13 C 71/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní Mgr. Lenkou Dostálovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 15 060,57 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 000 Kč od 23. 5. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 4 060,87 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 060,57 od 27. 4. 2019 do 22. 5. 2021, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 060,87 Kč od 23. 5. 2021 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 11 000 Kč od 23. 5. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 473 Kč k rukám zástupce žalobkyně ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 060,57 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 26. 2. 2019, na základě které předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále také jen„ předchůdkyně žalobkyně“) poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 11 000 Kč. Tvrdila, že se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit jistinu úvěru a poplatek ve výši 4 060,57 Kč nejpozději dne 26. 4. 2019. Žalovaný však na úvěr nesplatil ničeho. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 byla pohledávka vůči žalovanému ze smlouvy o úvěru postoupena žalobkyni. Předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru ze dne 26. 2. [číslo] zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, vycházela z veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, BRKI. Pokud by soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyně žádala, aby soud posoudil nárok žalobkyně na zaplacení jistiny úvěru z titulu bezdůvodného obohacení.

2. Elektronický platební rozkaz, který byl ve věci vydán, byl podle § 173 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnil, ke své procesní obraně neuvedl ničeho a k nařízenému jednání soudu dne [datum] se bez omluvy nedostavil.

3. Žalobkyně svou neúčast u nařízeného jednání dne [datum] omluvila.

4. Soud tak v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, všeobecných obchodních podmínek a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že žalovaný označený ve smlouvě svým jménem, příjmením, bydlištěm a rodným číslem uzavřel s předchůdkyní žalobkyně označenou ve smlouvě obchodní firmou, sídlem a identifikačním číslem smlouvu, na základě které měly být žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu ve výši 11 000 Kč spolu s poplatkem ve výši 4 060,57 Kč ve dvou splátkách po 7 530,29 Kč, poslední splátka byla splatná dne 26. 4. 2019.

6. Z potvrzení o provedené platbě dne 26. 2. 2019 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně poukázala na bankovní účet č. [bankovní účet] pod variabilním symbolem [číslo] částku 11 000 Kč dne 26. 2. 2019.

7. Ze sdělení banky [právnická osoba] [anonymizováno] na č. l. 20 spisu bylo zjištěno, že vlastníkem bankovního účtu č. [bankovní účet] je žalovaný, přičemž v únoru 2019 byla na účet žalovaného připsána částka 11 000 Kč pod variabilním symbolem [číslo].

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 a přílohy ke Smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně postoupila žalobkyni pohledávku vůči žalovanému z titulu předmětné smlouvy o úvěru.

9. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 5. 2021, výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 16. 5. 2021, včetně podacího lístku ze dne 16. 5. 2021, bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávku z titulu smlouvy o úvěru postoupila žalobkyni. Zároveň byl žalovaný vyzván žalobkyní, aby uhradil pohledávku z titulu smlouvy o úvěru nejpozději do 3 dnů. Výše uvedené písemnosti byly žalovanému zaslány na adresu uvedenou ve smlouvě dne 16. 5. 2021.

10. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému jako spotřebiteli peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky splatit spolu s poplatkem ve výši 4 060,57 Kč ve dvou splátkách po 7 530,29 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 26. 4. 2019. Žalovaný však neuhradil žádnou splátku. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla postoupena žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem, kterým byl zároveň vyzván k úhradě dlužné částky. Oznámení bylo zasláno žalovanému na dresu uvedenou ve smlouvě dne 16. 5. 2021.

11. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná pouze v té části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení jistiny úvěru.

12. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a předchůdkyně žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti smlouvy.

13. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2).

15. Ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru navazují na předcházející právní úpravu, a to § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2016 (starý zákon o spotřebitelském úvěru), který byl podle důvodové zprávy tohoto zákona začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru.

16. Také při výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se prosadí závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, podle kterých„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (…). Důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů (…). Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).„ Pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015).

17. Přestože v době uzavření smlouvy o úvěru byla v novém zákoně o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy konstruována jako relativní, tedy k námitce spotřebitele, neodpovídá tato právní úprava smyslu ochrany spotřebitele vybudované na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, koresponduje s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie, který vyložil čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen„ Směrnice“) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele (rozsudek ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA). Povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnic Evropského parlamentu a Rady pak Soudní dvůr Evropské unie zdůraznil ve svých dalších rozhodnutích (rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA; rozsudek ze dne 27. 6. 2000, C -240/98 až C -244/98, Océano Grupo Editorial SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Výše uvedený závěr pak potvrzuje novela zákona o spotřebitelském úvěru, zákon č. 96/2022 Sb., účinný od 29. 5. 2022, který mění znění § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru tak, že soud k neplatnosti smlouvy z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne i bez návrhu. Soud proto k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení i přes znění zákona o spotřebitelském úvěru v době uzavření smlouvy.

18. Z ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a výše citované judikatury soudu vyplývá, že poskytovatel spotřebitelských úvěru musí při své činnosti postupovat jako profesionál v daném oboru a v souladu se zásadami poctivého obchodního styku objektivně a v zájmu spotřebitele zkoumat a ověřovat, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinné poměry (skutečné příjmy a výdaje) schopen úvěr řádně splácet. Poskytovatel je povinen případ vždy individuálně posoudit, vzít do úvahu konkrétní situaci určitého spotřebitele a podmínky sjednávaného spotřebitelského úvěru. Pokud poskytovatel výše uvedené povinnosti nesplní, smlouva je absolutně neplatná.

19. Žalobkyně neprokázala, že její předchůdkyně v době uzavření smlouvy o úvěru řádně zkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu výše citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a judikatury. Žalobkyně neprokázala, že byly příjmy a výdaje žalovaného zjišťovány a ověřeny např. dotazem na zaměstnavatele žalovaného, předložením pracovní smlouvy, platebních výměrů, výplatních pásek apod. Rovněž žádným způsobem neprokázala, že byla zkoumána reálná výši měsíčních výdajů žalovaného a jaké měl žalovaný další závazky. Výdaje žalovaného mohla a měla předchůdkyně žalobkyně ověřit např. z výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod. Předchůdkyně žalobkyně tak nemohla objektivně posoudit úvěruschopnost žalovaného, jestliže neměla k dispozici ověřené údaje o jeho příjmech a výdajích. Pokud byly předchůdkyni žalobkyně doloženy další listiny prokazující skutečné příjmy a výdaje žalovaného měla kopie těchto dokumentů uchovat v souladu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud byl připraven v souvislosti s provedeným dokazování žalobkyni u jednání vyzvat podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění žalobních tvrzení a zejména důkazních návrhů k tomu, že předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala schopnost žalovaného splácet s tím, že ověřovala příjmovou i výdajovou stránku rozpočtu žalovaného. Žalobkyně se však neúčastí u jednání dobrovolně připravila o možnost tohoto poučení.

20. Soud tak dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená dne 26. 2. 2019 je absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., neboť předchůdkyně žalobkyně při sjednávání smlouvy řádně neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je však třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu peněžité plnění ve výši 11 000 Kč, které žalovaný neuhradil. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ve výši 11 000 Kč, které je povinen vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z. Žalovaný byl oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 5. 2021 včetně výzvy k úhradě pohledávky vyzván, aby zaplatil žalobkyni dlužnou částku ve lhůtě 3 dnů. Oznámení bylo žalovanému doručeno v souladu s § 573 o. z. dne 19. 5. 2021, tudíž lhůta k vrácení peněžních prostředků uběhnula dne 22. 5. 2021. Žalovaný žalobkyni peněžité plnění nevrátil, tudíž mu vznikla druhotná povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí 3 denní lhůty, tj. od 23. 5. 2021 podle § 1968, § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta. Protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a k jednání se nedostavil, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení části jistiny je přiměřená možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, proto soud zavázal žalovaného zaplatit částku ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalobnímu požadavku bylo vyhověno co do částky 11 877,66 Kč (kapitalizováno ke dni vyhlášení rozhodnutí 10. 5. 2022), což představuje 60 % původně žalované částky. Oproti tomu byla žaloba co do částky 7 648,47 Kč (také kapitalizováno ke dni vyhlášení rozhodnutí 10. 5. 2022), zamítnuta, což představuje 39 % neúspěch. Rozdíl 21 % tak představuje celkový úspěch žalobkyně ve věci. Celkové náklady řízení vynaložené žalobkyní činí 2 252 Kč a sestávají ze soudního poplatku 800 Kč a nákladů na právní zastoupení, tj. odměny advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, žaloba) po 300 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „a. t.“), náhrady hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty (21 %) z částek odměn a náhrad ve výši 252 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. 21 % z částky 2 252 Kč činí 473 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. zavázal soud žalovaného zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Soud vyhodnotil žalobu jako tzv. formulářovou, protože žalobkyně podává opakovaně žaloby tohoto druhu a údaje v jednotlivých věcech se liší jen v označení žalované strany, datu uzavření smlouvy, jejím čísle a ve výši žalované částky.