13 C 68/2022

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní Mgr. Lenkou Dostálovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 18 007,19 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 007,19 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 690,01 Kč od 2. 4. 2019 do 18. 11. 2019, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 171,13 Kč od 2. 4. 2019 do 18. 11. 2019, úrokem ve výši 12 % ročně z částky 18 007,19 Kč od 19. 11. 2019 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 18 007,19 Kč od 19. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 18 007,19 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 9. 11. 2017 (dále také jen„ smlouva o úvěru 2017“), na základě které poskytla žalovanému možnost čerpat prostřednictvím kreditní karty peněžní prostředky do 16 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnuté peněžní prostředky zaplatit žalobkyni úrok ve výši 12 % ročně a související poplatky, přičemž minimální výše splátek úvěru činila 3 % aktuální výše dlužné částky za každé účetní období, minimálně 200 Kč. Splátky úvěru žalovaný nehradil řádně, dostal se do prodlení s hrazením více než dvou splátek, a to i po opakovaných výzvách, proto žalobkyně prohlásila celý úvěr dne 1. 4. 2019 za splatný. Žalovaná částka se skládá z jistiny 18 007,19 Kč, smluvního úroku počítaného z jistiny od 2. 4. 2019 do 18. 11. 2019, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 171,13 Kč, smluvního úroku počítaného z částky 18 007,19 Kč od 19. 11. 2019 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 18 007,19 Kč od 19. 11. 2019 do zaplacení.

2. Přípisem ze dne 21. 3. 2022 byla žalobkyně vyzvána, aby doplnila skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání toho, že žalobkyně před uzavřením smlouvy úvěru 2017 posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet a dále aby doplnila, jakou celkovou částku žalovaný žalobkyni fakticky zaplatil. Na tento přípis žalobkyně reagovala podáním ze dne 29. 3. 2022, ve kterém uvedla, že při posouzení schopnosti žalovaného splácet vycházela z výpisu účtu žalovaného a dále v podání uvedla tabulku, podle které měl žalovaný čerpat úvěr v celkové výši 120 299,59 Kč.

3. Následně byla žalobkyně dne 29. 4. 2022 opět vyzvána, aby sdělila soudu, kolik žalovaný celkově čerpal peněžních prostředků, tj. kolik představuje jistina z této konkrétní smlouvy o úvěru 2017. Žalobkyně byla zároveň upozorněna soudem, že z dosud předložených listin vyplývá, že mezi účastníky byly uzavřeny také další smlouvy o úvěru, na základě kterých žalovaný čerpal peněžní prostředky, tyto však nejsou předmětem nyní projednávané věci. Nato žalobkyně reagovala podáním ze dne 13. 5. 2022, kde tvrdila, že předmětný dluh vznikl na základě právního vztahu, k jehož uzavření došlo prostřednictvím smlouvy o úvěru čerpaném prostřednictvím kreditní karty ze dne 23. 6. 2008 s kreditním limitem do výše 10 000 Kč. Následně se v průběhu let právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným měnil (Smlouva o kartovém úvěrovém účtu ze dne 17. 2. 2012) a dne 24. 2. 2017 došlo k navýšení úvěrového limitu z dosavadních 10 000 Kč na 16 000 Kč, přičemž od počátku vzniku právního vztahu je úvěr veden na jednom účtu. Dále tvrdila, že dlužná částka představuje nevrácené peněžní prostředky za celou dobu trvání právního vztahu s tím, že žalovaný za celou dobu vyčerpal částku 126 568,40 Kč a uhradil celkem 120 229,59 Kč.

4. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně se k jednání soudu rovněž nedostavila. Svou neúčast však omluvila a zároveň souhlasila, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Soud tak v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jednal v nepřítomnosti účastníků řízení.

5. Ze žádosti o změnu kartového účtu a karty ze dne 9. 11. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný požádal žalobkyni o navýšení úvěrového limitu ke kartovému účtu [číslo].

6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 9. 11. 2017 a ceníku pro kreditní karty účinném ode dne 1. 8. 2016 bylo zjištěno, že žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti uzavřela s žalovaným, označeným ve smlouvě jménem, příjmením, rodným číslem a bydlištěm smlouvu, na základě které poskytla žalovanému možnost čerpat peněžní prostředky do výše 16 000 Kč na kreditní kartě s číslem kartového účtu [číslo]. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit žalobkyni úrok ve výši 10 Kč za každých celých 500 Kč vyčerpaného a nesplaceného úvěru. RPSN úvěru činilo 37,04 %. Úvěr byl sjednán na dobu neurčitou, cena za vedené účtu byla sjednána na částku 50 Kč měsíčně. Součástí smlouvy byl ceník pro kreditní kartu.

7. Z listiny označené: Posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 24. 2. 2017 bylo zjištěno, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela ze svého interního ekonomického modelu. Dále bylo z tohoto důkazu zjištěno, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy o úvěru další úvěr u jiné společnosti než žalobkyně, jehož jistina činila 59 944 Kč a měsíční splátka tohoto úvěru byla ve výši 2 469 Kč. Tento úvěr u jiné společnosti nebyl zohledněn u výpočtu výdajů žalovaného, tak jak jej provedla žalobkyně podle interního ekonomického modelu.

8. Z přehledu výpisů kartového účtu a samotných výpisů z kartového účtu žalovaného [číslo] bylo zjištěno, že žalovaný ode dne uzavření smlouvy o úvěru ze dne 9. 11. 2017 čerpal na kreditní kartě peněžní prostředky ve výši 10 770,95 Kč a za to uhradil žalované částku ve výši 16 414,67 Kč.

9. Z výpisu z osobního účtu žalovaného č. [bankovní účet] bylo zjištěno, že zůstatky na osobním účtu žalovaného byly záporné a činily ke dni 30. 10. 2016 - 9 321,61 Kč, ke dni 30. 11. 2016 - 9 920,79 Kč, ke dni 30. 12. 2016 - 9 940,77 Kč, ke dni 31. 1. 2017 - 10 037,13 Kč. Výpisy za období bezprostředně předcházející uzavření smlouvy o úvěru 2017 žalobkyně k důkazu nepředložila.

10. Z výzvy ze dne 26. 2. 2019 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu na kartovém účtu ve výši 4 912 Kč ve lhůtě do 31. 3. 2019. Žalovaný byl upozorněn žalobkyní na skutečnost, že pokud nebude dlužná částka uhrazena, dojde k výpovědi smlouvy a okamžitému zesplatnění úvěru. Výzva byla žalovanému zaslána na adresu trvalého pobytu.

11. Z výzvy ze dne 1. 4. 2019 včetně dodejky bylo zjištěno, že žalobkyně sdělila žalovanému, že pohledávku z kreditní karty převedla na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků a opětovně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Výzva byla žalovanému zaslána na adresu trvalého pobytu s tím, že zásilka byla uložena na poště dne 4. 4. 2019.

12. Z předžalobní výzvy ze dne 20. 11. 2019 včetně poštovního podacího archu bylo zjištěno, že zástupkyně žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k úhradě dlužné částky s tím, že jinak bude pohledávku vymáhat soudně. Výzva byla zaslána žalovanému na adresu trvalého pobytu dne 20. 11. 2019.

13. Dále soud provedl jako důkaz listiny - všeobecné obchodní podmínky; smlouva o úvěru čerpaného prostřednictvím kreditní karty ze dne 3. 6. 2005; žádosti o poskytnutí kreditní karty ze dne 23. 5. 2005 a 24. 5. 2005, vč. žádosti o vydání kreditní karty ze dne 23. 5. 2005; kopie občanského průkazu žalovaného z roku 2005; žádost o vydání kreditní karty ze dne 27. 5. 2005; výpis z databáze neplatných občanských průkazů ze dne 24. 5. 2005; potvrzení zaměstnavatele o výši pracovních příjmů žalovaného ze dne 23. 5. 2005; posouzení klienta OP z července 2004, výpis z evidence podnikatelů ze dne 23. 5. 2005, doklady o převzetí karty ze dne 23. 6. 2008 a ze dne 3. 6. 2005, změnový list pro kreditní karty ze dne 23. 6. 2008; kopie kreditní karty platné do května 2008; smlouva o úvěru čerpaného prostřednictvím kreditní karty ze dne 23. 6. 2008; standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 17. 2. 2012; žádost o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 17. 2. 2012; smlouva o kartovém úvěrovém účtu ze dne 17. 2. 2012; vyhodnocení žádosti o úvěrový produkt ze dne 17. 2. 2012; listina označena: podklady pre súdne konanie; žádost o zřízení/změnu kartového účtu ze dne 2. 5. 2013. Z těchto důkazů však soud neučinil žádná skutková zjištění významná pro rozhodnutí věci, neboť listiny se týkají právních vztahů mezi účastníky v období od let 2005 až 2013, kdy smlouva o úvěru 2017, která je jako jediná předmětem tohoto řízení, nebyla ještě uzavřena. Pokud žalobkyně uzavřela v roce 2017 s žalovaným novou samostatnou smlouvu o úvěru s jiným úvěrovým rámcem, byla povinna bezprostředně před uzavřením této smlouvy znovu posoudit úvěruschopnost žalovaného. Pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného v roce 2017 jsou výše uvedené listiny zcela bezvýznamné (viz níže právní hodnocení).

14. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému jako spotřebiteli na základě smlouvy o úvěru ze dne 9. 11. 2017 možnost čerpat prostřednictvím kreditní karty ke kreditnímu účtu žalovaného [číslo] peněžní prostředky do výše 16 000 Kč. Ode dne uzavření smlouvy čerpal žalovaný peněžní prostředky ve výši 10 770,95 Kč, přičemž splatil žalované za poskytnutí těchto prostředků částku v celkové výši 16 414,67 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru v roce 2017 ověřila schopnost žalovaného úvěr splácet pouze na základě normativních interních dat, přičemž nezohlednila, že žalovaný měl další úvěr u jiné společnosti. V období od 30. 10. 2016 do 31. 1. 2017 byly zůstatky na osobním bankovním účtu žalovaného záporné, měsíčně chybělo na účtu několik tisíc, přičemž dluh žalovaného na jeho osobním účtu měl vzrůstající tendenci.

15. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je zcela nedůvodná. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru.

16. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2).

18. Ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru navazují na předcházející právní úpravu, která byla podle důvodové zprávy začleněna do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru.

19. Také při výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se prosadí závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, podle kterých„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (…). Důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů (…). Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).„ Pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015).

20. Přestože v době uzavření úvěrové smlouvy 2017 byla v zákoně o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy konstruována jako relativní, tedy k námitce spotřebitele, neodpovídala tato právní úprava smyslu ochrany spotřebitele vybudované na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, koresponduje s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie (rozsudek ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA). Povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnic Evropského parlamentu a Rady pak Soudní dvůr Evropské unie zdůraznil ve svých rozhodnutích (rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional.; rozsudek ze dne 27. 6. 2000, C -240/98 až C 244/98, Océano Grupo Editorial SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení výše uvedené povinnosti a jejích důvodech vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Výše uvedený závěr pak potvrzuje novela zákona o spotřebitelském úvěru, zákon č. 96/2022 Sb., účinný od 29. 5. 2022, který mění znění § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru tak, že soud k neplatnosti smlouvy z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne i bez návrhu.

21. Soud tudíž k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Žalobkyně byla soudem nejprve vyzvána přípisem ze dne 21. 3. 2022, aby doplnila veškerá rozhodující skutková tvrzení a zejména předložila důkazní návrhy k okolnosti, jak byla při sjednávání smlouvy o úvěru ze dne 9. 11. 2017 konkrétně posouzena schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně uvedla, že vycházela z výpisů osobního bankovního účtu žalovaného, avšak předložila výpisy z účtu pouze do 31. 1. 2017. Výpisy za období předcházející uzavření smlouvy žalobkyně nepředložila, přestože ze starších bankovních výpisů vyplývá, že zůstatky žalovaného na účtu byly záporné a měly vzrůstající tendenci. Dále žalobkyně odkázala na dokument o posouzení úvěruschopnosti na základě interních normativních dat žalobkyně, kde však nebyly zohledněny reálné příjmy a výdaje žalovaného včetně dalšího úvěru u jiné společnosti. Žalobkyně tak neprokázala, že byly příjmy a výdaje žalovaného řádně v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru před uzavřením smlouvy o úvěru ze dne 9. 11. 2017 skutečně ověřeny. Příjmy žalovaného měla žalobkyně ověřit např. dotazem na zaměstnavatele žalovaného, předložením pracovní smlouvy, platebních výměrů, výplatních pásek, daňových přiznání apod. Výdaje žalovaného měla ověřit např. z aktuálních výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod. Skutečnost, zda nemá žalovaný žádné jiné závazky, mohla být potvrzena prostřednictvím registrů NRKI, BRKI, SOLUS a Centrální evidence exekucí. Soud znovu poukazuje na shora citovanou judikaturu a zdůrazňuje, že poskytovatel finančních produktů spotřebiteli se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením spotřebitele či znalostí interních normativních dat o příjmech a výdajích osob při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Musí vždy vycházet z aktuálních a konkrétních příjmů a výdajů určitého spotřebitele, který hodlá s podnikatelem uzavřít smlouvu. Soud byl připraven v souvislosti s provedeným dokazování žalobkyni u jednání vyzvat podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k tomu, aby doplnila skutková tvrzení a zejména navrhla důkazy k prokázání skutečnosti, že před uzavřením smlouvy o úvěru ze dne 9. 11. 2017 zkoumala příjmovou i výdajovou stránku rozpočtu žalovaného. Žalobkyně se však neúčastí u jednání dobrovolně připravila o možnost tohoto poučení.

22. Soud proto dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru ze dne 9. 11. 2017 absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., neboť žalobkyně při sjednávání smlouvy řádně neposoudila schopnost žalovaného splácet. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je však třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalovanému za dobu trvání smlouvy o úvěru 2017 bez právního důvodu peněžité plnění ve výši 10 770,95 Kč, přičemž žalovaný uhradil za tuto dobu žalobkyni částku ve výši 16 414,67 Kč. Na straně žalovaného tudíž nevzniklo žádné bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z., které by byl nyní povinen vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z.

23. Na výše uvedený závěr nemůže mít žádný vliv skutečnost, že mezi účastníky bylo uzavřeno v průběhu let více samostatných smluv o úvěru s různými úvěrovými rámci ke kreditní kartě vydané k identickému účtu, neboť právní vztahy vzniklé na základě těchto smluv nejsou nyní předmětem projednávané věci. Vždy se jednalo o samostatné smlouvy, nikoliv o dodatky smluv. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že žalovaná částka vznikla toliko z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 9. 11. 2017, nikoliv jindy, proto soud zkoumal, zda žalobkyně bezprostředně před uzavřením této smlouvy o úvěru 2017 řádně zkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr a dále zjišťoval, v jaké výši žalovaný čerpal za tuto dobu peněžní prostředky a kolik zároveň žalobkyni splatil. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti soud žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.