16 C 145/2023

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený zmocněncem Jméno zmocněnce , narozeným Datum narození zmocněnce bytem Adresa zmocněnce proti žalované:Česká republika - Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená Jméno Zástupce , IČO IČO Zástupce sídlem Adresa Zástupce adresa pro doručování anonymizováno , Anonymizováno , sídlem Adresa Zástupce o určení neplatnosti notářského zápisu a darovací smlouvy

I. Žaloba, aby soud určil či prohlásil neplatnost prvopisu a stejnopisu notářského zápisu a darovací smlouvy ze dne , datum, , se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal proti žalované, aby soud rozhodl, že se „deklaratorně prohlašuje neplatnost prvopisu a stejnopisu NZ a darovací smlouvy ze dne , datum, “. Žalobce tvrdil, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť „úzce souvisí s řízením o dědictví ve smyslu § 175a a násl. o. s. ř.“. Žalobce dále uvedl, že dne , datum, byl v úřadovně Státního notářství v , Anonymizováno, sepsán státním notářem , tituly za jménem, , jméno FO, prvopis NZ pod sp. zn. , Anonymizováno, za účelem uzavření darovací smlouvy. Stejnopis byl zaslán středisku , Anonymizováno, , které i přes zjevný rozpor ve velikosti výměry pozemku provedlo zápis nového nabyvatele do evidence nemovitostí. Také účastníci uvedení v notářském zápisu si museli být vědomi nepravdivosti údaje o velikosti výměry pozemku. Notářský zápis údaj o výměře pozemku neobsahuje. Postup střediska geodézie prokazuje nesprávný úřední postup. Žalobce též nesouhlasil s odůvodněním , právnická osoba, , neboť prokazuje porušení zákona č. 22/1964 Sb. Z mnoha důvodů pak žalobce namítá absolutní neplatnost notářského zápisu a právní neúčinnost darovací smlouvy. Podanou žalobou pak žalobce dle svého vyjádření předně sleduje svou morální satisfakci – morální uspokojení, a to již samotným prohlášením neplatnosti soudem, v čemž zároveň sleduje svůj naléhavý zájem právní zájem na takovém určení, neboť se cítí poškozen jednáním notáře, které dosahovalo až trestněprávní roviny, který v předmětné době notářský zápis vypracoval, kdy si však přitom je i vědom promlčení takových případných trestných činů. Co se týče pasivní legitimace žalované ve sporu uvedl, že státní notářství byly státními orgány, za stát jednající organizační složka ve sporu je pak Ministerstvo spravedlnosti, do jehož působnosti tyto orgány patřily. Účastníky smlouvy, respektive jejich právní nástupce pak nežaluje proto, že si je vědom jejich námitky dobré víry a vydržení předmětných nemovitostí. Uvedl, že však rozhodnutí soudu o určení neplatnosti daného notářského zápisu je (mohlo by být) podkladem pro mimosoudní vyjednávání s nimi o nárocích žalobce.

2. Žalovaná navrhla podanou žalobu zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu poukazujíce přitom na podmínky, jež musí být naplněny pro přípustnost takové žaloby. Zdůraznila, že dle výslovného prohlášení žalobce ten nesleduje žalobou změnu právního stavu k dotčeným nemovitostem. Morální satisfakce, to je zadostiučinění za nemajetkovou újmu by se žalobce v rámci žaloby na plnění mohl proti státu domáhat toliko v režimu zákona č. 82/1998 Sb., žádný takový nárok však prozatím žalobce proti žalované nevznesl. Připomenula, že dle ustálené judikatury vysokých soudů má před žalobou určovací přednost žaloba na plnění; žaloba na určení je žalobou preventivního charakteru a určovací žaloba je prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno a není proto opodstatněná zpravidla tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění. Žalovaná má dále za to, že ve věci není ve věci pasivně legitimována, neboť nebyla účastníkem darovací smlouvy.

3. Žalobce se podanou žalobou domáhá, aby soud prohlásil neplatnost prvopisu a stejnopisu notářského zápisu darovací smlouvy ze dne , datum, , jinými slovy tedy určil, že notářský zápis a darovací smlouva jsou neplatnými právními úkony.

4. Podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

5. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky vyplývá, že určovací žaloba má smysl a je soudně projednatelná – tedy žalobce má na žalobě objektivně naléhavý právní zájem - pouze v případě, že její pomocí lze odstranit stav ohrožení práva či eliminovat právní nejistotu a současně odpovídající nápravy/ochrany nelze dosáhnout jinak. V tomto kontextu Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že "určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu, nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení." Z uvedeného lze shrnout, že žalobce typicky nebude mít naléhavý právní zájem na žalobě, nejsou-li kumulativně splněny následující podmínky: i) žaloba je podána preventivně k odstranění právní nejistoty či odstranění ohrožení práva, ii) dotčeného nároku se nelze domoci jinak a iii) požadované soudní určení bude představovat finální vyřešení sporu.

6. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu pak dále došla k závěru, že žaloba na určení neplatnosti smlouvy tato kritéria nesplňuje. Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení ne/platnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, a tedy není dán naléhavý právní zájem na jejím určení. Současně Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že "lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká." Domáhá-li se tedy žalobce např. v konečném důsledku ochrany svého vlastnického práva, nelze se soudně domáhat určení neplatnosti smlouvy, ale je nutné se domáhat určení, že je vlastníkem věci, a pokud je to možné, pak reivindikační žalobou na vydání či vyklizení věci (tedy žalobou na plnění), která tak v tom případě bude mít i přednost před žalobou na určení, že vlastníkem věci (jestliže mu totiž věc někdo neoprávněně zadržuje, má žalovat na odstranění tohoto zásahu do jeho vlastnického práva a nikoliv na určení, že vlastníkem věci – čímž sice tedy implicitně také bude deklarovat, že jeho vlastnické právo je tím porušováno, nicméně k odstranění tohoto závadného stavu by stejně nakonec musel přistoupit k podání žaloby na vydání či vyklizení věci). Smyslem této podmínky je proto nemnožit soudní spory. Určovací žaloba preventivního charakteru je pak přípustná pouze tehdy, je-li sama o sobě schopna zamezit dalším (soudním) sporům mezi účastníky.

7. V dané věci se však o takový případ nejedná. Jestliže žalobce uvádí, že předně podanou žalobou sleduje své morální zadostiučinění – psychickou satisfakci, pak se nejedná o naléhavý právní zájem. Smyslem určovacích žalob, jak bylo právě uvedeno, není ani příprava budoucího soudního sporu či zajišťování si podkladů pro mimosoudní vyjednávání stran. Jestliže druhá strana právo neuznává při dosavadní předložené argumentaci, pak k jeho ochraně nezbývá než použít žalobní prostředek adekvátní uplatněnému právu, který v konečném výsledku „na první dobrou“ zajistí nápravu vadného stavu.

8. Jestliže pak žalobce argumentoval mimo jiné rozhodnutím například Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2024, č. j. 24 Cdo 2532/2024-226 (dále jen „rozsudek“), nebo usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. I ÚS 1611/13 (dále jen „usnesení“), i tyto rozhodnutí, a to i ve světle nového občanského zákoníku, výše uvedené judikatorní závěry bez jakéhokoliv odklonu od nich také podporují. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2532/2024, nejde o nic jiného, než jak konstatuje, že § 189 odst. 2 z. ř. s. je speciálním ustanovením k obecnému ustanovení § 159a o.s.ř. a jedná se o průlom do tohoto ustanovení pouze v tom, že pravomocné rozhodnutí o dědictví, vydané v řízení o pozůstalosti podle ustanovení v § 185 z. ř. s., netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro rozhodnutí soudu o žalobě na ochranu práv oprávněného dědice, avšak jen tehdy, nebyl-li oprávněný dědic v době vydání rozhodnutí o dědictví účastníkem řízení o pozůstalosti jako dědic ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s. (k tomu viz odst. 20 citovaného rozsudku). Nicméně i toto rozhodnutí podává jasný výklad o tom, že nároky oprávněného dědice je v podmínkách nového občanského zákoníku nutno uplatnit reivindikační žalobou, tedy přímo žalobou na vydání nebo vyklizení podanou tím, jehož dědické právo je silnější než toho, komu bylo dědictví v dědickém řízení potvrzeno. V projednávané věci před Nejvyšším soudem přitom dokonce obecné soudy nižších stupňů žalobní požadavek na určení, že žalobkyně je dědičkou zůstavitele, tedy onu určovací část žaloby, také zamítly pro nedostatek naléhavého právního zájmu, a to právě proto, že se může domoci svého práva přímou žalobou na plnění a na takovém určení nemá proto žádný právní zájem.

9. K výše uvedenému pro úplnost podepsaný soud dodává, že pokud by nastala situace, kdy s dědicem jako se skutečným dědicem v dědickém řízení jednáno bylo, avšak má za to, že do dědictví patří i jiný majetek do (soupisu) dědictví nezahrnutý, pak je nutno v souladu s ustálenou judikaturou uplatnit tento nárok určovací žalobou, tedy že se určuje, že zůstavitel byl k okamžiku své smrti vlastníkem určité věci, přičemž toto rozhodnutí soudu bude podkladem pro další řízení dědické (například o dodatečném projednání dědictví). Tato řízení přitom nelze spojit v jedno, neboť v řízení o dědictví jde primárně o určení, kdo je dědicem a dále též o vypořádání se mezi dědici, nehledě již k tomu, třetí osoba, vůči níž žaloba zpravidla směřuje není účastníkem dědického řízení.

10. Usnesením ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. I ÚS 1611/13, kterým dále žalobce argumentoval, Ústavní soud odmítl stížnost stěžovatele. V dané věci přitom ústavní stížnost stěžovatele spočívala v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navrhované důkazy k prokázání zdravotního stavu zůstavitele, a to k prokázání ne/platnosti darovací smlouvy jím uzavřené. Odvolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť brojilo proti skutkovému stavu zjištěného nižšími soudy, tedy pro nepřípustnost takového dovolacího důvodu, Ústavní soud pak ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, když žádné nedostatky v dokazování před soudy nižších stupňů neshledal. Ani v tomto rozhodnutí však Ústavní soud žádným způsobem vše výše uvedené o povaze určovacích žalob jinak nezpochybnil. I zde se z odůvodnění usnesení podává, že žalobci se domáhali, aby soud vyslovil neplatnost darovací smlouvy sepsané formou notářského zápisu, kdy vážný právní zájem na určení neplatnosti darovací smlouvy žalobci shledávali zejména v tom, že na ně, jakožto výlučné závětní dědice, mělo přejít vlastnické právo k nemovitostem, jež byly předmětem darovací smlouvy. Jelikož však byly předmětné nemovitosti před smrtí zůstavitele převedeny na stěžovatele, nebyly zařazeny do pozůstalosti a žalobci k nim vlastnické právo nenabyli (odst. 2 usnesení). V průběhu řízení pak žalobci doplnili svůj žalobní návrh, když nad výše uvedené požadovali, aby soud určil, že dárce byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí (odst. 4 usnesení). Okresní soud Praha – východ jako soud prvního stupně přitom v dané věci svým rozsudkem rozhodl, že dárce byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dále soud prvního stupně zamítl žalobu v části, ve které se vedlejší účastnici domáhali určení neplatnosti darovací smlouvy vůči žalovanému (odst. 5 usnesení). K následně podanému odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze svým rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když pouze změnil výrok o náhradě nákladů řízení (odst. 6 usnesení). Tedy i rozhodnutí obecných soudů všech stupňů a Ústavního soudu v této věci potvrzují vše výše uvedené. Argumentace žalobce tímto rozhodnutím, stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2532/2024-226, že jeho zájem na takovém určení je zde dán, je proto nepřiléhavá skutečnému obsahu těchto rozhodnutí a tedy nesprávná.

11. Ne dosti na výše uvedeném je však také nutno k tomu zmínit, že věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo právo týká (rozuměj věcnou legitimaci aktivní i pasivní, tedy ať už na straně žalující, nebo na straně žalované). Je proto správný i názor žalované, že v dané věci není ve sporu věcně pasivně legitimována, neboť nebyla účastníkem právního vztahu, který měl být neplatným právním úkonem (jednáním), založen. Jde o totéž, jako by z neplatnosti právního jednání byl žalován advokát, který sepsal darovací či kupní smlouvu, nebo katastrální úřad, který rozhodl o vkladu vlastnického práva na základě předložené smlouvy. Je zřejmé, že byť tyto osoby do procesu kontraktace v určité fázi též vstoupili, věc se jich ale nijak jinak více netýká – nejsou účastníci daného právního vztahu (to však samozřejmě ale nevylučuje jejich jinou odpovědnost za případná pochybení, kterých se při své činnosti dopustili a z toho vznikající možné nároky vůči nim).

12. Žalobce proto nemá naléhavý právní zájem na takové určovací žalobě. Zamítá-li pak soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby se současně zabýval také věcí samou a tedy i dalšími skutečnostmi a jinými okolnostmi, za kterých došlo k sepisu napadeného notářského zápisu a darovací smlouvy ze dne , datum, jak bylo žalobcem dále v žalobě tvrzeno (k tomu srovn.: Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, strana 254).

13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobce je povinen zaplatit úspěšnému žalované na těchto nákladech částku 1 800 Kč, což představuje paušální náhradu hotových výdajů za 4 procesní úkony (2× vyjádření ve věci, příprava účasti na soudní jednání, které se konalo dne 28. 1. 2025 a účast u tohoto jednání) á 300 Kč/úkon (§ 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti číslo 254/2015 Sb.). a dále náhradu cestovních výdajů celkem v částce 600 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif, § 152 a následující zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, za cestu osobním automobilem , značka automobilu, k ústnímu jednání z , adresa, a zpět při celkové ujeté vzdálenosti 80 km, kombinované spotřebě použitého vozidla 4,9 litrů/100 km motorové nafty, ceně pohonných hmot dle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí číslo 475/2024 Sb. 34,70 Kč/litr a náhrady za použití vozidla 5,80 Kč za 1 km jízdy.