlužné jistiny od 1. dne po zesplatnění úvěru do předání věci zástupci žalobkyně k vymáhání dne 18. 10. 2021. Přestože kapitalizovaný smluvní úrok správně činí 1 057,02 Kč, žalobkyně požaduje 1 056,40 Kč. Částka poplatků ve výši 1 526 Kč byla vypočítána z dlužného pojistného 626 Kč a nákladů spojených s prodlením žalované ve výši 900 Kč.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila a k jednání soudu se nedostavila. Soud tak v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jednal v nepřítomnosti žalované.

3. Ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 31. 8. 2020 bylo zjištěno, že žalovaná požádala žalobkyni o poskytnutí finančních prostředků ve výši 20 000 Kč. Žalovaná v žádosti uvedla, že je starobní důchodkyní, žije sama, její jediný příjem je ve výši 12 093 Kč, platí nájem ve výši 3 019 Kč, přičemž další výdaje žalovaná neuvedla.

4. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že žalovaná označená ve smlouvě svým jménem, příjmením, bydlištěm a rodným číslem uzavřela s žalobkyní smlouvu, na základě které měly být žalované na bankovní účet poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit nejpozději do 20. 10. 2021 spolu s úrokem ve výši 19,99 % v pravidelných splátkách po 1 769 Kč splatných vždy do 20. dne každého kalendářního měsíce, poslední splátka měla činit 1 417 Kč. Ve smlouvě bylo sjednáno, že pokud se žalovaná dostane do prodlení se splátkou úvěru po dobu delší než 3 měsíce nebo do prodlení se 2 splátkami úvěru, je žalobkyně oprávněna prohlásit celý úvěr za splatný.

5. Z výpisu úvěrového účtu žalované č. [bankovní účet] za období 1. 9. 2020 – 31. 12. 2020 a„ podkladů pre súdne konanie“ bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná splatila dne 1. 9. 2020 poplatek za vyřízení úvěru ve výši 200 Kč a následně dne 19. 10. 2020 splatila jednu splátku úvěru ve výši 1 769 Kč a splátku poplatku ve výši 123 Kč. Další splátky žalovaná již neuhradila. Celkově žalovaná zaplatila žalobkyni 2 092 Kč.

6. Z rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 3. 3. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalované, že z důvodu jejího prodlení se splátkami úvěru došlo ke dni 3. 3. 2021 ke splatnosti celé dlužné částky. Dále byla žalovaná upozorněna, že od 4. 3. 2021 bude dluh úročen souběžně sazbou řádného úroku i sazbou úroku z prodlení s tím, že žalovaná ke dni 3. 3. 2021 dluží žalobkyni částku 21 670 Kč. Z poštovního podacího archu ze dne 8. 3. 2021 bylo zjištěno, že oznámení o rozhodnutí o okamžité splatnosti celého dluhu bylo žalované zasláno na adresu trvalého pobytu dne 8. 3. 2021.

7. Z oznámení o právním zastoupení a výzvy k úhradě dluhu ze dne 20. 10. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky do 5 dnů od odeslání této výzvy s tím, že jinak bude dluh vymáhat soudní cestou. Z poštovního podacího archu ze dne 20. 10. 2021 bylo zjištěno, že oznámení bylo žalované zasláno na adresu trvalého pobytu dne 20. 10. 2021.

8. K posouzení schopnosti žalované úvěr splácet navrhla žalobkyně jako důkaz oznámení [obec] správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 12. 2019 a ústřižek poštovní poukázky, ze kterých bylo zjištěno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru pobírala starobní důchod ve výši 12 093 Kč. Dále žalobkyně navrhla důkaz listinou nazvanou„ posouzení úvěruschopnosti klienta“, ze které bylo zjištěno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy konstatovala, že žalovaná v žádosti o úvěr neuvedla žádné výdaje kromě nájmu ve výši 3 019 Kč, proto žalobkyně stanovila výdaje žalované na základě jejího interního ekonomického modelu.

9. Soud z důvodu hospodárnosti řízení neprovedl jako důkaz ceník pro soukromou klientelu a všeobecné obchodní podmínky, neboť skutečnosti významné pro posouzení věci byly již zjištěny z provedených důkazů.

10. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalované jako spotřebiteli peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala peněžní prostředky splácet ve splátkách, avšak zaplatila pouze první splátku a poplatky v celkové výši 2 092 Kč, proto byl úvěr ke dni 3. 3. 2021 zesplatněn. Dopisem ze dne 20. 10. 2021, který byl žalované zaslán téhož dne na adresu trvalého pobytu, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do 5 dnů od odeslání výzvy. Před uzavřením smlouvy o úvěru žila žalovaná sama a jejím jediným příjmem byl starobní důchod ve výši 12 093 Kč.

11. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná pouze v té části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení jistiny úvěru.

12. Žalobkyně a žalovaná uzavřely ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 23. 4. 2020 do 31. 12. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaná uzavírala smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a žalobkyně vůči ní vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti předmětné smlouvy.

13. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů… (odst. 2).

15. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2).

16. Ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru navazují na předcházející právní úpravu, a to § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2016 (starý zákon o spotřebitelském úvěru), který byl začleněn do starého zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru.

17. Také při výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se prosadí závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, podle kterých„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (…). Důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů (…). Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).„ Pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015).

18. Přestože v době uzavření smlouvy o úvěru byla v zákoně o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy konstruována jako relativní, tedy k námitce spotřebitele, neodpovídala tato právní úprava smyslu ochrany spotřebitele vybudované na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, koresponduje s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie (rozsudek ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA). Povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnic Evropského parlamentu a Rady pak Soudní dvůr Evropské unie zdůraznil ve svých dalších rozhodnutích (rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA; rozsudek ze dne 27. 6. 2000, C -240/98 až C 244/98, Océano Grupo Editorial SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení výše uvedené povinnosti a jejích důvodech vyplývá i z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Výše uvedený závěr pak potvrzuje novela zákona o spotřebitelském úvěru, zákon č. 96/2022 Sb., účinný od 29. 5. 2022, který mění znění § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru tak, že soud k neplatnosti smlouvy z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne i bez návrhu.

19. Soud proto k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele v době uzavření smlouvy přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení i přes v té době účinné znění zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Z důkazů, které žalobkyně předložila soudu k prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně zkoumala schopnost žalované splácet, se toliko podává, že žalovaná byla před uzavřením smlouvy starobní důchodkyní, žila sama a jejím jediným příjmem byl starobní důchod ve výši 12 093 Kč měsíčně. Proto byla žalobkyně soudem nejprve vyzvána přípisem ze dne 3. 2. 2022, aby doplnila veškerá rozhodující skutková tvrzení a předložila důkazní návrhy k okolnosti, jak žalobkyně při sjednávání smlouvy konkrétně posuzovala schopnost žalované splácet, zároveň byla upozorněna, že odkaz na zákaznickou kartu je pro posouzení úvěruschopnosti nedostatečný. Žalobkyně na výzvu reagovala tak, že žádná skutková tvrzení nedoplnila, pouze odkázala na listinu označenou„ posouzení úvěruschopnosti klienta“. Z této listiny však bylo pouze zjištěno, že žalovaná kromě výdajů na bydlení neuvedla žalobkyni žádné výdaje pro posouzení schopnosti splácet, a tak žalobkyně vycházela ze svých interních dat. Proto byla žalobkyně následně u jednání soudu poučena v souladu s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení a navrhla důkazy k tomu, jakým konkrétním způsobem byla zkoumána schopnost žalované úvěr splácet, jaké dokumenty byly vyžádány a jak konkrétně informace žalobkyně posoudila, zda zkoumala příjmy a především výdaje žalované s tím, že v opačném případě bude soud hodnotit smlouvu jako absolutně neplatnou a žalobě vyhoví pouze částečně z titulu bezdůvodného obohacení. Nato žalobkyně uvedla, že žádné další skutková tvrzení ani důkazní návrhy nedoplňuje.

21. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy o úvěru řádně zkoumala schopnost žalované splácet. Žalobkyně sice ověřila příjmy žalované, avšak její výdaje žádným způsobem nezjišťovala a neověřila. Žalovaná v zákaznické kartě uvedla jen výdaje na bydlení, další běžné výdeje (např. na stravu, léky apod.) nebyly tvrzeny, rovněž zde nebyly uvedeny další závazky žalované. Všechny výdaje žalované, včetně nákladů na bydlení, měla žalobkyně ověřit např. z výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod. Rovněž žalobkyně žádným způsobem nezjišťovala další závazky žalované, zda má i jiné zápůjčky a úvěry. Informace pouze deklarované spotřebitelem a následné porovnání těchto údajů s interními daty podnikatele nepovažuje soud za dostatečné pro objektivní posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr. Pokud byly žalobkyni doloženy další listiny prokazující výdaje žalované, měla kopie těchto dokumentů uchovat v souladu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud znovu poukazuje na shora citovanou judikaturu a zdůrazňuje, že poskytovatel finančních produktů se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením spotřebitele při posuzování jeho úvěruschopnosti a svými interními daty a modely.

22. Soud tak dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., neboť žalobkyně při sjednávání smlouvy řádně neposoudila schopnost žalované splácet. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je však třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalované bez právního důvodu peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaná uhradila žalobkyni částku ve výši 2 092 Kč. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ve výši 17 908 Kč, které je povinna vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z. Žalovaná byla výzvou ze dne 20. 10. 2021 vyzvána, aby vrátila žalobkyni peněžní prostředky ve lhůtě 5 dnů od odeslání výzvy. Výzva byla žalované zaslána na adresu trvalého pobytu a lhůta k plnění uplynula dne 25. 10. 2021. Žalovaná žalobkyni peněžité plnění nevrátila, tudíž jí vznikla druhotná povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí výše uvedené lhůty podle § 1968, § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Protože byla žalovaná v řízení zcela pasivní a k jednání se nedostavila, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení části jistiny je přiměřená možnostem žalované ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, soud proto zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 17 908 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 26. 10. 2021 do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 383 Kč, což představuje 45 % celkových nákladů řízení žalobkyně. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 1 084 Kč a nákladů zastoupení - odměny za 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva k plnění, žaloba) po 300 Kč podle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ a. t.”), odměny za 1 úkon právní služby (účast u jednání soudu) ve výši 1 980 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 a. t., náhrady hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., náhrada za 1 úkon právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty (21 %) z těchto částek ve výši 731 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. 45 % z částky 5 295 Kč činí 2 383 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za doplnění žaloby ze dne 23. 2. 2022, neboť k výzvě na doplnění žaloby soud přistoupil z důvodu, že žaloba neměla všechny náležitosti. Tvrzení obsažená v doplnění měla být uvedena již v žalobě samotné. Soud vyhodnotil žalobu jako tzv. formulářovou, protože žalobkyně podává opakovaně žaloby tohoto druhu a údaje v jednotlivých věcech se liší jen v označení žalované strany, datu uzavření smlouvy, jejím čísle a ve výši žalované částky. V souladu s § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř. zavázal soud žalovanou zaplatit náklady řízení k rukám zástupkyně žalobkyně.

24. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, byl žalobkyni doměřen doplatek soudního poplatku za žalobu podle položky 2 bodu 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen„ sazebník“). Soudní poplatek činí podle položky 1 bodu 1 písm. a) sazebníku 1 084 Kč, žalobkyně dosud zaplatila jen 867 Kč, proto byla zavázána k doplacení částky 217 Kč.