16 C 147/2023

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 38 708,65 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 662,94 Kč, a to ve 29 pravidelných měsíčních splátkách po 588,76 Kč a poslední 30. splátkou ve výši 588,90 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 22 045,71 Kč, úroku v částce 1 132,42 Kč, dále úroku ve výši 11,9 % ročně jdoucího z částky 38 708,65 Kč Kč od 14. 2. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % jdoucího z částky 21 045,71 Kč od 24. 2. 2023 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 17 662,94 Kč od 24. 2. 2023 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Žalobou ze dne 31. března 2023 podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhá se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 38 708,65 Kč spolu s úrokem v částce 1 132,42 Kč a dále s úrokem ve výši 11,9 % ročně jdoucím z částky 38 708,65 Kč od 14. 2. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 38 708,65 Kč od 24. 2. 2023 do zaplacení s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne [datum] Rámcovou smlouvu [číslo] v souladu s obchodními podmínkami [právnická osoba] a na základě této Rámcové smlouvy byl žalované aktivován běžný účet číslo [bankovní účet] s tím, že dne [datum] uzavřel žalovaný se žalobkyní dodatek číslo 2 k rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o poskytnutí úvěru ve výši 60 000 Kč a protože žalovaný splnil všechny smluvní předpoklady pro poskytnutí úvěru v souladu s Obchodními podmínkami a Podmínkami pro používání úvěru, bylo poskytnutí úvěru [anonymizováno] schváleno a dne [datum] úvěr vyplacen na běžný účet žalovaného v plné výši. Dále žalobkyně tvrdila, že podle podmínek úvěrové smlouvy byl žalovaný zavázán měsíčně hradit pravidelné konstantní splátky úvěru v celkové výši 1 006 Kč, skládající se ze splátky jistiny a úroku ve výši 11,9 % ročně, jehož výše byla sjednána smlouvou o úvěru, a to vždy k 14. dni měsíce počínaje dnem 14. 6. 2019 s tím, že předpokládané datum splacení celého úvěru bylo stanoveno na den 14. 12. 2026. Dne [datum] žalovaný uzavřel se žalobkyní dodatek číslo 9 rámcové smlouvy, na základě kterého byla provedena změna data splátek ze 14. dne v měsíci na 15. den v měsíci a první splátka s touto změnou proběhla dne 15. 6. 2021. Dále žalobkyně uvedla, že splátky v období od 14. 6. 2019 do 15. 11. 2022 byly splaceny, na splátku splatnou dne 15. 12. 2022 bylo ze strany žalovaného dne 15. 2. 2022 zaplaceno pouze 842 Kč, přičemž tuto částku si žalobkyně započetla ve výši 842 Kč na úhradu jistiny splátky a počínaje splátkou splatnou ke dni 15. 12. 2022 nebyly splátky ze strany žalovaného uhrazeny řádně. Protože žalovaný řádně neplnil své povinnosti, přistoupila žalobkyně v souladu s Podmínkami pro používání úvěru dne 14. 2. 2023 k zesplatnění úvěru, což žalovanému oznámila dopisem. Přitom ke dni zesplatnění byla dlužná pohledávka tvořena nesplacenou jistinou úvěru ve výši 38 708,65 Kč, dále nesplaceným smluvním úrokem z úvěru (kapitalizovaný úrok) do dne předcházejícího zesplatnění (tj. do dne 13. 2. 2023) v částce 1 132,42 Kč, vedle čehož se žalobkyně domáhá i zaplacení sjednaného úroku ve výši 11,9 % ročně jdoucího z dlužné jistiny od 14. 2. 2023 dále do zaplacení, jakož i zaplacení úroků z prodlení jdoucího ve výši zákonné sazby z dlužné jistiny od 24. 2. 2023 do zaplacení, kdy žalobkyně požaduje zaplacení úroku z prodlení až od 10. dne následujícího po dni zesplatnění.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze žalobkyní předložených listinných důkazů, a to rámcové smlouvy [číslo] ze dne [datum], dodatku číslo 2 k rámcové smlouvě [číslo] ze dne [datum], dále z obchodních podmínek [právnická osoba], Podmínek pro používání úvěru [právnická osoba], Ceníku služeb [právnická osoba], mimořádného výpisu z účtu žalovaného, přehledu plateb žalovaného, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, dopisu žalobkyně žalovanému ze dne 14. 2. 2023 - předžalobní upomínky a dokladu o odeslání tohoto dopisu žalovanému, soud vzal za prokázána žalobní tvrzení, jak jsou uvedena shora, na něž pro stručnost proto v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o běžném účtu (tzv. Rámcovou smlouvu) a dále dodatkem k této smlouvě číslo 2 ze dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout a poskytla žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr s úroky vrátit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách, žalovaný však dohodnuté splátky řádně neplatil. Žalobkyně proto vyzval žalovaného k zaplacení celého zbývajícího dluhu.

6. Soud proto na základě těchto skutečností v prvé řadě dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný platně v souladu s ust. § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), v písemné formě uzavřeli smlouvu o účtu, když banka se zavázala zřídit pro žalovaného běžný účet v určité měně, v souladu s ust. § 1751 odst. 1 občanského zákoníku určili účastníci část obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky [právnická osoba] Dodatkem (smlouvou o úvěru) k této smlouvě pak účastníci dále uzavřeli platně v souladu s ustanovením § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. V souladu s ust. § 1751 odst. 1 občanského zákoníku přitom účastníci smlouvy určili část obsahu i této smlouvy odkazem na obchodní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl výši svého průměrného čistého měsíčního příjmu 13 621 Kč vypláceného společností [právnická osoba] ze zaměstnaneckého poměru, příjmy ostatních členů domácnosti byly 45 000 Kč, žalovaný nemá žádnou vyživovací povinnost a žalobkyně při posuzování přímo vycházela z tvrzení žalovaného, přitom výdaje žalovaného dle expertní analýzy žalobkyně činily 3 140 Kč.

11. Posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně bylo proto nedostatečné, když pouze vycházela jednak z tvrzení žalovaného, nadto zcela opomenula zjistit jeho skutečnou výdajovou stránku. Sama žalobkyně pak schopnost žalovaného splácet úvěr prokazovala výpisem z účtu žalovaného číslo [bankovní účet] za období měsíců březen až květen 2019. Pokud by žalobkyně věnovala pouze minimum péče posuzování úvěruschopnosti žalovaného, pak prostým letmým nahlédnutím do tohoto výpisu z účtu by musela nutně dojít k závěru, že příjmy žalovaného jsou si rovny jeho měsíčním výdajům. Žalobkyně totiž předložila výpis z běžného účtu, který počíná dnem 11. 3. 2019 a končí dnem 10. 5. 2019. Tedy tento výpis z bankovního účtu zahrnuje výdaje žalovaného za dvouměsíční období, avšak příjmy ze závislé činnosti (mzda) žalovaného jsou v ní již obsaženy za 3 měsíce, když mzda žalovanému byla dle předloženého výpisu zjevně vyplácena k desátému dni v měsíci. Proto ač tento účet za sledované období vykazuje aktivní saldo asi 14 500 Kč, je více než zřejmé, že hospodaření žalovaného v tomto časovém období tímto domnělým kladným zůstatkem neskončilo, ale naopak příjmy a výdaje si v uvedeném dvouměsíční období byly zcela rovny. Žalobkyně tento fakt při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zjevně opomenula, a proto posouzení úvěruschopnosti provedla nedostatečně, resp. nesprávně. Není nadto ani jasné, z jakého důvodu do svého posouzení zahrnula i příjmy ostatních členů domácnosti, když tito z úvěrového vztahu zavázáni nejsou a povinnost k plnění je tedy nestíhá. Pokud žalobkyně již chtěla zohlednit tyto příjmy ostatních členů domácnosti, pak jedině v tom směru, o co se tím snižují výdaje samotného žalovaného na chod společné domácnosti tím, že některé náklady nese (a tedy jsou na jeho straně snižovány) s ostatními členy domácnosti poměrně.

12. Smlouva o úvěru uzavřená se žalovaným je pro výše uvedené proto neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178 nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

13. Jak již bylo řečeno, smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne [datum] žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 60 000 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni tuto částku vrátit poníženou o to, co již žalobkyni zaplatil, tedy o částku 42 337,06 Kč, jak vyplývá z přehledu plateb žalovaného na poskytnutý úvěr, který žalobkyně soudu předložila k důkazu; dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto uložil žalovanému předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaný bude schopen žalobkyni v budoucnu plnit. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, tak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.

14. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, když je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se jakýmikoliv dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení dále tvrzeny a prokazovány.

15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl za použití ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který řízení zaznamenal úspěch převažující nad úspěchem žalobkyně a který by tak vůči ní podle výsledku sporu měl právo na náhradu nákladů řízení, dle obsahu spisu řízení žádné náklady nevznikly.