16 C 14/2024

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta Ph.D. sídlem Adresa advokáta Anonymizováno žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 37 636,87 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 37 636,87 Kč spolu s úrokem v částce 519,61 Kč a dále s úrokem ve výši 21,9 % ročně jdoucím z částky 34 799,87 Kč od 13. 6. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 1 631,88 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 34 799,87 Kč od 13. 6. 2023 do zaplacení a z částky 2 837 Kč od 13. 7. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 37 636,87 Kč spolu s úrokem v částce 519,61 Kč a dále s úrokem ve výši 21,9 % ročně jdoucím z částky 34 799,87 Kč od 13. 6. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 1 631,88 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 34 799,87 Kč od 13. 6. 2023 do zaplacení a z částky 2 837 Kč od 13. 7. 2023 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, . (původně jako , právnická osoba, ., která zanikla v důsledku fúze sloučením se společností , právnická osoba, . ke dni , datum, ), se sídlem , adresa, , IČ , IČO, , na základě smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne , datum, poskytla žalované zřízení a vedení běžného účtu číslo , hodnota, , kdy nedílnou součástí uzavřené smlouvy jsou Všeobecné obchodní podmínky, Produktové podmínky, a Ceník, se kterými se žalovaná dle svého prohlášení ve smlouvě seznámila a zavázala se je výslovně dodržovat. Dále žalobkyně uvedla, žalovaná se za poskytování těchto bankovních služeb zavázala bance platit poplatky dle Ceníku a byla povinna udržovat na běžném účtu kladný zůstatek. Dále žalobkyně tvrdila, že smlouvou uzavřenou s právní předchůdkyní žalobkyně, tj. společně se společností , právnická osoba, . dne , datum, o povoleném debetu na běžném účtu číslo , Anonymizováno, se banka zavázala poskytnout žalované na jejím účtu úvěr ve formě možnosti přečerpání běžného účtu do sjednaného limitu 35 000 Kč, přičemž nedílnou součástí této smlouvy jsou Všeobecné obchodní podmínky a Ceník, se kterými se žalovaná seznámila a zavázala se je dodržovat s tím, že v případě překročení tohoto sjednaného povoleného limitu šlo o porušení smlouvy a vznik nepovoleného záporného zůstatku Dále bylo sjednáno úročení poskytnutých peněžních prostředků ve výši 21,9 % ročně a žalovaná se též zavázala hradit poplatky dle Smlouvy a Ceníku, včetně pojištění, bylo-li sjednáno. Žalovaná porušila své závazky ze smlouvy zejména tím, že se dostala do povoleného záporného zůstatku a nezajistila na svém běžném účtu sjednaný objem příchozích transakcí a banka proto využila svého práva a v souladu se smlouvou a produktovými podmínkami prohlásila již vyčerpané částky úvěru (jistiny) včetně úroků a všech ostatních finančních závazků za okamžitě splatné ke dni 12. 6. 2023 s tím, že dlužná částka činila ke dni zesplatnění celkem částku 39 788,36 Kč, respektive též částku 2 837 Kč jako nepovolený záporný zůstatek na běžném účtu (pozn.: přičemž nelze ze žalobních tvrzení zjistit, zdali je tato či není součástí částky 39 788,36 Kč). Tato pohledávka za žalovanou pak byla žalobkyni postoupena společnosti , právnická osoba, . smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností ke dni , datum, a toto postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem odeslaným doporučeně. Žalobkyně se proto po žalované domáhá zaplacení jednak částky 34 799,87 Kč jako jistiny úvěru, dále kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 519,61 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 631,88 Kč, dále částky 2 837 Kč jako nepovoleného debetního zůstatku na běžném účtu žalované, jakož i zaplacení úroku z prodlení z této částky a úroku a úroku z prodlení jdoucích z těchto částek do budoucna.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. K jednání nařízenému na den 20. června 2024 se žalovaná bez omluvy nedostavila, soud proto věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v její nepřítomnosti, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Podle § 79 odst. 1 o.s.ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí mimo jiné obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.

5. Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ust. § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svou povinnost tvrzení, uloženou mu ust. § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Úplné vylíčení rozhodujících skutečností pak soudu umožňuje i přezkum z hlediska příp. existence překážek řízení (nedostatku podmínek řízení) a to pak i zejména věci zahájené (litispendence) a věci rozsouzené (rei iudicate).

6. Je povinností žalobce vylíčit všechny skutečnosti, které jsou právně rozhodné z hlediska identifikace žalobního skutku ve vztahu k příslušné skutkové podstatě obsažené v dané právní normě, která by měla být aplikována. Rozhodující skutečnosti je proto zapotřebí vylíčit v takovém rozsahu, aby v něm byly obsaženy všechny znaky příslušné právní normy. Z tohoto pohledu je žaloba úplná potud, pokud obsahuje znaky hypotézy právní normy, na základě které žalobce svůj uplatněný nárok odvozuje (i když jinak není povinností žalobce tvrdit, která právní norma má být na skutkový stav aplikována). Není přitom povinností soudu, ani mu dokonce nepřísluší tuto činnost žalobce v řízení nahrazovat, protože by to bylo porušením rovnosti účastníků, neboť by tak soud v podstatě poskytoval žalobci ve sporu právní pomoc, což je ovšem činností advokáta.

7. Jestliže se proto žalobkyně podanou žalobou domáhala zaplacení dluhu vzniklého z titulu poskytnutého úvěru, pak je zřejmé, že s ohledem na daný předmět řízení esenciálními tvrzeními pro tento typ nároku bude jednak tvrzení o uzavření smlouvy o úvěru, a dále tvrzení o tom, že peněžní prostředky v konkrétní výši žalované coby dlužníkovi byly skutečně poskytnuty. Úvěrová pohledávka totiž nevzniká na základě jednoduché skutečnosti, ale na základě tzv. právní skutečnosti složené - tedy pro vznik určitého právního vztahu musí nastat více dějů v reálném světě. První z podstatných skutečností v dané věci je právě uzavření úvěrové smlouvy, tedy žalobce je povinen tvrdit vznik této smlouvy a její obsah (předmět), neboť právě na základě ní svůj nárok požaduje a druhou naprosto stejně významnou skutečností je poskytnutí peněžních prostředků dlužníkovi ze strany věřitele na základě této smlouvy. Je totiž zjevné, že úvěrová smlouva jako typ konsensuálního závazku zavazuje věřitele, aby na žádost dlužníka peněžní prostředky mu v dohodnuté výši v určeném čase poskytl. Tedy jedná se o povinnost věřitele rezervovat prostředky v této výši po určitou dobu pro dlužníka a na jeho žádost mu je poté poskytnout. Avšak dluh z této smlouvy přece zcela logicky vznikne až v okamžiku, kdy dlužník věřitele o toto plnění požádá a věřitel mu slíbené prostředky skutečně poskytne. Jestliže žalobce má tedy tvrdit skutečnosti rozhodné pro vznik jeho práva, tak je více než zřejmé, že musí tvrdit obě dvě tyto skutečnosti, přičemž se jedná o tvrzení základní, které, jak již bylo uvedeno, soud není ani v nejmenším oprávněn za žalobce substituovat. Jedná se o jedinečné právo a povinnost žalobce a zároveň je výrazem jeho dispozičního oprávnění ve sporu, neboť tím zároveň určuje okruh právně významných skutečností, ke kterým se může poté žalovaný kvalifikovaně vyjádřit, v důsledku čehož oba účastníci pak také vymezují okruh tzv. sporných skutečností, ke kterým bude potřeba provádět dokazování, nebo zdali jsou mezi nimi tyto skutečnosti nesporné, čímž nutnost dokazování odpadá. Tedy nejedná se o procesní samoúčelnost, ale zjevně tento koncept je projevem i zásady hospodárnosti řízení a soudní efektivity. Nedosti na tom představa, že tvrzení z předložených důkazních listin je povinen extrahovat soud, tak, jak se tuto představu v tomto řízení snaží vnutit žalobkyně, by pak vedla i k poměrně zajímavým možným situacím, např. že soud by z výpisu účtu doprovodil, že žalobkyně žalované poskytla částku v určité výši, žalobkyně by tu však následně v podaném odvolání tuto výši rozporovala, že ve skutečnosti však přeci poskytla více a tedy soud se dopustil chyby.

8. Ke všemu výše uvedenému lze ještě z hlediska obecné procesní teorie uvést, že pohled žalobkyně neodráží vůbec současný pohled na vedení civilního sporného řízení, na němž je současný český civilní sporný proces vystavěn, tedy zejména na základě skutkových tvrzení účastníků, tzv. skutkové pravdy. Žalobkyně naopak svým procesním postojem prezentuje zásadu materiální pravdy, tedy zásadu vyšetřovací, kdy je to soud, který má povinnost zjistit skutečný stav věci bez ohledu na procesní aktivitu účastníků. Tento způsob vedení soudního sporu, příznačný pro dobu minulou, znamenal, že to byl skutečně soudce, kdo k soudu dostavivšímu se účastníku sepsal žalobu, poté se k soudu dostavil žalovaný a vyjevil svůj názor na věc a soudce zpracoval jeho vyjádření k žalobě, pak o věci rozhodl, načež v rozhodnutí odvolacího soudu byl pokárán za nedostatky jak v sepisu žaloby, tak za nedostatky v sepisu vyjádření k žalobě. Tento koncept byl však již zcela opuštěn velkou novelou občanského soudního řádu na počátku devadesátých let, neboť byl porušením zásady nestrannosti soudu, který tak vystupoval spíše v postavení zástupce účastníka, a nikoliv nestranného arbitra. I judikatura Nejvyššího soudu nyní dovodila, že odkazem na listiny nelze nahrazovat tvrzení účastníka, ale ty je právě pro výše uvedené důvody povinen činit vždy účastník (v opačném případě by totiž přeci úplně stačilo, aby účastník soudu předložil jen tyto listiny s poukazem, že vše podstatné pro spor se v nich nachází – tedy jeho tvrzení by zněla například tak, že „žalovaný mi dluží částku 10 000 Kč a vyplývá to z listin, které předkládám soudu k důkazu“). A podobně stejný posun v judikatuře lze vysledovat například i v označování důkazů, kdy již nestačí například jako dříve odkaz např. na určitý soudní spis, ale dnes se vyžaduje, aby účastník označil v tomto spise konkrétní listinu a v rámci ní i konkrétní část, která má danou skutečnost prokazovat – například výpověď určitého svědka v konkrétním protokole o ústním jednání nebo o hlavním líčení.

9. Žalobkyně, ač byla na tento nedostatek žaloby spočívající v deficitu žalobních tvrzení již v rámci přípravy jednání soudem upozorněna a byla vyzývána k doplnění těchto chybějících skutečností, tak přes tuto výzvy soudu neučinila, a to dokonce ani přes dobrodiní opětovného poučení ze strany soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. doplnit tyto chybějící tvrzení u ústního jednání, načež žalobkyně na tuto výzvu soudu reagovala tak, že „s ohledem na povahu úvěrového produktu – úvěrového rámce v běžném účtu, pro žalobkyni není možné uvést částku prostého čerpání a částku úhrady za celé smluvní období“ (sic!!! – 1. jestliže tedy toho není schopna žalobkyně, pak logicky ani nikdo jiný, 2. lze jen velmi těžko přijmout fakt, že obraty na účtu by byly natolik nepřehledné, že by nebylo možné zpětně tyto skutečnosti zjistit, pak by totiž společnost , právnická osoba, . zároveň porušovala zákon o bankách, který jí ukládá povinnost vést transparentní účetnictví).

10. Soud již zcela ponechává stranou, že všechna výše uvedená tvrzení jsou pro spor podstatná i z hlediska nutnosti posouzení podle zákona o spotřebitelském úvěru, vyhodnocení platnosti smlouvy o úvěru a případného vypořádání vzniklých nároků z neplatně uzavřené smlouvy.

11. Závěrem je také nutno se také ještě pozastavit vůbec nad celkovou stavbou žaloby. Podle všeho, tedy zejména podle doplnění žaloby žalobkyní ze dne 2. 2. 2024 společnost , právnická osoba, . pro žalovanou vedla účet jediný a to číslo , hodnota, , který pro ni zřídila na základě smlouvy ze dne , datum, s tím, že smlouvou ze dne , datum, se společnost , právnická osoba, . a žalovaná dohodly o možnosti tzv. povoleného přečerpání účtu, tedy že k tomuto účtu společnost , právnická osoba, . žalované poskytla úvěr (možnost k přečerpání peněžních prostředků z účtu nad stav nekrytý aktuálním zůstatkem na účtu). Žalovaná však překročila úvěrový rámec, čímž se dostala do tzv. nepovoleného debetu, a to včetně částky 2 837 Kč, kterou žalobkyně označuje jako tzv. nepovolený debet na účtu (pozn.: včetně toho, že i do této částky se z valné části promítá úrok z prodlení z povoleného debetu, tedy z úvěru – proč tedy ono rozlišení na úvěrovou část pohledávky a část neúvěrovou?). Stále se však jedná o pohledávku vzniklou zejména z úvěrového případu, tedy o prostý dluh na jednom účtu, který společnost , právnická osoba, . pro žalovanou vedla. Žalobní tvrzení obsažená v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu jsou proto značně nepřehledná a vytvářející dojem, jako by společnost , právnická osoba, . pro žalovanou vedla účtů více (žalobkyně stále hovořila o dvou pohledávkách, které rozlišovala i číslem). Soud proto musí vyjádřit i jistý podiv nad složitostí popisu jednotlivých skutečností (ač ve skutečnosti naprosto jednoduchých), jak je podává žalobkyně, stejně jako nad tím, aby žalobkyně na prostý dotaz soudu, kolik účtů právní předchůdkyně pro žalovanou tedy vedla, nebyla na tuto jednoduchou otázku dát soudu stejně jednoduchou odpověď a soud tuto informaci musel složitě dedukovat z jejích jednotlivých vyjádření, potažmo dokonce z důkazních listin (i ve smlouvě o povoleném debetu na běžném účtu reg. číslo , Anonymizováno, se uvádí, že banka se zavazuje v souladu s podmínkami této smlouvy o úvěru poskytnout klientovi úvěr ve formě možnosti přečerpání na běžném účtu – číslo běžného účtu , č. účtu, ).

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím, že v řízení zcela úspěšné žalované, které by tak příslušelo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vůči neúspěšné žalobkyni, žádné nevznikly.