16 C 135/2024

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 62 079,39 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 59 739,32 Kč, v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 1 866,39 Kč, úroku v částce 2 656,28 Kč a dále úroku ve výši 15,9 % jdoucího z částky 59 976,16 Kč od 22. 1. 2024 do 18. 2. 2024 a úroku ve výši 15 % ročně i jdoucího z částky 59 976,16 Kč od 19. 2. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení jdoucího z částky 236,84 Kč od 1. 2. 2024 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 59 739,32 Kč od 1. 2. 2024 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 484 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou ze dne 27. února 2024 podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhá se žalobkyně po žalované zaplacení částky 62 079,39 Kč spolu s úrokem v částce 2 656,28 Kč a dále s úrokem ve výši 15,9 % ročně jdoucím z částky 59 976,16 Kč od 22. 1. 2024 do 18. 2. 2024 a s poukazem na ustanovení § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru za období od 19. 2. 2024 do zaplacení jdoucím z této částky již pouze ve výši 15 % ročně a dále úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 59 976,16 Kč od 1. 2. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že uzavřela se žalovanou dne , datum, Rámcovou smlouvu číslo , hodnota, v souladu s obchodními podmínkami , Jméno žalobkyně, . a na základě této Rámcové smlouvy byl žalované aktivován běžný účet číslo , č. účtu, s tím, že dne , datum, uzavřela žalovaná se žalobkyní dodatek číslo , hodnota, k rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaná požádala o poskytnutí úvěru ve výši 60 000 Kč a protože žalovaná splnila všechny smluvní předpoklady pro poskytnutí úvěru v souladu s Obchodními podmínkami a Podmínkami pro používání úvěru, bylo poskytnutí úvěru číslo , hodnota, žalobkyní schváleno a dne , datum, úvěr vyplacen na její účet číslo , č. účtu, . Žalobkyně dále uvedla, že podle podmínek úvěrové smlouvy byla žalovaná zavázána měsíčně hradit pravidelnou konstantní splátku úvěru v celkové výši 1 200 Kč skládající se ze splátky jistiny a úroku ve výši sazby 15,9 % ročně, jehož výše byla sjednána smlouvou o úvěru, a to vždy k 17. dni měsíce počínaje dnem 17. 11. 2023 s tím, že předpokládané datum splacení celého úvěru bylo stanoveno na 17. 10. 2030. Žalovaná však úvěr nesplácela řádně, když žalobkyni uhradila pouze částku 260,68 Kč dne 17. 11. 2023. Vzhledem k závažnému porušení smluvních povinností žalovanou proto žalobkyně přistoupila v souladu s ujednáním smlouvy o úvěru ve spojení s Podmínkami pro používání úvěru dne 22. 1. 2024 k zesplatnění úvěru, o čemž žalobkyně žalovanou informovala prostřednictvím zesplatňujícího dopisu – předžalobní výzvou ze dne 23. 11. 2024, dále pak také zprávami na e-mailovou adresu žalované, do jejího internetového bankovnictví a SMS zprávou. Žalovaná žalobkyni ničeho dalšího neuhradila, žalobkyně se proto podanou žalobou u domu po žalované zaplacení tohoto dluhu.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze žalobkyní předložených listinných důkazů, a to rámcové smlouvy číslo , hodnota, ze dne , datum, , dodatku číslo , hodnota, k rámcové smlouvě číslo , hodnota, ze dne , datum, , dále z obchodních podmínek , Jméno žalobkyně, ., podmínek pro používání úvěru , Jméno žalobkyně, ., Ceníku služeb , Jméno žalobkyně, ., výpisu z běžného účtu žalované číslo , č. účtu, prokazujícího převod částky 60 000 Kč na tento účet dne , datum, , přehledu plateb žalované, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, dopisu žalobkyně žalované ze dne 23. 1. 2024 – zesplatnění úvěru a předžalobní upomínky a dokladu o odeslání tohoto dopisu žalované, soud vzal za prokázána žalobní tvrzení, jak jsou uvedena shora, na něž pro stručnost proto v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne , datum, smlouvu o běžném účtu a dále dodatkem číslo , hodnota, k této smlouvě ze dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout a poskytla žalované úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky vrátit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách, žalovaná však dohodnuté splátky řádně neplatila, když žalobkyni uhradila na první splátku pouze částku 260,68 Kč. Žalobkyně proto dopisem ze dne 23. 1. 2024 vyzvala žalovanou k zaplacení celého zbývajícího dluhu.

6. Soud proto na základě těchto skutečností v prvé řadě dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná platně v souladu s ust. § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), v písemné formě uzavřely smlouvu o účtu, když banka se zavázala zřídit pro žalovanou běžný účet v určité měně, v souladu s ust. § 1751 odst. 1 občanského zákoníku určili účastníci část obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky , Jméno žalobkyně, . Dodatkem (smlouvou o úvěru) k této smlouvě pak účastnice dále uzavřely platně v souladu s ustanovením § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. V souladu s ust. § 1751 odst. 1 občanského zákoníku přitom účastníce smlouvy určily část obsahu i této smlouvy odkazem na obchodní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně.

7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované uvedla, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla výši svého průměrného čistého měsíčního příjmu ve výši 20 246 Kč, což žalovaná doložila výpisem z účtu číslo , č. účtu, . Žalovaná v žádosti dále uvedla, že nemá žádnou vyživovací povinnost a nemá žádné další závazky. Dále žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti zohledňuje výsledky analýzy výdajů, který zpracovává na základě informací o spotřebním koši od Českého statistického úřadu a analýzy výdajů, které v žádostech uvedli ostatní klienti, žalovaná v žádosti o úvěr dále uvedla informace o příjmech a výdajích své domácnosti a tyto údaje žalobkyně zohlednila v rámci posouzení příjmů a výdajů domácnosti. Žalobkyně dále při posuzování úvěruschopnosti žalované nevycházela pouze z informací, která uvedla žalovaná, ale informace také ověřovala na základě pohybů na jejím běžném účtu číslo , č. účtu, . Na základě tohoto posouzení pak dospěla k závěru, že je ve schopnostech žalované předmětný úvěr splácet.

11. Žalobkyně sice správně zjistila a ověřila příjmy žalované, nedostatečně však zjistila její výdaje. Žalobkyně uvádí, že při posuzování úvěruschopnosti zohledňuje výsledky expertní analýzy výdajů, kterou zpracovává na základě informací o spotřebním koši od Českého statistického úřadu. Tedy posouzení výdajů žalované žalobkyně provedla statisticky, nikoliv individuálně. To však není smyslem úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 87 stanoví, že poskytovatel úvěru má posoudit jak příjmy, tak ale i konkrétní výdaje žadatele o úvěr. Posuzováno stejnou logikou proto žalobkyně i co se týče příjmové stránky mohla vycházet pouze z údajů o výše průměrného výdělku dosahovaného v České republice zveřejňovaného Českým statistickým úřadem. Takovéto posouzení úvěry schopnosti je proto šablonovité a nedává žádný reálný podklad pro vyhodnocení skutečné situace žadatele o úvěr, což dokumentuje i tento případ. Pokud by totiž žalobkyně skutečně, jak sama uvádí, věnovala pozornost výpisu z běžného účtu žalované, zjistila by, že výdaje žalované například za měsíc srpen 2023 činily částku 41 426,07 Kč a její příjmy ve stejném období částku 40 932,06 Kč. Tedy výdaje žalované v tomto měsíci byly vyšší než její příjmy. Již na základě tohoto zjištění proto žalobkyně měla věnovat daleko větší péči posuzování úvěruschopnosti žalované, respektive si od žalované měla nechat vysvětlit a doložit, jakým způsobem chce poskytnutý úvěr splácet, neboť prosté nahlédnutí do obratové historie běžného účtu žalované nasvědčovalo spíše tomu, že úvěr schopna splácet nebude. Posouzení úvěruschopnosti provedené žalobkyní proto bylo přinejmenším nedostatečné, ne-li přímo nesprávné a na podkladě údajů, které žalobkyně měla k dispozici, nemohla dojít k relevantnímu závěru o tom, že je ve schopnostech žalované poskytnutý úvěr jí vrátit.

12. Posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně bylo proto nedostatečné, když pouze vycházela z tvrzení žalované o výši příjmu a zcela opomenula výdajovou stránku žalované. Smlouva o úvěru uzavřená se žalovanou je proto neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178 nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

13. Smlouva uzavřená se žalovanou proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastnicemi vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne , datum, žalované byly poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 60 000 Kč, pak žalovaná je povinna žalobkyni tuto částku vrátit poníženou o to, co již žalobkyni dle jejího tvrzení zaplatila, tedy o částku 260,68 Kč; dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Soud proto uložil žalované předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaná bude schopna žalobkyni v budoucnu plnit, neboť o nynějších poměrech žalované, která zůstala po celou dobu řízení zcela nekontaktní, není nic bližšího známo. Ocitne-li se přitom žalovaná v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, tak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.

14. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, když je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se jakýmikoliv dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení dále tvrzeny a prokazovány.

15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl za použití ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala neúspěch pouze v nepatrné části, přiznal náhradu nákladů řízení v celkové částce 2 484 Kč, která představuje žalobkyní zaplacený soudní poplatek z podané žaloby.