13 C 52/2022

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní Mgr. Lenkou Dostálovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 24 000 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do požadovaného kapitalizovaného úroku ve výši 150 Kč a smluvní pokuty ve výši 8 000 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 16 000 Kč od 13. 7. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 000 Kč od 15. 6. 2021 do 12. 7. 2021, zákonného úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 16 000 Kč od 13. 7. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 349,59 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 651 Kč, se žaloba zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 587,20 Kč k rukám zástupce žalobkyně ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Opavě doplatek soudního poplatku ve výši 40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se do domáhala po žalované zaplacení částky 24 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 7. 10. 2019 (dále také jen„ smlouva o úvěru“), kterou s žalovanou uzavřela společnost [právnická osoba] (dále také jen„ předchůdkyně žalobkyně“) a na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala splatit předchůdkyni žalobkyně jistinu úvěru spolu s příslušenstvím do 12. 12. 2019, avšak úvěr nesplatila, proto jí vznikla povinnost uhradit také smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky. Pohledávka byla postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2021 s účinností ke dni 14. 6. 2021. Žalobkyně žalobou požadovala zaplacení neuhrazené jistiny 16 000 Kč, smluvní pokuty 8 000 Kč, paušální náhrady nákladů řízení 150 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku 2 349,59 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 000 Kč od 15. 6. 2021, vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání 651 Kč 2. Přípisem ze dne 23. 2. 2022 vyzval soud žalobkyni, aby doplnila veškerá rozhodující skutková tvrzení k okolnosti, jak předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru posuzovala schopnost žalované úvěr splácet. Na to žalobkyně reagovala podáním ze dne 9. 3. 2022, ve kterém uvedla, že důkazy o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr nedisponuje. Dále žalobkyně vzala žalobu zpět co do požadovaného kapitalizovaného úroku ve výši 150 Kč a co do smluvní pokuty ve výši 8 000 Kč.

3. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala před zahájením jednáním žalobu částečně zpět, soud řízení v rozsahu zpětvzetí částečně zastavil v souladu s § 96 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“).

4. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnila, ke své procesní obraně neuvedla ničeho a k jednání soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se bez omluvy nedostavila. Žalobkyně se k jednání soudu rovněž nedostavila. Svou neúčast u jednání předem omluvila s tím, že souhlasila, aby bylo jednáno a rozhodnuto v její nepřítomnosti. Soud tak v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti účastníků řízení.

5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 7. 10. 2019, smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 12. 11. 2019, karty klienta a obchodních podmínek [právnická osoba] bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně označená ve smlouvě obchodní firmou, sídlem a identifikačním číslem, se zavázala poskytnout žalované, označené ve smlouvě jménem, příjmením, bydlištěm a rodným číslem, peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr do dne 12. 12. 2019.

6. Z výpisu z účtu ze dne 7. 10. 2019 bylo zjištěno, že žalovaná zaslala na účet předchůdkyně žalobkyně verifikační platbu ve výši 0,01 Kč. Z výpisů z účtu Komerční banky bylo zjištěno, že žalovaná čerpala úvěr v několika platbách, a to dne 7. 10. 2019 částku 8 000 Kč, dne 29. 10. 2019 částku 4 000 Kč a dne 30. 10. 2019 částku 4 000 Kč.

7. Z dohody o postoupení ze dne 4. 6. 2021 a oznámení o postoupení ze dne 25. 6. 2021 včetně podacího archu ze dne 29. 6. 2021, bylo zjištěno, že pohledávka z titulu smlouvy o úvěrů vůči žalované byla postoupena žalobkyni a postoupení bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 25. 6. 2021, ve kterém byla žalovaná zároveň vyzvána, aby dlužnou částku v celkové výši 24 150 Kč uhradila žalobkyni ve lhůtě 10 dnů po obdržení dopisu. Dopis byl zaslán žalované na adresu uvedenou ve smlouvě dne 29. 6. 2021.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 9. 11. 2021 včetně podacího archu ze dne 11. 11. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou před podání žaloby k úhradě dlužné částky s tím, že jinak bude pohledávku vymáhat soudně. Předžalobní výzva byla žalované zaslána na dresu uvedenou ve smlouvě dne 11. 11. 2021.

9. Z upomínek ze dne 26. 12. 2019, 12. 1. 2020, 7. 7. 2021, 23. 1. 2020 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dlužné částky. Žalobkyně však nedoložila, že byly tyto výzvy žalované skutečně zaslány.

10. Soud dále provedl důkaz výpisem úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky a potvrzením o přijetí platby ze dne 17. 6. 2021, ze kterých však neučinil žádná zjištění významná pro rozhodnutí soudu.

11. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalované označené ve smlouvě jménem, příjmení, rodným číslem a bydlištěm, peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč s tím, že žalovaná splatí peněžní prostředky do dne 12. 12. 2019, což však neučinila. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla postoupena žalobkyni a postoupení bylo žalované oznámeno dopisem, kterým byla zároveň vyzvána k úhradě dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu. Oznámení bylo zasláno žalované na dresu uvedenou ve smlouvě dne 29. 6. 2021. Předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy neposuzovala schopnost žalované splácet.

12. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná pouze v té části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení jistiny úvěru.

13. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaná uzavírala smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a předchůdkyně žalobkyně vůči ní vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru.

14. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2).

16. Ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru navazují na předcházející právní úpravu, § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2016 (starý zákon o spotřebitelském úvěru), který byl podle důvodové zprávy tohoto zákona začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru.

17. Také při výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se prosadí závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, podle kterých„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (…). Důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů (…). Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).„ Pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015).

18. Přestože v době uzavření úvěrové smlouvy byla v zákoně o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy konstruována jako relativní, tedy k námitce spotřebitele, neodpovídala tato právní úprava smyslu ochrany spotřebitele vybudované na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, koresponduje s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie, který vyložil čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen„ Směrnice“) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele (rozsudek ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA). Povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnic Evropského parlamentu a Rady pak Soudní dvůr Evropské unie zdůraznil ve svých dalších rozhodnutích (rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA; rozsudek ze dne 27. 6. 2000, C -240/98 až C 244/98, Océano Grupo Editorial SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení výše uvedené povinnosti a jejích důvodech vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Výše uvedený závěr pak potvrzuje novela zákona o spotřebitelském úvěru, zákon č. 96/2022 Sb., účinný od 29. 5. 2022, který mění znění § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru tak, že soud k neplatnosti smlouvy z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne i bez návrhu.

19. Soud proto k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení.

20. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně při uzavření smlouvy o úvěru neposoudila schopnost žalované splácet v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru a výše uvedené judikatury. Před uzavřením smlouvy nezjišťovala skutečné reálné příjmy a výdaje žalované např. dotazem na zaměstnavatele, předložením pracovní smlouvy, platebních výměrů, výplatních pásek apod. Výdaje žalované neověřila např. z výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod. Předchůdkyně žalobkyně tak nemohla objektivně posoudit úvěruschopnost žalované, jestliže neměla k dispozici ověřené údaje o jejích příjmech a výdajích. Soud tak dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.

21. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované bez právního důvodu peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ve výši 16 000 Kč, které je povinna vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z. Žalovaná byla oznámením o postoupení pohledávky žalobkyni ze dne 25. 6. 2021 zároveň vyzvána, aby vrátila peněžní prostředky ve lhůtě 10 dnů. V souladu s § 573 o. z. bylo oznámení doručeno žalované dne 2. 7. 2021 a lhůta k plnění uplynula dne 12. 7. 2021. Žalovaná peněžité plnění nevrátila, tudíž jí vznikla druhotná povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí výše uvedené lhůty podle § 1968, § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Protože byla žalovaná v řízení zcela pasivní a k jednání se nedostavila, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení části jistiny je přiměřená možnostem žalované ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, soud proto zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 13. 7. 2021 do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 587,20 Kč, což představuje 20 % celkových nákladů řízení žalobkyně. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 1 000 Kč a nákladů zastoupení - odměny za 4 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva k plnění, žaloba, částečné zpětvzetí žaloby) po 300 Kč podle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ a. t.”), náhrady hotových výdajů za 4 úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty (21 %) z těchto částek ve výši 336 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. 20 % z částky 2 936 Kč činí 587,20 Kč. V souladu s § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř. zavázal soud žalovanou zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně. Soud vyhodnotil žalobu jako tzv. formulářovou, protože žalobkyně podává opakovaně žaloby tohoto druhu a údaje v jednotlivých věcech se liší jen v označení žalované strany, datu uzavření smlouvy, jejím čísle a ve výši žalované částky.

23. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, byl žalobkyni doměřen doplatek soudního poplatku za žalobu podle položky 2 bodu 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen„ sazebník“). Soudní poplatek činí podle položky 1 bodu 1 písmena a) sazebníku 1 000 Kč, žalobkyně dosud zaplatila jen 960 Kč, proto byla zavázána k doplacení částky 40 Kč.