13 C 57/2022

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní Mgr. Lenkou Dostálovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 15 849,58 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 678 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 678 Kč od 19. 1. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. V celé zbývající části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 171,58 Kč -) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 849,58 Kč od 3. 1. 2020 do 18. 1. 2021 včetně, -) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 15 849,58 Kč od 19. 1. 2021 do zaplacení, -) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 171,58 Kč od 19. 1. 2021 do zaplacení, <b>se žaloba zamítá.</b>

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 400 Kč k rukám zástupce žalobkyně a do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 8. 11. 2021, ve znění podání ze dne 16. 2. 2022, domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 849,58 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 16. 7. 2019, na základě které předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále také jen„ předchůdkyně žalobkyně“), poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet zápůjčku v pravidelných měsíčních splátkách po 2 151 Kč při úrokové sazbě 34,90 % ročně od 16. 8. 2019, avšak nesplácel řádně, zaplatil pouze dvě splátky, tj. 4 302 Kč, proto předchůdkyně žalobkyně pohledávku zesplatnila ke dni 2. 1. 2020. Požadovaná částka se skládá z jistiny zápůjčky ve výši 15 849,58 Kč a zákonného úroku z prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka vůči žalovanému postoupena žalobkyni a žalovanému bylo postoupení oznámeno. Předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o zápůjčce zkoumala schopnost žalovaného splácet, vycházela z tvrzení žalovaného, listin předložených žalovaným a kontrolovala všechny dostupné informace v interních i externích databázích, insolvenčním rejstříku, databáze MVČR, Solus apod.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. K jednání soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaný bez omluvy nedostavil. Žalobkyně podáním ze dne 14. 3. 202 omluvila svou nepřítomnost u soudního jednání a navrhla, aby jednání proběhlo v její nepřítomnosti. Soud tak v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jednal v nepřítomnosti účastníků řízení.

4. Z Rámcové smlouvy o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb ze dne 16. 7. 2019 bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] uzavřela v rámci své obchodní činnosti s žalovaným, označeným ve smlouvě jménem, příjmením, rodným číslem a bydlištěm rámcovou smlouvu, na základě které se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bankovní, platební a investiční služby. Z Návrhu na uzavření smlouvy [číslo] ze dne 16. 7. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný označený jménem, příjmením, rodným číslem a bydlištěm navrhl předchůdkyni žalobkyně uzavření smlouvy, na základě které by mu poskytla peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč s úrokovou sazbou 34,90 % ročně s dobou trvání 11 měsíců a žalovaný by tyto peněžní prostředky splácel v pravidelných měsíčních splátkách po 2 151 Kč, celkově by splatil částku ve výši 23 655,75 Kč. Z Akceptace návrhu na uzavření smlouvy [číslo] ze dne 16. 7. 2019 bylo dále zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně přijala návrh žalovaného na uzavření výše uvedené smlouvy.

5. Z Výpisů z bankovního účtu č. [bankovní účet] vedeného u předchůdkyně žalobkyně bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč s tím, že účtovala za platbu 20 Kč. Žalovanému tak byla na účet připsána částka 19 980 Kč. Žalovaný splatil dne 8. 10. 2019 částku 2 151 Kč a dne 27. 1. 2020 částku 2 151 Kč. Z Výpisu poplatků od 13. 7. 2019 do 31. 12. 2019 bylo zjištěno, že poplatek za odchozí úhradu činil 20 Kč.

6. Z Oznámení o zesplatnění a výzvy k úhradě závazku ze dne 2. 1. 2020 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně prohlásila pohledávku z titulu smlouvy [číslo] ze dne 16. 7. 2019 za okamžitě splatnou. Pohledávka ke dni 2. 1. 2020 činila 19 669,30 Kč. K Oznámení o zesplatnění a výzvě k úhradě závazku ze dne 2. 1. 2020 nepředložila žalobkyně důkaz o doručení listiny žalovanému.

7. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020 včetně Přílohy [číslo] bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] postoupila žalobkyni pohledávku ze smlouvy [číslo] ze dne 16. 7. 2019 vůči žalovanému. Z Oznámení o postoupení pohledávky ze 12. 1. 2021 včetně podacího lístku ze dne 13. 1. 2021 bylo dále zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že výše uvedenou pohledávku postoupila žalobkyni. Zároveň byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 19 443,61 Kč. Oznámení bylo žalovanému zasláno na adresu trvalého pobytu dne 13. 1. 2021.

8. Z Předžalobní výzvy k uhrazení závazku ze dne 29. 7. 2021 včetně podacího lístku ze dne 29. 7. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky s tím, že jinak bude vymáhat zaplacení pohledávky soudní cestou. Výzva byla žalovanému zaslána na adresu trvalého pobytu dne 29. 7. 2021.

9. K posouzení schopnosti žalovaného splácet navrhla žalobkyně jako důkaz Protokol o ověření úvěruschopnosti klienta, ze kterého bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně obecně popsala postup při posuzování schopnosti spotřebitelů splácet, konstatovala, že žalovaný nemá žádné záznamy v insolvenčním rejstříku, nebyl nalezen záznam v databázi neplatných dokladů, nebyl uveden v interním black listu, v databázích Solus a BRKI/NRKI, byla vyhodnocena pravděpodobnost splácení ve výši 97,03 %. Dále předchůdkyně žalobkyně v listině uvedla, že deklarovaný příjem žalovaného ověřovala s využitím statistických nástrojů, výdaje byly navýšeny a žalovanému zbývala po tomto výpočtu dostatečná měsíční částka na splácení zápůjčky. Z Výpisu z databáze Solus bylo zjištěno, že u žalovaného nebyl evidován žádný záznam. Z Kreditního reportu bylo zjištěno, že žalovaný v období od 26. 4. 2019 do 13. 7. 2019 žádal celkem jedenáctkrát u různých společností o poskytnutí peněžních prostředků, devětkrát byla jeho žádost odmítnuta, dvě žádosti nebyly ke dni vyhotovení reportu rozhodnuty. Žalovaný rovněž žádal dne 24. 5. 2019 o splátkovou kreditní kartu, avšak tato žádost mu byla odmítnuta. Z Karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, má vyživovací povinnost ke dvěma dětem, jeho měsíční příjem činí 23 000 Kč, výdaje představuje splátka úvěru 500 Kč, výdaje na živobytí 4 000 Kč. Žalovaný měl tedy v době uzavření smlouvy další úvěr, na který splácel měsíčně 500 Kč. Dále bylo v Kartě klienta uvedeno, že výdaje domácnosti činí 1 731 Kč, životní náklady 3 410 Kč, výdaje na vyživované děti 2 450 Kč. Žalobkyně nenavrhla a nepředložila listiny, které by prokazovaly skutečné příjmy a výdaje žalovaného.

10. Dále soud provedl důkaz Všeobecnými obchodními podmínkami Equa bank, Sazebník – účty Equa bank, Produktové podmínky Equa bank, Předávací protokol ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020, Potvrzení o zaplacení úplaty ze dne 12. 1. 2021, ze kterých však neučinil žádná skutková zjištění významná pro rozhodnutí soudu.

11. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému jako spotřebiteli peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný uhradil za převod peněžních prostředků z účtu předchůdkyně žalobkyně na účet žalovaného vedený u předchůdkyně žalobkyně poplatek 20 Kč. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 2 151 Kč, uhradil však jen dvě splátky v celkové výši 4 302 Kč. Pohledávka ze smlouvy o zápůjčce byla postoupena žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 2. 1. 2020, kterým byl zároveň vyzván k úhradě dlužné částky. Oznámení bylo zasláno žalovanému na dresu trvalého pobytu dne 13. 1. 2021. Při uzavírání smlouvy žalobkyně neověřovala, jaké byly skutečné příjmy a výdaje žalovaného a nevzala do úvahy, že žalovanému bylo v období uzavření smlouvy o zápůjčce odmítnuto celkem devět žádostí o úvěr a žalovaný měl již v době sjednávání smlouvy jiný úvěr.

12. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná pouze v té části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení jistiny zápůjčky.

13. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o zápůjčce. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a předchůdkyně žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o zápůjčce.

14. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

16. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2).

17. Ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru navazují na předcházející právní úpravu, a to § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2016 (starý zákon o spotřebitelském úvěru), který byl podle důvodové zprávy tohoto zákona začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru.

18. Také při výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se prosadí závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, podle kterých„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (…). Důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů (…). Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).„ Pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015).

19. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní, tedy k námitce spotřebitele, neodpovídá tato právní úprava smyslu ochrany spotřebitele vybudované na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, koresponduje s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie, který vyložil čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen„ Směrnice“) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele (rozsudek ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA). Povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnic Evropského parlamentu a Rady pak Soudní dvůr Evropské unie zdůraznil ve svých dalších rozhodnutích (rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA; rozsudek ze dne 27. 6. 2000, C -240/98 až C -244/98, Océano Grupo Editorial SA; rozsudek ze dne 4. 7. 2006, C -212/04, Konstantinos Adeneler a další proti Ellinikos Organismos Galaktos). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Soud proto k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Z ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a výše citované judikatury soudu vyplývá, že poskytovatel spotřebitelských úvěru musí při své činnosti postupovat jako profesionál v daném oboru a v souladu se zásadami poctivého obchodního styku objektivně a v zájmu spotřebitele zkoumat a ověřovat, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinné poměry (skutečné příjmy a výdaje) schopen úvěr řádně splácet. Poskytovatel je povinen případ vždy individuálně posoudit, vzít do úvahu konkrétní situaci určitého spotřebitele a podmínky sjednávaného spotřebitelského úvěru. Pokud poskytovatel výše uvedené povinnosti nesplní, smlouva je absolutně neplatná.

21. Žalobkyně byla soudem nejprve vyzvána přípisem ze dne 7. 2. 2022, aby doplnila veškerá rozhodující skutková tvrzení a předložila důkazní návrhy k okolnosti, jak předchůdkyně žalobkyně při sjednávání smlouvy o zápůjčce konkrétně posuzovala schopnost žalovaného splácet. Žalobkyně byla upozorněna, že tvrzení musí být konkrétní; obecné proklamace nebo odkaz na zákaznickou kartu je pro posouzení úvěruschopnosti nedostatečné. Na to žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací zaznamenaných v Kartě klienta, Kreditním reportu, Protokolu o ověření úvěruschopnosti a databázích dlužníků. Žalobkyně ale neprokázala, že byly příjmy a výdaje žalovaného skutečně ověřeny např. dotazem na zaměstnavatele žalovaného, předložením pracovní smlouvy, platebních výměrů, výplatních pásek apod. Rovněž žádným způsobem neprokázala, že byla zkoumána reálná výši měsíčních výdajů žalovaného a jaké měl žalovaný další závazky. Výdaje žalovaného mohla a měla předchůdkyně žalobkyně ověřit např. z výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod. Informace pouze deklarované žalovaným např. v zákaznické kartě, jsou nedostačující a soud takové ověření úvěruschopnosti spotřebitele nepovažuje za řádné v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru a výše citované judikatury soudů. Předchůdkyně žalobkyně nemohla objektivně posoudit úvěruschopnost žalovaného, jestliže neměla k dispozici ověřené údaje o jeho příjmech a výdajích. Pokud byly předchůdkyni žalobkyně doloženy další listiny prokazující skutečné příjmy a výdaje žalovaného, měla kopie těchto dokumentů uchovat v souladu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouva byla navíc uzavřena v době, kdy žalovaný již několikrát žádal o poskytnutí peněžních prostředků u různých společností, přičemž byly jeho žádost odmítnuty. Předchůdkyně žalobkyně tak musela mít i z těchto skutečností pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet závazky. Soud znovu poukazuje na shora citovanou judikaturu a zdůrazňuje, že poskytovatel finančních produktů se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením spotřebitele při posuzování jeho úvěruschopnosti a negativními zjištěními z databáze dlužníků. Soud byl připraven v souvislosti s provedeným dokazování žalobkyni u jednání vyzvat podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění žalobních tvrzení a zejména důkazních návrhů k tomu, že předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala schopnost žalovaného splácet s tím, že ověřovala příjmovou i výdajovou stránku rozpočtu žalovaného. Dále aby tvrdila a předložila důkaz, že žalovanému byla zaslána výzva k zaplacení dlužné částky s lhůtou do dne 2. 1. 2020. Žalobkyně se však neúčastí u jednání dobrovolně připravila o možnost tohoto poučení.

22. Soud tak dospěl k závěru, že Smlouva o zápůjčce [číslo] ze dne 16. 7. 2019 je absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., neboť předchůdkyně žalobkyně při sjednávání smlouvy řádně neposoudila schopnost žalovaného zápůjčku splácet.

23. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu peněžité plnění ve výši 19 980 Kč. Žalovaný uhradil částku ve výši 4 302 Kč. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ve výši 15 678 Kč, které je povinen vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z. Žalovaný byl Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 12. 1. 2021 vyzván, aby zaplatil žalobkyni dlužnou částku bezodkladně. Oznámení bylo žalovanému doručeno v souladu s § 573 o. z. dne 18. 1. 2021. Žalovaný žalobkyni peněžité plnění nevrátil, tudíž mu vznikla druhotná povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po doručení výzvy k zaplacení podle § 1968, § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta. Protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a k jednání se nedostavil, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení části jistiny je přiměřená možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, proto soud zavázal žalovaného zaplatit částku ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalobnímu požadavku bylo vyhověno co do částky 17 244,30 Kč, což představuje 89 % původně žalované částky. Oproti tomu byla žaloba co do částky 2 183,38 Kč zamítnuta, což představuje 11 % neúspěch. Rozdíl 78 % tak představuje celkový úspěch žalobkyně ve věci. Celkové náklady řízení vynaložené žalobkyní činí 8 205,20 Kč a sestávají ze soudního poplatku 800 Kč a nákladů na právní zastoupení, tj. odměny advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, žaloba) po 1 740 Kč podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „a. t.“), náhrady hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty (21 %) z částek odměn a náhrad ve výši 1 285,20 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. 78 % z částky 8 205,20 Kč činí 6 400 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. zavázal soud žalovaného zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.