16 C 17/2023

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení LL.M. sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 26 450,29 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 169 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 208,45 Kč splatných vždy nejpozději k poslednímu dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 2 281,29 Kč, dále o zaplacení úroku v částce 1 486,98 Kč a o zaplacení úroku z prodlení v částce 1 486,98 Kč, úroku ve výši 11,75 % ročně jdoucího z částky 24 169 Kč od 25. 10. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 898,66 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 2 281,29 Kč od 25. 10. 2020 do zaplacení a dále úroku z prodlení jdoucího z částky 24 169 Kč od 25. 10. 2022 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovaného uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce částku 2 059,02 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 26 450,29 Kč spolu s úrokem v částce 1 486,98 Kč a dále s úrokem ve výši 11,75 % ročně jdoucím z částky 24 169 Kč od 25. 10. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 898,66 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 26 450,29 Kč od 25. 10. 2022 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný se žalobkyní uzavřel dne [datum] prostředky komunikace na dálku prostřednictvím internetových stránek žalobkyně smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] jejíž nedílnou součástí jsou i úvěrové podmínky, na základě které žalovanému žalobkyně poskytla celkem částku 24 169 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky splatných vždy k 20. dni v kalendářním měsíci s tím, že první splátka se stala splatnou k 20. dni kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání a tedy poskytnutí revolvingového úvěru, kdy v jednotlivých splátkách jsou zahrnuty sjednané úroky, příslušná část čerpaného revolvingového úvěru a pravidelné poplatky, případně nepravidelné poplatky, jako například poplatek za výběr z automatu, za blokaci karty apod. a smluvní sankce. Žalovaný však svou povinnost z uzavřené smlouvy porušil, když neuhradil žádnou splátku, žalobkyně proto využila svého oprávnění sjednaného v odst. 7.

1. úvěrových podmínek a zesplatnila úvěr ke dni 19. 7. 2022 a žalovaného vyzvala dopisem ze dne 19. 7. 2022 ke splacení celého úvěru. Podanou žalobou se proto domáhá po žalovaném zaplacení částky 26 450,29 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny v částce 24 169 Kč, poplatku za pojištění v částce 681,29 Kč, nákladů na vymáhání v částce 600 Kč a smluvních pokut v částce 1 000 Kč, jakož i zaplacení úroku a úroku z prodlení. Žalovaný žalobkyni dosud ničeho neuhradil, ač k tomu byl žalobkyní vyzván ještě předžalobní výzvou.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum] a výpisu čerpání, splátek a úhrad vztahujícího se ke smlouvě [číslo] vzal soud za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu o uzavření úvěrové smlouvy a o poskytnutí úvěru žalovanému, jak jsou uvedeny shora, na která proto soud pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a žalobkyně mezi sebou uzavřeli úvěrovou smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému revolvingový úvěr, na základě kterého žalovaný na tento úvěr čerpal celkem částku 24 169 Kč a který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky.

6. V posuzované věci pak soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného tvrdila, že ke svojí zákonné povinnosti prověřování bonity spotřebitele přistupuje důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, kdy tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných, jako například věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení a podobně, kdy pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Pro předcházení předlužení klienta zajišťuje žalobkyně kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky, v rámci něhož je ověřována schopnost klienta splácet další finanční závazky a hradit nezbytné životní výdaje. K tomu dále uvedla, že zohledňováno je rodinné postavení klienta, zejména vyživovací povinnosti, příjem partnera, případně další skutečnosti, a vyvstává-li navzdory takto podrobnému přezkumu pochybnost o pravosti tvrzení klienta, přistupuje úvěrující subjekt k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu, ověření údajů o zaměstnání a podobně. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v úvěrových registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR přičemž nebyl nalezen žádný závazek po splatnosti. Žalobkyně si dále vyžádala od žalovaného výpis z bankovního účtu, ze kterého je patrný příjem z podnikatelské činnosti, invalidní důchod a výše nájmu. Na základě uvedených zjištění a tedy s ohledem na výši úvěru a výši měsíčních splátek žalobkyně shledala žalovaného schopným splácet předmětný úvěr.

11. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Žalobkyně předně ani na výzvu soudu nebyla schopna tvrdit doložit, z jakých konkrétních příjmů a výdajů žalovaného vycházela. Žalobkyně proto předně v tomto směru neunesla předně povinnost tvrzení, která jí v řízení stíhala. Je proto zřejmé, že žalobkyně neměla dostatečné údaje proto, aby žalovaného vyhodnotila jako úvěruschopného jen na základě údajů, které měla k dispozici (nestačí totiž tyto údaje sdělené žadatelem ověřovat jen při pochybnostech o jejich správnosti, ale vždy, tzn. taková pochybnost je zde dána automaticky, tzn. presumuje se, jinak by se o skutečné ověření bonity klienta a posouzení jeho schopnosti splácet úvěr nejednalo - k čemu by bylo totiž takové ověřování, když klient - zákazník si může vymyslet příjem v podstatě jakýkoliv), navíc i tak situaci žalovaného vyhodnotila zjevně nesprávně. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen tyto listiny z tohoto důvodu archivovat, pokud nechce riskovat v případném soudním sporu neúspěch z důvodu neprokázání dostatečného přezkoumání příjmových a výdajových poměrů žadatele o spotřebitelský úvěr, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Pro úplnost je pak také možno ještě uvést, že nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Pokud zde takový stoprocentní závěr totiž není dán (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Jinak řečeno, smyslem právní úpravy je to, žalobkyně ve svém počínání vůbec nemůže uvažovat dopředu s tím, že část úvěrů jí prostě vrácena nebude. Takové úvěry totiž vůbec poskytnout nemá, pokud si od počátku není jista jejich vrácením (ve smyslu reálné očekávatelnosti vrácení úvěru založené na racionálním posouzení vstupních údajů dodaných jí při žádosti o úvěr). Ustanovení § 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně, nehledě již dále ani k tomu, že ani výpis z běžného účtu v za měsíc únor 2022, který žalobkyně soudu předložila k prokázání výše příjmů a výdajů (tvrdila, že z něho plyne výše jeho příjmu podnikatelské činnosti, invalidní důchod a výše nájmu), tyto skutečnosti neprokazuje, neboť z něho například výše nájmu vůbec neplyne, mimoto je potřeba také poukázat na to, že záporné obraty na tomto účtu za daný měsíc, ale za celý rok jsou v podstatě rovny kreditnímu obratu na tomto účtu a proto závěr žalobkyně o tom, že k žalovanému měsíčně zůstávala částka, z níž mohl poskytnutý úvěr splácet, nemá v tomto výpisu z účtu žádný opodstatněný základ.

12. Za té situace proto žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat. Odkazuje-li pak žalobkyně ve svém vyjádření na jiná rozhodnutí českých ale i zahraničních soudů, pak jak k tomu nutno říct, že tato jsou dnes již ustálenou judikaturou českou, ale i mezinárodních soudů zjevně překonána.

13. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalovanému byla žalobkyní na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 24 169 Kč, pak žalobkyně má nárok na zaplacení pouze této částky. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, kde soud je nucen vycházet pouze z tvrzení žalobkyně, neboť žalovaný zůstal po celou dobu sporu pasivní, respektive je zcela nekontaktní, přičemž výše těchto splátek stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši, vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru.

14. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v žalobě dále tvrzeny a prokazovány.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch (procentuálně vyjádřený 91 %) nad úspěchem žalovaného (9 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení zhruba v rozsahu 82 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalovaného, tj. 91 % - 9 % = 82 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 059 Kč, dále odměny advokáta stanovené dle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby), dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v částce 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a konečně částky 252 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení na straně žalobkyně činí částku 2 511 Kč; 82 % těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 2 059,02 Kč.