16 C 155/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba, IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení Ph.D. sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované, datum narození bytem adresa žalované o zaplacení 64 292,12 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 45 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 30 320,12 Kč, úroku v částce 10 041,25 Kč a dále úroku ve výši 29 % ročně jdoucího z částky 45 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 6 895,63 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucího z částky 45 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 45 000 Kč od 21. 1. 2020 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 64 292,12 Kč spolu s úrokem v částce 10 041,25 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně jdoucím z částky 45 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení v částce 6 895,63 Kč, úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucím z částky 45 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení s odůvodněním, žalovaná uzavřela dne datum se společností právnická osoba, IČO, jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce číslo na základě které poskytla žalované zápůjčku ve výši 45 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit v 18 měsíčních splátkách po 4 498 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 35 959 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení zápůjčky, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 11 028 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě o zápůjčce, odměnu za zpracování a doručení v částce 11 390 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) v částce 13 541 Kč. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 18. 4. 2019. Žalovaná však své závazky ze smlouvy nedodržela, když na poskytnutou zápůjčkou neuhradila ničeho. Žalobkyně se proto po žalované domáhá zaplacení této pohledávky, která jí byla společností právnická osoba postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, kdy toto postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020. Žalovaná, ač před podáním ještě vyzvána, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradila.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze smlouvy o zápůjčce číslo ze dne datum a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností právnická osoba a žalobkyní ze dne datum a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti právnická osoba žalované ze dne 20. 1. 2020 spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, kterým jí tato společnost oznamuje postoupení pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne 11. 5. 2020 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a společnost právnická osoba mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalované zápůjčku ve výši 45 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých 18 měsíční splátkách po 4 498 Kč. Žalovaná dohodnuté splátky řádně nesplácela a na poskytnutou zápůjčku dosud neuhradila ničeho. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla postoupena žalobkyni.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost právnická osoba a žalovaná uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěryschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěryschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěryschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěryschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěryschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského zápůjčce v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěryschopnosti žalované ani na výzvu soudu ve svých podáních neuvedla žádná konkrétní fakta, ze kterých právní předchůdkyně žalobkyně při poskytování zápůjčky vycházela (konkrétní výše příjmů žalované a její konkrétní výdaje), pouze zopakovala své obecné tvrzení, že právní předchůdkyně úvěryschopnost žalované posoudila řádně a správně. Žalobkyně proto o majetkové situaci žalované a jejím posouzení netvrdila ničeho a tím méně to pak i prokazovala. Její tvrzení, že úvěryschopnost žalované byla řádně přezkoumána, není tudíž ničím podloženo. Za té situace proto žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěryschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli zápůjčce, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěryschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již také jen odkázat.

11. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovanou jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalované byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 45 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení pouze této částky. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalované zaplatit žalobkyni tuto částku v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalované, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalované, která zůstala po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalované přiměřená není, neboť o jejích poměrech není nic bližšího známo. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně přitom v řízení prokázala převod této pohledávky ze společnosti právnická osoba na ni postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku, tedy že je v řízení aktivně legitimována.

12. S ohledem na výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již dále bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak případně byly žalobkyní dále tvrzeny a prokazovány.

13. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že obě účastnice v řízení zaznamenaly úspěch zhruba stejný, a to i s přihlédnutím k žalobkyní uplatňovanému příslušenství pohledávky. Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení. Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.