13 C 58/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní Mgr. Lenkou Dostálovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 7 170 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 170 Kč, kapitalizované úroky ve výši 1 651,76 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 617,06 Kč, úroky z prodlení v zákonné výši 9 % ročně z částky 5 521,78 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, úroky ve výši 23,72 % ročně z částky 5 521,78 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”).

2. Žalobkyně se žalobou ze dne 26. 11. 2020, ve znění podání ze dne 27. 2. 2022, domáhala po žalované zaplacení částky 7 170 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne 22. 7. 2017 (dále také jen„ smlouva o úvěru“), na základě které právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále také jen„ předchůdkyně žalobkyně“) poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, které se žalovaná zavázala splatit spolu s úrokem ve výši 1 680 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a hotovostní inkaso ve výši 4 800 Kč. Žalovaná za celou dobu trvání smlouvy uhradila 13 710 Kč, poslední splátka byla uhrazena dne 8. 10. 2019. Žalobkyně tvrdila, že při sjednávání smlouvy předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované splácet, vycházela z informací uvedených v zákaznické kartě, o jejichž pravdivosti a správnosti neměla důvod pochybovat. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 a téhož dne bylo postoupení oznámeno žalované.

3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila a k jednání soudu, které se ve věci konalo dne 26. 4. 2022, se nedostavila. Žalobkyně se k jednání také nedostavila, proto soud o věci jednal a rozhodl bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř.

4. Na základě předložených listinných důkazů dospěl soud ke skutkovému závěru, že předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalované jako spotřebiteli peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala peněžní prostředky splácet ve plátkách a celkově měla splatit 20 880 Kč. Žalovaná uhradila celkem 13 710 Kč. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla postoupena žalobkyni a postoupení bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019, které bylo žalované zasláno na adresu trvalého pobytu dne 13. 12. 2019. Při uzavírání smlouvy předchůdkyně žalobkyně neověřovala, jaké byly skutečné příjmy a výdaje žalované.

5. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je zcela nedůvodná.

6. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaná uzavírala smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a předchůdkyně žalobkyně vůči ní vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. Z ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a judikatury soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015) vyplývá, že poskytovatel spotřebitelských úvěru musí při své činnosti postupovat jako profesionál v daném oboru a v souladu se zásadami poctivého obchodního styku objektivně a v zájmu spotřebitele zkoumat a ověřovat, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinné poměry (skutečné příjmy a výdaje) schopen úvěr řádně splácet. Poskytovatel je povinen případ vždy individuálně posoudit, vzít do úvahu konkrétní situaci určitého spotřebitele a podmínky sjednávaného spotřebitelského úvěru. Pokud poskytovatel výše uvedené povinnosti nesplní, smlouva je absolutně neplatná (rozsudek Soudní dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA; rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA; rozsudek ze dne 27. 6. 2000, C -240/98 až C -244/98, Océano Grupo Editorial SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

7. Žalobkyně byla soudem nejprve vyzvána přípisem ze dne 17. 2. 2022, aby doplnila veškerá rozhodující skutková tvrzení a předložila důkazní návrhy k okolnosti, jak předchůdkyně žalobkyně při sjednávání smlouvy o úvěru konkrétně posuzovala schopnost žalované splácet, přičemž žalobkyně byla upozorněna, že odkaz na zákaznickou kartu je pro posouzení úvěruschopnosti nedostatečné. K tomu žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací zaznamenaných v zákaznické kartě klienta, o jejichž správnosti a pravdivosti neměla důvod pochybovat. Žalobkyně však neprokázala, že byly příjmy a výdaje žalované skutečně ověřeny např. dotazem na zaměstnavatele žalované, předložením pracovní smlouvy, platebních výměrů, výplatních pásek, potvrzeními o dávkách apod. Rovněž žádným způsobem neprokázala, že byla zkoumána reálná výši měsíčních výdajů žalované a zda neměla další závazky. Výdaje žalované mohla a měla předchůdkyně žalobkyně ověřit např. z výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod. Skutečnost, zda nemá žalovaná žádné jiné závazky, mohla být pak ověřena prostřednictvím registrů NRKI, BRKI, SOLUS a Centrální evidence exekucí. Informace uvedené pouze v zákaznické kartě s tím, že tyto byly ověřeny, jsou nedostačující a soud takové ověření úvěruschopnosti spotřebitele nepovažuje za řádné, v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru a výše uvedené judikatury soudů. Pokud byly předchůdkyni žalobkyně doloženy výplatní pásky, pracovní smlouva, složenky apod., měla kopie těchto dokumentů uchovat v souladu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud byl připraven v souvislosti s provedeným dokazování žalobkyni u jednání vyzvat podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění žalobních tvrzení a zejména důkazních návrhů k tomu, že před uzavřením smlouvy byla řádně s odbornou péčí ověřována schopnost žalované splácet, avšak svou neúčastí u jednání se žalobkyně dobrovolně připravila o možnost tohoto poučení.

8. Soud tak dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanské zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť předchůdkyně žalobkyně při sjednávání smlouvy řádně neposoudila schopnost žalované úvěr splácet. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení v souladu s § 2991 a § 2993 o. z. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované bez právního důvodu peněžité plnění ve výši 12 000 Kč. Žalovaná však žalobkyni toto plnění již vrátila, neboť jí zaplatila částku ve výši 13 710 Kč, proto již není povinna žalobkyni jakékoliv peněžité plnění vracet. Na straně žalované tedy nevzniklo žádné bezdůvodné obohacení. Soud proto žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.