16 C 1/2025

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 30 051 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o zaplacení částky 4 400 Kč a úroku v částce 4 900 Kč se zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

III. Žaloba o zaplacení úroku z prodlení v částce 1 767,12 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 25 000 Kč od 6. 3. 2024 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce částku 1 420 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 30 051 Kč spolu s úrokem v částce 4 900 Kč, úrokem z prodlení v částce 1 767,12 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % jdoucím z částky 25 000 Kč od 6. 3. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel prostředky komunikace na dálku dne , datum, s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , smlouvu o úvěru číslo , hodnota, ve znění smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne , datum, , jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky smlouvy o úvěru, kdy na základě této smlouvy společnost , právnická osoba, poskytla žalovanému úvěr celkem ve výši 25 000 Kč převedením peněžních prostředků na jeho účet s tím, že žalovaný se zavázal vrátit společnosti , právnická osoba, částku 29 900 Kč (spolu s úrokem) do 13. 9. 2023. Žalovaný však na poskytnutý úvěr dosud nezaplatil ničeho, podanou žalobou se proto žalobkyně domáhá zaplacení jednak jistiny v částce 25 000 Kč, dále smluvní pokuty v částce 4 300 Kč vypočítané za období od 14. 9. 2023 (jako dne následujícího po splatnosti úvěru) do dne 4. 3. 2024, kdy pro případ prodlení s úhradou úvěru žalovanému podle smlouvy vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení, dále zaplacení částky 651 Kč jako nákladů na mimosoudní vymáhání pohledávky a částky 100 Kč jako paušálních nákladů na upomínání, dále sjednaného úroku v částce 4 900 Kč, úroku z prodlení vyčísleného ke dni 5. 3. 2024 žalobkyní částkou 1 767,12 Kč, jakož i zaplacení úroku z prodlení jdoucího do budoucna, přičemž tato pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena společnosti , právnická osoba, rámcovou smlouvu o postoupení pohledávky dne , datum, a dílčí smlouvou o postoupení pohledávky ke dni , datum, , což bylo žalovanému žalobkyní jako zmocněnou zástupkyní společnosti , právnická osoba, písemně oznámeno. Žalovaný žalobkyni však dosud ničeho nezaplatil ani přes její upomínku před podáním žaloby ze dne 1. 7. 2024.

2. Podáním ze dne 16. 1. 2025 žalobkyně vzala podanou žalobu částečně zpět co do kapitalizovaného úroku ve výši 5 000 Kč (ve skutečnosti ale na úroku o částku 4 900 Kč a dále o částku 100 Kč na nákladech na upomínání) a co do smluvní pokuty v částce 4 300 Kč. Soud proto v souladu s tímto dispozitivním úkonem žalobkyně řízení v rozsahu jejího zpětvzetí podle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. zastavil, když souhlasu žalovaného s tímto zpětvzetím, které žalobkyně učinila dříve, než soud začal jednat o věci samé, není podle § 96 odst. 4 o.s.ř. třeba.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

4. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

5. Přitom ze smlouvy o úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, a dodatku k této smlouvě ze dne , datum, , dále z výpisu z bankovního účtu žalobkyně prokazujícího převod částky 16 000 Kč dne , datum, , částky 4 300 Kč dne , datum, a částky 4 700 Kč dne , datum, na účet číslo , č. účtu, pod variabilním symbolem platby: , číslo, , dále ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní ze dne , datum, včetně její přílohy - plné moci udělené společností , právnická osoba, žalobkyni k oznámení postoupení pohledávky, dále dopisu žalobkyně žalovanému ze dne , datum, , kterým mu v zastoupení společnosti , právnická osoba, oznamuje postoupení pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 1. 7. 2024 – předžalobní výzvy a z připojených dokladů o odeslání těchto dopisů soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje, přičemž z dalších žalobkyní předložených listin soud již pro nadbytečnost svá další skutková zjištění nečinil.

6. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost , právnická osoba, mezi sebou uzavřeli smlouvy (smlouvu ze dne , datum, a její dodatek ze dne , datum, ), na základě kterých tato společnost poskytla žalovanému úvěr v celkové výši 25 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit do 13. 9. 2023. Žalovaný v termínu splatnosti úvěr nesplatil. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek byla postoupena žalobkyni.

7. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani na výzvu soudu neuvedla ničeho s tím, že důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr nedisponuje.

12. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila (co do vylíčení konkrétních finančních poměrů žalovaného v okamžiku uzavírání smlouvy se společností , právnická osoba, ), že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Uzavřená smlouva je tudíž neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli spotřebitelském úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již také jen odkázat.

13. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet, tedy posouzena konkrétní situace žadatele o spotřebitelský úvěr. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je třeba též zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, který se nyní v argumentaci žalobců hojně objevuje. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce nemá ve sporu vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. V praktickém důsledku by se tak jednalo o neplatnost relativní, což ovšem není. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek.

14. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalovanému byla na základě uzavřených smluv celkem poskytnuta částka 25 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajícím možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou těchto splátek pak soud žalobkyni přiznal i právo na úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jak jej žalobkyně v žalobě požadovala, a to ve výši dle ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení. Žalobkyně přitom v řízení prokázala převod těchto pohledávek ze společnosti , právnická osoba, na ni postoupením pohledávky, resp. oznámením tohoto postoupení pohledávky ze strany původní věřitelky ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku, tedy že je v řízení aktivně legitimována.

15. S ohledem na výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již dále bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak případně byly žalobkyní dále tvrzeny a prokazovány.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., jakož i podle zásad obsažených v ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. (to pokud byla podaná žaloba vzata žalobkyní částečně zpět). Žalobkyně se v řízení po žalovaném domáhala zaplacení včetně kapitalizovaného úroku celkem částky 34 951 Kč, žalobkyně pak vzala podanou žalobu zpět celkem o částku 9 300 Kč, tedy v této části tedy zavinila zastavení řízení, což je nutno hodnotit jako její neúspěch. Žalobkyně byla tedy v řízení úspěšná zhruba co do 71 % uplatněných nároků, ve zbývající části zaznamenala v řízení neúspěch - tu se pak jedná o úspěch žalovaného (29 %). Výsledný úspěch žalobkyně pro účely stanovení náhrady nákladů řízení mezi účastníky je tak zhruba 42 % (úspěch žalobkyně v řízení ponížený o úspěch žalovaného) a žalobkyně tak má právo na 42 % nákladů, které jí v řízení vznikly proti žalovanému, přičemž tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z podané žaloby v částce 1 203 Kč, dále odměny advokáta stanovené dle sazeb uvedených v § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby), to je celkem v částce 1 500 Kč, dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v částce 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a konečně částky 378 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (a tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), když právní zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak náklady řízení na straně žalobkyně představují částku 3 381 Kč; 42 % z této částky pak činí žalobkyni přiznanou částku 1 420 Kč.