13 C 74/2022

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní Mgr. Lenkou Dostálovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 24 108,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 500 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 17 608,20 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 029,05 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 457,04 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 518,81 Kč od 13. 1. 2021 do 7. 2. 2021, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 018,81 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 6 500 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 14 518,81 Kč od 13. 1. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Opavě doplatek soudního poplatku ve výši 241 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 24 108,20 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 4. 1. 2019 (dále také jen„ smlouva o zápůjčce“), na základě které předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále také jen„ předchůdkyně žalobkyně“) poskytla žalované finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Tvrdila, že se žalovaná zavázala zaplatit jistinu zápůjčky spolu s úrokem a poplatky v pravidelných 100 týdenních splátkách po 401 Kč. Žalovaná však uhradila žalobkyni pouze částku 13 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná dluh řádně nehradila, přistoupila předchůdkyně žalobkyně k úročení neuhrazené jistiny úrokem ve výši 29 % ročně ode dne 5. 12. 2020 do zaplacení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 byla pohledávka ze smlouvy o zápůjčce vůči žalované postoupena žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalované zaplacení dlužné jistiny ve výši 14 518,81 Kč, poplatků ve výši 9 589,39 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 457,04 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2 029,05 Kč, úroků ve výši 29 % ročně z částky 14 518,81 Kč od 13. 1. 2021 do zaplacení, úroků z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 518,81 Kč od 13. 1. 2021 do zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně před uzavřením smlouvy řádně zkoumala schopnost žalované splácet, vycházela z tvrzení žalované v zákaznické kartě a listin předložených žalovanou, o jejichž správnosti a pravdivosti neměla důvod pochybovat.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila a k jednání soudu se bez omluvy nedostavila. Žalobkyně omluvila svou nepřítomnost u nařízeného jednání s tím, že souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez její přítomnosti. Soud tak v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jednal v nepřítomnosti účastníků řízení.

3. Ze Smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 4. 1. 2019 soud zjistil, že žalovaná označená ve smlouvě svým jménem, příjmením, bydlištěm a rodným číslem uzavřela s předchůdkyní žalobkyně smlouvu, na základě které jí byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti. Žalovaná se zavázala uhradit předchůdkyni žalobkyně jistinu zápůjčky spolu s úrokem ve výši 6 129 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 7 800 Kč a poplatkem za vedení účtu ve výši 6 128 Kč. Celková dlužná částka tak činila 40 057 Kč a žalovaná se zavázala ji uhradit v pravidelných 100 týdenních splátkách po 401 Kč, přičemž poslední splátka měla činit 358 Kč.

4. Z Přehledu plateb bylo zjištěno, že žalovaná uhradila předchůdkyni žalobkyně z titulu smlouvy o zápůjčce částku 13 500 Kč.

5. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 včetně Přílohy [číslo] k této smlouvě bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně postoupila žalobkyni pohledávku ze smlouvy o zápůjčce vůči žalované.

6. Z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021 včetně podacího lístku ze dne 25. 1. 2021 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované, že pohledávku z titulu smlouvy o zápůjčce postoupila žalobkyni. Zároveň byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky ve lhůtě 10 dnů od doručení oznámení. Oznámení bylo žalované zasláno na adresu trvalého pobytu dne 25. 1. 2021.

7. Z Výzvy k plnění ze dne 13. 1. 2022 včetně podacího lístku ze dne 14. 1. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky s tím, že jinak bude vymáhat zaplacení pohledávky soudní cestou. Výzva byla žalované zaslána na adresu trvalého pobytu dne 14. 1. 2022.

8. K posouzení schopnosti žalované zápůjčku splácet navrhla žalobkyně jako důkaz Zákaznickou kartu ze dne 4. 1. 2019, ze které soud zjistil, že žalovaná při sjednávání smlouvy uvedla, že je svobodná, žije v nájmu, u počtu vyživovaných osob označila dvě osoby, nepracuje, má příjem z důchodu a jiných sociálních dávek v celkové výši 8 636 Kč měsíčně, její měsíční výdaje činí 4 000 Kč. K žádosti měla žalovaná předložit výměr důchodu ze dne 18. 5. 2018.

9. Důkaz rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] soud z důvodu ekonomie řízení neprovedl, neboť se jedná o rozhodnutí v odlišné věci a soud není právním posouzením jiného obecného soudu v odlišné věci vázán.

10. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalované označené ve smlouvě jménem, příjmením a rodným číslem v hotovosti peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala peněžní prostředky splácet ve plátkách, celkově měla splatit 40 057 Kč, avšak uhradila pouze 13 500 Kč. Pohledávka ze smlouvy o zápůjčce byla postoupena žalobkyni, postoupení bylo žalované oznámeno a zároveň byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky ve lhůtě 10 dnů od doručení oznámení. Oznámení bylo zasláno žalované na adresu trvalého pobytu dne 25. 1. 2021. Při uzavírání smlouvy vycházela předchůdkyně žalobkyně pouze z informací uvedených v zákaznické kartě, neověřovala, jaké byly skutečné příjmy a výdaje žalované.

11. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v té části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení části jistiny zápůjčky.

12. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely ve smyslu ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o zápůjčce, přičemž se jednalo o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 4. 1. 2019 do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaná uzavírala smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a předchůdkyně žalobkyně vůči ní vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru.

13. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

15. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2).

16. Ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru navazují na předcházející právní úpravu, která byla podle důvodové zprávy tohoto zákona začleněna do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění apod.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru.

17. Také při výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se prosadí závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, podle kterých„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (…). Důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů (…). Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).„ Pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015).

18. Přestože v době uzavření smlouvy o zápůjčce byla v zákoně o spotřebitelském úvěru neplatnost smluv konstruována jako relativní, tedy k námitce spotřebitele, neodpovídá tato právní úprava smyslu ochrany spotřebitele vybudované na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, koresponduje s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie (rozsudek ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA). Povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnic Evropského parlamentu a Rady pak Soudní dvůr Evropské unie zdůraznil ve svých dalších rozhodnutích (rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA; rozsudek ze dne 27. 6. 2000, C -240/98 až C 244/98, Océano Grupo Editorial SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení výše uvedené povinnosti a jejích důvodech vyplývá i z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Výše uvedený závěr pak potvrzuje novela zákona o spotřebitelském úvěru, zákon č. 96/2022 Sb., účinný od 29. 5. 2022, který mění znění § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru tak, že soud k neplatnosti smlouvy z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne i bez návrhu.

19. Soud proto k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení.

20. Žalobkyně byla soudem nejprve vyzvána přípisem ze dne 21. 3. 2022, aby doplnila veškerá rozhodující skutková tvrzení a předložila důkazní návrhy k okolnosti, jak předchůdkyně žalobkyně při sjednávání smlouvy konkrétně posuzovala schopnost žalované splácet, zároveň byla upozorněna, že odkaz na zákaznickou kartu je pro posouzení úvěruschopnosti nedostatečný. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací zaznamenaných v zákaznické kartě, které ověřovala. Žalobkyně však neprokázala, že byly příjmy a výdaje žalované skutečně ověřeny. V tomto konkrétním případě mohla a měla předchůdkyně žalobkyně příjmy žalované ověřit předložením důchodových výměrů, rozhodnutí správních orgánu o přiznání sociálních dávek, příspěvků apod. Výdaje žalované pak měla předchůdkyně žalobkyně ověřit např. z výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod. Informace pouze deklarované žalovanou v zákaznické kartě jsou nedostačující a soud takové ověření úvěruschopnosti spotřebitele nepovažuje za řádné v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru a výše citované judikatury soudů. Předchůdkyně žalobkyně nemohla objektivně posoudit úvěruschopnost žalované, jestliže neměla k dispozici ověřené údaje o jejích příjmech, výdajích a dalších závazcích. Pokud byly předchůdkyni žalobkyně doloženy další listiny prokazující skutečné příjmy a výdaje žalované měla kopie těchto dokumentů uchovat v souladu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud znovu poukazuje na shora citovanou judikaturu a zdůrazňuje, že poskytovatel finančních produktů se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením spotřebitele při posuzování jeho úvěruschopnosti. Soud byl připraven v souvislosti s provedeným dokazování žalobkyni u jednání vyzvat podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění žalobních tvrzení a zejména důkazních návrhů k tomu, jak předchůdkyně žalobkyně ověřovala před uzavřením smlouvy příjmovou i výdajovou stránku rozpočtu žalované. Žalobkyně se však neúčastí u jednání dobrovolně připravila o možnost tohoto poučení.

21. Soud tak dospěl k závěru, že je smlouva o zápůjčce [číslo] ze dne 4. 1. 2019 absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., neboť předchůdkyně žalobkyně při sjednávání smlouvy řádně neposoudila schopnost žalované splácet. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je však třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalované bez právního důvodu finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaná již uhradila částku ve výši 13 500 Kč. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ve výši 6 500 Kč, které je povinna vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z. Žalovaná byla oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021 vyzvána, aby vrátila žalobkyni peněžní prostředky ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto oznámení. V souladu s § 573 o. z. bylo oznámení doručeno žalované dne 28. 1. 2021 a lhůta k plnění uplynula dne 7. 2. 2021. Žalovaná žalobkyni peněžité plnění nevrátila, tudíž jí vznikla druhotná povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí výše uvedené lhůty podle § 1968, § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Protože byla žalovaná v řízení zcela pasivní a k jednání se nedostavila, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení části jistiny je přiměřená možnostem žalované ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, soud proto zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 6 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 2. 2021 do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalované, která byla v řízení úspěšnější, žádné náklady řízení podle obsahu spisy nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

23. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, byl žalobkyni doměřen soudní poplatek za žalobu podle položky 2 bodu 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen„ sazebník“). Soudní poplatek činí podle položky 1 bodu 1 písmena b) sazebníku 1 206 Kč. Žalobkyně dosud zaplatila jen 965 Kč, proto byla zavázána k doplacení částky 241 Kč.