16 C 140/2024

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným: Jméno žalované A , narozený Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 1) Jméno žalované B , narozený/narozená Datum narození žalované B bytem Adresa žalované A oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 60 951,29 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 60 951,29 Kč spolu s úrokem v částce 167 551,10 Kč a dále s úrokem ve výši 14,9 % jdoucím z částky 58 551,29 Kč od 11. 5. 2024 do zaplacení, s úrokem v částce 98 322,04 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaných trvá, zvýšené o 7 procentních bodů, jdoucím z částky 60 951,29 Kč od 11. 5. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným k jejich ruce společné a nerozdílné k rukám jejich právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 21 649,32 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaných zaplacení částky 60 951,29 Kč spolu s úrokem z prodlení v částce 167 551,10 Kč a dále s úrokem ve výši 14,9 % jdoucím z částky 58 551,29 Kč od 11. 5. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 98 322,04 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaných trvá, zvýšené o 7 procentních bodů, jdoucím z částky 60 951,29 Kč od 11. 5. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaní uzavřeli dne 15. 4. 2004 s , právnická osoba, . jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru registrační číslo , hodnota, , jejíž nedílnou součástí jsou Obecné podmínky , právnická osoba, . pro úvěry občanům a Přehled poplatků spojených s úvěrem dle článku VIII.2. smlouvy a na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovaným v souladu s úvěrovou smlouvou dne 15. 4. 2004 úvěr ve výši 75 000 Kč, který se žalovaní dle smlouvy zavázali vrátit bance spolu s úrokem ve výši sazby 14,9 % ročně v pravidelných 47 anuitních měsíčních splátkách po 2 117 Kč se splatností každé splátky vždy k 20. v měsíci. Dále žalobkyně tvrdila, že žalovaní na celkovou jistinu od 15. 4. 2004 do 2. 4. 2007 uhradili částku 16 448,71 Kč a dlužná jistina tedy činila ke dni 2. 4. 2007 částku 58 551,29 Kč s tím, že dlužné úroky z úvěru činily ke dni 2. 4. 2007 částku 16 238,77 Kč a dlužné poplatky za služby spojené s úvěrem a další platby, k jejichž úhradě se žalovaní zavázali a jak byly stanoveny ve Přehledu poplatků spojených s úvěrem, činily ke dni 2. 4. 2007 částku 2 400 Kč a tyto jsou tvořeny poplatky ve výši 6 × 400 Kč (za zaslání upomínky při neprovedení splátky úvěru). V důsledku nesplnění smluvních povinností ze strany žalovaných a na základě výzvy k okamžitému splacení celé úvěrové pohledávky ze dne 10. 10. 2006 pak konečná splatnost zůstatku celého úvěru včetně příslušenství nastala ke dni 30. 10. 2006. Žalovaní však tuto dlužnou pohledávku , právnická osoba, . ani přes její písemné upomínky nezaplatili, a proto byla uplatněna dle sjednané rozhodčí doložky v rozhodčím řízení, v jehož rámci byl vydán dne 28. 8. 2007 rozhodčí nález sp. zn. , Anonymizováno, rozhodce , tituly před jménem, , jméno FO, a následně i v exekučním řízení, které bylo vedeno u Exekutorského úřadu , adresa, – východ pod sp. zn. , spisová značka, s tím, že soudní exekutor vydal dne 2. 5. 2024 usnesení o zastavení exekuce pod č. j. , spisová značka, . Dále žalobkyně tvrdila, že tato pohledávka jí byla posléze postoupena , právnická osoba, . na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2011 ve znění dodatku ke smlouvě a přílohy číslo , hodnota, a k této smlouvě. Žalobkyně se proto po žalovaných domáhá zaplacení předmětné pohledávky, která sestává z jistiny v částce 58 551,29 Kč, dále poplatků v částce 2 400 Kč, řádného úroku vyčísleného ke dni 10. 5. 2024 v částce 167 651,10 Kč a úroku z prodlení vyčísleného ke dni 10. 5. 2024 v částce 98 322,04 Kč, vedle čehož se žalobkyně domáhá také zaplacení úroků a úroků z prodlení jdoucích do budoucna.

2. Žalovaní ve svém vyjádření k podané žalobě předně uvedli, že vzhledem k existenci rozhodčího nálezu majícího účinky pravomocného soudního rozhodnutí mají za to, že je zde překážka věci rozsouzené dle ustanovení § 159a odst. 4 o.s.ř. a řízení by mělo být zastaveno. Dále vznesli námitku promlčení, kdy vzhledem k nicotnosti rozhodčího nálezu již žalobkyni uplynula promlčecí lhůta k vymáhání jejích nároků. K tomu dále uvedli, že nejméně od počátku roku 2013 muselo být žalobkyni zřejmé, a to jakožto subjektu, který se zabývá vymáháním pohledávek, že předmětný rozhodčí nález není platný. Přitom předně exekuční řízení skončilo nikoliv z tohoto důvodu, že by někdo namítal neplatnost podkladového rozhodnutí, ale bylo skončeno pro bezvýslednost. Žalobkyně tak těží z protiprávního stavu, nad kterým měla po celou dobu kontrolu. Přitom již uplynula maximální desetiletá promlčecí doba od vydání podkladového rozhodnutí a proto i z tohoto důvodu není dost dobře myslitelné, aby promlčecí doba ještě neuplynula, když by nad tuto dobu, respektive do dnešního dne by ji nebylo možno prodloužit ani dohodou stran. Pokud by proto tohoto efektu nebylo možno dosáhnout ani dohodou stran, tím méně toho není možné dosáhnout pouze jednostranným právním jednání žalobkyně, které žalovaní proto považují za zneužití práva.

3. Žalobkyně k námitce promlčení vznesené žalovanými odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019, v němž Ústavní soud vyslovil, že „pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011 (tzn. před vydáním sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce), činili tak v období neustálé změny judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se na ně ustanovení o stavění promlčecí lhůty“. K tomu dále uvedla, že v jejím případě bylo exekučním řízení zahájeno v roce 2008, a tedy se na něj aplikuje ustanovení o stavění promlčecí doby. Námitka promlčení vznesená žalovanými tak podle ní nemůže být úspěšná. K překážce věci pravomocně rozhodnuté pak odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 31 Cdo 1958/2012 ze dne 10. července 2013, v němž se řešila otázka obrany proti exekuci vedené dle rozhodčího nálezu, který byl též vydán rozhodcem, jenž k tomu neměl pravomoc z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky odkazující na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým Rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, kdy dle tohoto rozhodnutí je přitom možné se bránit výkonu rozhodčích nálezů návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí, aniž bylo nutné domáhat zrušení rozhodčího nálezu postupem dle zákona o rozhodčím řízení, kdy ani právní moc usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, respektive exekuce nezhojí vady rozhodčího nálezu, které jej činí nezpůsobilým exekučním titulem. Zde uplatněné závěry pak Nejvyšší soud České republiky analogicky aplikoval též na aktuálně posuzovaný případ a konstatoval, že nejde o překážku věci rozhodnuté, jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc.

4. Soud po provedeném dokazování vzal ze smlouvy o úvěru číslo , hodnota, za prokázáno, že společnost , právnická osoba, . a žalovaní uzavřeli dne 15. 4. 2004 smlouvu, na základě které se , právnická osoba, . zavázala poskytnout žalovaným úvěr ve výši 75 000 Kč bez uvedení účelu s jednorázovým čerpáním nejpozději do 15. 4. 2004 a žalovaní jako dlužníci se touto smlouvou zavázali tento úvěr včetně úroku sjednaného ve výši 14,9 % ročně bance splatit včetně úroků nejpozději do 20. 3. 2008, a to 47 měsíčními anuitními splátkami ve výši 2 117 Kč splatnými vždy k 20. dni měsíci. Dále se zavázali k úhradě poplatku za služby poskytované bankou v souvislosti s vedením úvěru. Ve smlouvě se dále stanoví, že její nedílnou součástí jsou Obecné úvěrové podmínky , právnická osoba, . pro úvěry občanům, s nimiž se žalovaní seznámili a tyto ve svém článku VI. odst. 14. stanoví, že veškeré spory vzniklé z této smlouvy budou rozhodovány s konečnou platností před rozhodcem, jmenovaným správcem seznamu rozhodců, kterého jmenuje a odvolává představenstvo Společnosti pro rozhodčí řízení, a.s., podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení, a.s. Z historického výpisu z úvěrového účtu číslo , hodnota, soud vzal dále za prokázáno, že úvěr na tento účet byl ve výši 75 000 Kč poskytnut dne 15. 4. 2004 a po zaúčtování všech obratů na tomto účtu, ať již kladných či záporných, činil zůstatek úvěru ke dni 2. 4. 2007 na jistině částku 58 551,29 Kč a na splatných úrocích částku 16 238,77 Kč, na úvěrových poplatcích částku 2 400 Kč. Dopisem ze dne 10. 10. 2006 pak , právnická osoba, . žalované vyzvala ke splacení celé úvěrové pohledávky nejpozději do 30. 10. 2006, a to z důvodu prodlení s úhradou splátky úvěru. Dále ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi , právnická osoba, . a žalobkyní ze dne 12. 12. 2011 včetně dodatku a přílohy k této smlouvě obsahujícího seznam postupovaných pohledávek soud vzal za prokázáno, že předmětná pohledávka byla , právnická osoba, . postoupena žalobkyni. Z dopisu , právnická osoba, . adresovaného žalovaným ze dne 2. 1. 2012, soud vzal také za prokázáno, že , právnická osoba, . toto postoupení pohledávky vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy žalovaným oznámila.

5. Dále soud z nesporných tvrzení účastníků, respektive z tvrzení žalobkyně žalovanými nikterak nerozporovaného vzal za prokázáno, že dne 16. 5. 2007 bylo zahájeno rozhodčí řízení, které bylo ukončeno vydáním rozhodčího nálezu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. K 8/2007/0120, který nabyl formálně právní moci dne 9. 10. 2007, a že na základě tohoto rozhodčího nálezu byla usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, nařízena exekuce ukončená usnesením o zastavení exekuce ze dne 2. 5. 2024, které nabylo právní moci dne 22. 5. 2024.

6. Na základě shora uvedeného proto soud vzal za prokázáno, že žalovaní a společnost , právnická osoba, . mezi sebou uzavřeli úvěrovou smlouvu, na základě které uvedená společnost poskytla žalovaným úvěr ve výši 75 000 Kč a který se žalovaní zavázali splácet v dohodnutých pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaní dohodnuté splátky řádně nespláceli, , právnická osoba, . proto žalované dopisem ze dne 10. 10. 2006 vyzvala ke splacení celé úvěrové pohledávky nejpozději do dne 30. 10. 2006 a tuto svou pohledávku pak na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřenou mezi ní a žalobkyní ze dne 12. 12. 2011 postoupila žalobkyni, což bylo žalovaným , právnická osoba, . oznámeno dopisem ze dne 2. 1. 2012. Dne 28. 8. 2007 byl rozhodcem , tituly před jménem, , jméno FO, ohledně předmětné pohledávky na základě rozhodčí doložky obsažené v Obecných úvěrových podmínkách , právnická osoba, . pro úvěry občanům, vydán rozhodčí nález, na základě něhož byla usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 2. 2008 nařízena exekuce, která byla ukončena usnesením o zastavení exekuce ze dne 2. 5. 2024, které nabylo právní moci dne 22. 5. 2024.

7. Soud proto předně dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, . a žalovaní ve smyslu § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“), podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku mezi sebou platně uzavřeli úvěrovou smlouvu ve smyslu ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku. V souladu s ust. § 273 odst. 1 obch. zákoníku přitom část obsahu smlouvy její účastníci určili odkazem na obchodní podmínky společnosti , právnická osoba, . Tento jejich závazkový vztah se přitom i po 1. 1. 2014 řídí obchodním zákoníkem, a to s přihlédnutím k přechodným ustanovením části páté, hlava II, § 3028 odst. 3 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník. , právnická osoba, . žalovaným úvěr ve sjednané výši poskytla, žalovaní tento úvěr řádně nesplatili, respektive ani netvrdili, že by jej zcela uhradili, nebo uhradili ve větší míře, než jak tvrdí žalobkyně; existence této úvěrové pohledávky proto v řízení byla prokázána, jakož i její postoupení z původní věřitelky, tj. , právnická osoba, . žalobkyni, respektive oznámení tohoto postoupení pohledávky žalovaným přímo , právnická osoba, . jako postupitelem.

8. V dalším se pak soud dostává k účastníky nastolené problematice existence samotné rozhodčí doložky, následného rozhodčího řízení a rozhodčího nálezu a na základě něj vedené pozdější exekuce, jakož i k vznesené námitce promlčení úvěrové pohledávky. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. června 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18 jasně deklaroval, že od 11. května roku 2011 muselo být každému zřejmé posuzování rozhodčích doložek u úvěrových smluv, zejména subjektům, které se touto činností zaobírají jako svou hlavní činností a mající dominantní, či významné postavení na trhu. Takovou společností bezesporu je i žalobkyně. Jestliže tedy tento nález Ústavního soudu deklaroval, že od 11. května roku 2011 muselo být – tedy i žalobkyni – zřejmé posuzování rozhodčích doložek z úvěrových smluv, pak žalobkyně od tohoto data nemohla být v dobré víře, že po tomto datu vede oprávněně exekuci na základě vilidního podkladového rozhodnutí. V duchu hesla, že jen bdělým náležejí práva (vigilantibus iura scripta sunt) proto nelze logicky dojít k jinému závěru, než že po tomto datu žalobkyni začala běžet jak obecná čtyřletá promlčecí doba pro zahájení nalézacího řízení podle obchodního zákoníku ve smyslu ustanovení v § 397 obchodního zákoníku, tak ale i absolutní desetiletá promlčecí doba ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku a že v této době je proto nutno pro úspěšné vymožení pohledávky zahájit nalézací řízení před obecnými soudy, neboť vydaný rozhodčí nález je vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, což způsobuje jeho právní bezúčinnost (o níž bude ještě částečně pojednáno dále), tedy jinými slovy nicotnost. Jestliže tento nález Ústavního soudu výslovně stanoví, že exekuční řízení zahájeno po datu 11. 5. 2011 nezpůsobí stavění běhu promlčecí doby, pak ale není důvod pohlížet na exekuční řízení zahájená před tímto datem tak, že požívají této ochrany donekonečna, například že exekuční řízení zahájené dne 10. května 2011 způsobí stavění promlčecí doby až do doby jeho formálního ukončení (lhostejno z jakého důvodu), tedy například jako i v tomto případě po dobu překračující desítku let a oproti tomu řízení zahájené dne 12. 5. 2011 tento účinek nezpůsobí vůbec. Jde o naprosto odlišné posuzování téhož, prima facie neudržitelné. Takto nález Ústavního soudu nebyl zamýšlen, o exekucích zahájených před tímto datem se nezmiňuje. Nelze však z něj dovodit nic jiného, než že ochranu v podobě stavění běhu promlčecí doby poskytuje pouze do data 11. května 2011. Jestliže proto zjevně uplynula i nejdelší možná promlčecí doba, jaké lze ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku (s výjimku uvedenou v § 408 odst. 2 ohledně běžících nalézacích řízení) dosáhnout pro zahájení nalézacího řízení, tedy absolutní a nepřekročitelná desetiletá promlčecí doba, jejíž běh začal na základě výzvy , právnická osoba, . žalovaným k okamžitému splacení dluhu dne 31. 10. 2006 (avšak i kdyby této výzvy nebylo, úvěr měl být splacen nejpozději podle úvěrové smlouvy do 20. 3. 2008), soud žalobu zamítl. Soud na tomto místě zdůrazňuje, že prodloužení běhu promlčecí doby podle ustanovení § 408 odst. 2 se týká jen lhůty pro zahájení exekučního řízení až po vydání podkladového rozhodnutí v řízení nalézacím. Žádné jiné skutečnosti však nejsou skutkovou podstatou tohoto ustanovení, respektive stavění promlčecí lhůty na základě jakéhokoliv předcházejícího ustanovení obchodního zákoníku, jak jsou uvedeny v § 387 - 408 obchodního zákoníku, tedy včetně ust. § 402 obchodního zákoníku, nemůže způsobit průlom do lhůty uvedené v ustanovení § 408 odst. , právnická osoba, zákoníku (srov. cit.: „Bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.“9. K tomu také nelze, i ve světle nového občanského zákoníku, než dodat, že podle jeho ustanovení § 6 odst. 2 (které se podle přechodných ustanovení k tomuto zákonu použije i na právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona) nikdo nesmí těžit z protiprávního činu, nebo z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu, což je i daný případ, neboť zajisté sjednání rozhodčí doložky iniciovali nikoliv žalovaní, ale společnost , právnická osoba, ., neboť úvěrová smlouva uzavřená se žalovanými má zcela jasně charakter spotřebitelské a adhezní smlouvy, na níž spotřebitel není schopen ničeho změnit. Sjednáním neplatné rozhodčí doložky tak byl vyvolán stav, který nebyl právem aprobován a jestliže poté společnost , právnická osoba, . tuto rozhodčí doložku využila, využila tak zjevně protiprávního stavu, z něhož se navíc žalobkyně také pokouší těžit i nyní tím, že zpochybňuje uplynutí promlčecí doby s ohledem na běžící rozhodčí a následné exekuční řízení. K tomu také nelze než uvést, že pokud žalobkyně argumentovala dále tím, že do doby ustálení judikatury vysokých soudů nebyla otázka neplatnosti těchto rozhodčích doložek jasná, pak podepsaný soud tento názor nezastává, ba právě naopak (žalobkyně pak tímto svým vyjádřením také naprosto rezignuje na jakýkoliv svůj předběžný právní úsudek jako adresáta právní normy – přeci smlouva není neplatná od okamžiku, kdy je její neplatnost vyslovena soudem, ale od počátku - soudní rozhodnutí tuto neplatnost jen deklaruje, nikoli konstituuje a tuto neplatnost by tudíž i účastník právního vztahu měl sám a předem být schopen rozpoznat). Soud pro tuto chvíli bude argumentovat na jiném příkladu: jestliže smlouva vyžadující obligatorně písemnou formu je uzavřena pouze ústně, pak je z tohoto důvodu neplatná – nelze se ale dovolávat toho, že smluvní strany nebo některá z nich ji po celou dobu považovaly za platnou a že by se tedy z ní mělo v posuzování určitých otázek vycházet. Je jasné, že tak tomu nebude. Jedná se totiž bohužel jen o negativní právní omyl účastníka smlouvy, který jde k jeho tíži, a to v duchu zásady, že neznalost zákona neomlouvá (ignoracia iuris neminem excusat). Argumentace, že soud by měl přihlédnout k „dobré víře“ účastníka v platnost smlouvy, neboť mu její neplatnost byla vyjevena až soudem, je tak lichá (přesto, že se jí v podstatě vysoké soudy v některých důsledcích své aplikace práva ohledně platnosti rozhodčích doložek bohužel částečně dopustily) a vede k „rozviklání“ právního řádu jako takového, kdy navíc takový postoj vnáší subjektivní prvky do rozhodovacího procesu, které pak nalézání práva, zejména z pohledu prokazování oné „dobré víry“ značně komplikují. Nelze proto přehlédnout, že dle § 13 odst. 2 zákona číslo 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení jedině stálé rozhodčí soudy mohou a mohly vydávat své statuty a řády, tyto musí být zveřejněny v Obchodním věstníku a jedině tyto stálé rozhodčí mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Stálé rozhodčí soudy však mohou být zřízeny pouze jiným zákonem nebo jen tehdy, pokud jejich zřízení jiný zákon výslovně připouští (§ 13 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení). Výklad těchto ustanovení proto nečiní sebemenší problém, Společnost pro rozhodčí řízení, a.s. není stálým rozhodčím soudem zřízeným zákonem, tudíž svůj statut vydávat nemohla a rovněž tak nemohla vázat výběr rozhodce na seznam vedený u této společnosti. Neplatnost takové rozhodčí doložky je proto, zejména pak osobám nadaným právním vzděláním, jasná na první a zcela zběžný pohled.

10. Výše uvedené pak zároveň znamená, že rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky nemá jakékoliv právní účinky (byť nález Ústavního soudu těmto neplatným rozhodčím nálezů přeci jen jisté právní účinky přiznal právě v časově omezeném stavění promlčecí doby do 11. 5. 2011, byť i tento účinek je pro vše výše uvedené značně polemický), což pak dále také znamená, že tento rozhodčí nález nemůže založit překážku věci rozsouzené, což ostatně dovodila i judikatura vysokých soudů ve svých rozhodnutích, které účastníci ve svých vyjádřeních sami zmiňovali. Nedostatek podmínek řízení, pro který by bylo nutno toto řízení zastavit, zde proto z tohoto důvodu není dán, k čemuž soud jen pro úplnost dodává, že s případnou námitkou účastníka o nedostatku podmínek řízení postačí se vypořádat právě jen v odůvodnění konečného rozhodnutí (tedy jinými slovy soud nevydává zvláštní rozhodnutí o tom, že v řízení pro dostatek podmínek řízení pokračovat může).

11. Řízení v této věci bylo zahájeno dne 21. května 2024. Námitka promlčení vznesená žalovanými je proto plně důvodná a plnění požadované žalobkyní jí proto nemůže být přiznáno (§ 388 odst. 1 obchodního zákoníku). Soud proto podanou žalobu zamítl, přičemž s ohledem na vše výše uvedené je již zbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly případně dále účastníky v řízení tvrzeny.

12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl za použití ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a v řízení plně úspěšným žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení v celkové částce 21 649,32 Kč, které sestávají z odměny advokáta stanovené dle sazby uvedené v § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za každého zastupovaného účastníka snížené 20 % dle § 12 odst. 4 v téže vyhlášky, a to za tři úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, písemné vyjádření k žalobě, účast u soudního jednání), dále náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tyto tři úkony právní služby v paušální částce 300 Kč/úkon, tj. částky 900 Kč a částky 3 757,32 Kč jako 21 % DPH z odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku) přiznané podle § 137 odst. 3 o.s.ř. v platném znění, když advokát, který zastupoval žalované v řízení osvědčil, že je plátcem DPH.