16 C 17/2026

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 15 121 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy nejpozději k poslednímu dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 5 121 Kč, dále o zaplacení úroku z prodlení v částce 85,76 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně jdoucího z částky 5 121 Kč od 5. 11. 2025 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 10 000 Kč od 5. 11. 2025 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce částku 837 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 15 121 Kč spolu s úrokem z prodlení v částce 85,76 Kč vyčísleným za dobu od 18. 10. 2025 do 4. 11. 2025 a dále s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně jdoucím z částky 15 121 Kč od 16. 7. 2025 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná se žalobkyní uzavřela dne , datum, smlouvu o poskytnutí úvěru, na základě které žalované žalobkyně poskytla téhož dne částku 10 000 Kč převodem na účet číslo , č. účtu, uvedený ve smlouvě, a kterou se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč s tím, že úvěr byl sjednán na dobu 24 měsíců. Žalovaná však svou povinnost z uzavřené smlouvy porušila, když žalobkyni neuhradila ničeho. Podanou žalobou se proto žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 15 121 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny v částce 10 000 Kč, dále poplatku za expresní platu ve výši 199 Kč, poplatku za bezpečnost splátku v částce 396 Kč, poplatku za SMS servis v celkové částce 196 Kč, úroků v celkové výši 1 470 Kč, účelně vynaložených nákladů na vymáhání v celkové výši 1 030 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč, na jejichž zaplacení žalobkyni rovněž podle smlouvy vzniklo právo. Žalovaná žalobkyni dosud ničeho neuhradila, ač k tomu byla vyzvána jak žalobkyní, tak poté ještě předžalobní výzvou zástupce žalobkyně.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Za souhlasu obou účastnic soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom z úvěrové smlouvy ze dne , datum, , opisu výpisu proplacení smlouvy (dokladu o převodu částky 10 000 Kč dne , datum, na účet číslo , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, ) a výpisu čerpání, splátek a úhrad vztahujícího se ke smlouvě číslo , hodnota, a dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne , datum, – předžalobní výzvy k plnění spolu s připojeným poštovním podacím archem vzal soud za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu o uzavření úvěrové smlouvy a o poskytnutí úvěru žalované, jak jsou uvedeny shora, na která proto soud pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a žalobkyně mezi sebou uzavřely úvěrovou smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých 24 měsíčních splátkách, které však neuhradila.

6. V posuzované věci pak soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určily odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jak plyne z charakteru uzavřené smlouvy. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované na výzvu soudu, co se týče konkrétních fakt o situaci žalované v okamžiku poskytování úvěru pouze tvrdila, že příjem žalované činil 11 379 Kč a životní minimum dospělých členů domácnosti 4 470 Kč, příjem ostatních členů domácnosti částku 15 200 Kč, minimální výdaje na bydlení částku 10 000 K, buffer žadatele částku 100 Kč a výše splátky schváleného úvěru činí 1 094 Kč. Žalobkyně si přitom od žalované vyžádala výpis z bankovního účtu za měsíc duben roku 2025, kdy žalobkyně si z tohoto výpisu ověřila tvrzení žalované o výši jejích příjmů, potažmo i výdajů. Žalovaná při kontraktačním procesu se žalobkyní uvedla, že pobírá invalidní důchod 2. stupně.

11. Žalobkyně proto ani netvrdila, že provedla validní posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně finanční situaci žalované v době uzavření smlouvy o úvěru prokazovala výpisem z bankovního účtu žalované za měsíc duben 2025. Tento sice prokazuje tvrzený příjem žalované ve výši 11 389 Kč plynoucí jí z invalidního důchodu 2. stupně, nicméně po zaúčtování všech příjmů došlých na tento účet v daném měsíci v celkové výši 57 153,70 Kč (!) a po odečtení všech výdajů v celkové výši 57 467,61 Kč (!) účet vykazuje záporné saldo 313,91 Kč. Ani tento výpis z účtu proto jednak neprokazuje, že žalovaná skutečně disponovala dostatkem finančních prostředků i pro splátky předmětného úvěru, jednak je sám o sobě tento výpis jako důkazní prostředek o finanční situaci žalované dosti problematický, neboť zachycuje obraty zdaleka převyšující tvrzený příjem žalované (jak již bylo řečeno, že příjmy došlé na tento účet činily celkem částku 57 153,70 Kč), jakož i výdaje (výdaje činily celkem částku 57 467,61 Kč), aniž by byl vysvětlen důvod nebo účel všech těchto plateb. Výpis proto neosvědčoval finanční situaci žalované dostatečně a žalobkyně tudíž měla žádat vysvětlení těchto obratů na účtu (nadto neprokazuje například ani výdaje na bydlení, spotřebu energií apod. – tedy běžné výdaje). Dále, co se týče výdajů, nelze vycházet z částek životního minima, jak je stanoveno příslušným právním předpisem, neboť to neodráží skutečné výdaje žadatele o úvěr. Ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že poskytovatel úvěru posoudí schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele; přitom podle § 86 odst. 1 téhož zákona toto posoudí poskytovatel úvěru na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Je přitom zcela jasné, že to budou informace o konkrétních poměrech žadatele o úvěr, nikoliv statistické údaje. Z tohoto statistického posouzení žadatele o úvěr proto nelze vycházet, ale vždy je nutno vycházet z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Pokud zde takový stoprocentní závěr totiž není dán (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Jinak řečeno, smyslem právní úpravy je to, žalobkyně ve svém počínání vůbec nemůže uvažovat dopředu s tím, že část úvěrů jí prostě vrácena nebude. Takové úvěry totiž vůbec poskytnout nemá, pokud si od počátku není jista jejich vrácením (ve smyslu reálné očekávatelnosti vrácení úvěru založené na racionálním posouzení vstupních údajů dodaných jí při žádosti o úvěr). Nahlíženo stejnou logikou by pak tedy mohla i na příjmové stránce vycházet pouze ze statistických údajů o průměrném měsíčním výdělku občanů v České republice, neboť je to totéž. Pak by ovšem každý žadatel o spotřebitelský úvěr nutně musel být vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť zajisté průměrná výše výdělku v České republice s dostatečnou rezervou převyšuje normované výdaje. Taková úvaha je však prima facie nesmyslná. Žalobkyně proto ani v rovině svých tvrzení nevyhověla tomuto zákonnému požadavku.

12. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena poskytovatelem úvěru schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně (objektivně) splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je poslední dobou často argumentačně poukazováno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce ve sporu nemá vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. To také jednoznačně plyne z textu zákona. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek, ale je hlavně naprosto rozporný s textem samotného zákona, který nedává žádné, a to ani sebemenší výkladové pochybnosti. To, že poskytovatel úvěru zjistí potřebné údaje o situaci spotřebitele až ex post, například v průběhu soudního jednání jako v tomto případě, a svá tvrzení v tomto směru doplní a začne prokazovat, pak na závěru o neplatnosti smlouvy proto už nemůže ničeho změnit, neboť to měl učinit daleko dříve, tj. v době, kdy smlouvu uzavíral.

13. Ke shora uvedeným závěrům o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru při nedostatečném posuzování ze strany poskytovatele úvěru v době uzavření smlouvy naopak dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Přisvědčil přitom v tomto rozhodnutí názoru odvolacího soudu (Krajský soud v Ostravě), proti němuž bylo dovolání ze strany věřitelky podáno, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele … Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí pak uzavřel, že závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně (věřitelka) s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

14. Smlouva uzavřená se žalovanou proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti jak nyní výslovně stanoví ustanovení § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru (ovšem i dříve tuto absolutní neplatnost dovodila judikatura) a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastnicemi vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy ze dne , datum, žalované byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, pak žalovaná je povinna žalobkyni tuto částku vrátit; dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Soud proto uložil žalované předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaná bude schopna žalobkyni v budoucnu plnit (žalovaná zůstala v řízení zcela nekontaktní, ani soud proto není schopen posoudit její nynější situaci a stanovit splátky přiměřené jejím možnostem), kdy v dalším pak soud pro stručnost zcela odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž pod body 14. až 20. Nejvyšší soud provedl výklad daného ustanovení. Ocitne-li se přitom žalovaná v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, přiznal jí soud do budoucna právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu.

15. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v žalobě dále tvrzeny a prokazovány.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch (i s přihlédnutím ke kapitalizovanému příslušenství procentuálně vyjádřen 66 %) nad úspěchem žalované (34 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení zhruba v rozsahu 32 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalované, tj. 66 % - 34 % = 32 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč, dále odměny advokáta stanovené dle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, předžalobní upomínka, podání žaloby), tj. celkem v částce v částce 1 200 Kč, dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v částce 300 Kč dle § 14b odst. 5 v téže vyhlášky, a konečně částky 315 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení na straně žalobkyně činí částku 2 615 Kč; 32 % těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 837 Kč.