16 C 170/2025

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 18 368 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 18 368 Kč, úroku v částce 3 688,56 Kč a úroku ve výši 20,79 % ročně jdoucího z částky 11 012,93 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 1 950,21 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 11 012,93 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Opavě na náhradě nákladů řízení částku 11 180,40 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 18 368 Kč, úroku v částce 3 688,56 Kč a úroku ve výši 20,79 % ročně jdoucího z částky 11 012,93 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 1 950,21 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 11 012,93 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne , datum, se společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit v 65 týdenních splátkách po 495 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 15 168 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutým úvěrem žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení úvěru, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 9 817 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 88 % ročně sjednanou ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, dále odměnu za zpracování zápůjčky v částce 1 500 Kč a částku 3 851 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 4. 7. 2022. Žalovaný však své závazky ze smlouvy nedodržel, když na poskytnutý úvěr uhradil pouze částku 11 800 Kč a poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 23. 11. 2022. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení této pohledávky, která jí byla společností , právnická osoba, postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností ke dni , datum, , kdy toto postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem. Žalovaný, ač před podáním ještě vyzván, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradil.

2. Žalovaný proti žalobě namítl, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně před jejím uzavřením neposoudila s odbornou péči schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru s tím, že zdůraznil, že jeho obrana nesměřuje jen proti pouhému formálnímu provedení posouzení úvěruschopnosti, nýbrž proti jeho materiální nedostatečnosti, kdy v projednávané věci se právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování míry schopnosti žalovaného spokojila s údajem o odhadovaných měsíčních výdajích ve výši 2 500 Kč, který je zjevně nepravděpodobný a neodpovídá ani obvyklým životním nákladům na bydlení, stravu, dopravu, zdravotní péči a další nezbytné životní potřeby a takový nereálný údaj nelze bez dalšího považovat za spolehlivý podklad pro posouzení úvěruschopnosti ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a tedy nelze mít za to, že povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru byla splněna. Právní předchůdkyně žalobkyně nezjistila ani neověřila skutečné výdaje žalovaného, ačkoliv jejich porovnání s příjmy tvoří základ posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a toto pochybení znemožnilo řádné posouzení finanční situace žalovaného, odporuje smyslu a účelu zákona o spotřebitelském úvěru a vedlo k poskytnutí úvěru za existence objektivních důvodných pochybností o jeho schopnosti splácet, čímž jsou naplněny podmínky § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný v důsledku toho namítl neplatnost ujednání o úrocích a o nákladech úvěru, respektive jejich nevymahatelnost a za situace, kdy dle svého mínění zaplatil již více, než bylo poskytnuto, navrhl žalobu proto zamítnout zcela.

3. Po provedeném dokazování soud vzal ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní ze dne , datum, a z přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dále dopisu společnosti , právnická osoba, žalovanému ze dne , datum, spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, kterým mu tato společnost oznamuje postoupení pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 22. 5. 2024 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.

4. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost , právnická osoba, mezi sebou uzavřeli dne , datum, smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, což ostatně ani žalovaný nerozporoval, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 65 týdenních splátkách po 495 Kč. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnutý úvěr uhradil dosud částku 11 800 Kč. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla postoupena žalobkyni.

5. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to s ohledem na ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany právní předchůdkyně žalobkyně.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona v tehdy účinném znění, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odstavce 3, změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze uvedla, že žalovaný v žádosti o úvěr, respektive v tzv. zákaznické kartě uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako dělník ve společnosti , právnická osoba, , jeho měsíční příjem činí 23 400 Kč, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě. Proto s ohledem na výši příjmu žalovaného, kdy právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedl v zákaznické kartě, dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná.

10. S tímto závěrem žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně se soud neztotožňuje. Shora citovaný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v ustanovení § 86 odst. 1 uvádí, že poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, a dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Při posouzení schopnosti spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru přitom vychází z porovnání příjmu a výdajů spotřebitele (§ 86 odst. 2 téhož zákona).

11. V daném případě právní předchůdkyně žalobkyně provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného nedostatečně až liknavě. Žalovaný dle jejího tvrzení měl při uzavření smlouvy uvést (což se ze zákaznické karty skutečně podává), že v době uzavření smlouvy o úvěru s právní předchůdkyně žalobkyně byl zaměstnán jako dělník ve společnosti , právnická osoba, se sídlem , adresa, , IČ , IČO, , a měl dosahovat čistého měsíčního příjmu 23 400 Kč. Pokud by však právní předchůdkyně žalobkyně tuto informaci skutečně ověřovala, jak jí ukládá ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, pak prostým nahlédnutím do obchodního rejstříku by zjistila, že společnost , právnická osoba, byla z obchodního rejstříku vymazána ke dni , datum, , tedy mnohem dříve, než smlouva o úvěru se žalovaným byla uzavřena. Ověření této informace v době dálkového přístupu do obchodního rejstříku je otázkou okamžiku a proto i pokud by žalovaný svůj příjem doložil potvrzením o příjmu za měsíce prosinec a únor roku 2021 (což je v zákaznické kartě také vyznačeno), pak muselo být jasné, že tato tvrzení žalovaného včetně případně předložených dokladů nemohou mít žádnou váhu, neboť by byla vydána subjektem, který ve skutečnosti neexistuje. Tedy na příjmové stránce nelze než uzavřít, že příjmy žalovaného nebyly vůbec ověřovány a žalovaný jich také dle svého vyjádření vůbec nedosahoval (ani nemohl) a již z tohoto prostého důvodu je smlouva neplatná. Stejně tak co se týče výdajů žalovaného, tyto nebyly zjišťovány prakticky vůbec (v zákaznické kartě je uvedeno, že se jednalo o odhadované měsíční výdaje žadatele), natož pak ověřovány nebo jakkoliv blíže zkoumány, nadto částka 2 500 Kč uvedená v zákaznické kartě žalovaným jako jeho měsíční výdaje se soudu jeví jako naprosto neodpovídající v současné realitě byť jen uspokojení nejzákladnějších životních potřeb (tato částka by sotva pokrývala měsíční výdaje na stravu, odhlížeje přitom od veškerých dalších výdajů).

12. K závěru o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru při nedostatečném posuzování ze strany poskytovatele úvěru v době uzavření smlouvy dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Přisvědčil přitom v tomto rozhodnutí názoru odvolacího soudu (Krajský soud v Ostravě), proti němuž bylo dovolání ze strany věřitelky podáno, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele … Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí pak uzavřel, že závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně (věřitelka) s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

13. Způsob, jakým žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, se proto nese přesně v intencích shora v podstatných částech citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2188/2018. Za té situace proto právní předchůdkyně žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku obsaženému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavedla relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli spotřebitelském úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již také jen odkázat.

14. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalovanému byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 15 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky ponížené o to, co žalovaný již právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil (11 800 Kč), a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Povinnost zaplatit dluh v přiměřených splátkách je přitom druhým z nosných pilířů zákona o spotřebitelském úvěru, respektive Směrnice, a tyto splátky soud uloží z úřední povinnosti, neboť se jedná o stejnou kategorii ochrany spotřebitele jako v případě toho, zda mu úvěr vůbec měl být poskytnut. Smyslem ochrany spotřebitele je totiž vyhnout se tzv. dluhové pasti a následné exekuci, neboť právě důsledky exekuce pro dlužníka jsou vlastně celým hybatelem, který zákonodárce vedl k přijetí této úpravy - tedy jinak řečeno, aby se dlužník, který nemá na splácení úvěru, nedostal do exekuce, nemá mu být úvěr předně vůbec poskytnut, a pokud už mu přesto úvěr takto chybně poskytnut byl, má se mu umožnit jeho zaplacení tak, aby se opětovně do exekuce vůbec nedostal - o nic jiného v celé své podstatě v této úpravě nejde a všechny tyto negativní důsledky a jejich celospolečenská škodlivost jsou přitom podrobně rozepsány právě např. ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu či Nejvyšího soudu. Pakliže žalovaný nevlastní žádný majetek, je proti němu vedeno několik exekučních řízení kdy výše jeho závazků mu nejsou známy, pobírá příspěvek na bydlení, na živobytí v celkové výši asi 6 000 Kč měsíčně, přičemž z těchto prostředků hradí nájemné ve výši 2 900 Kč měsíčně, je bezdětný, svobodný a jeho osobní, majetkové ani příjmové poměry se od dubna 2021 do současnosti nijak nezměnily, pak je zřejmé, že žalovaný nedisponuje a ani v minulosti nedisponoval žádnými jinými příjmy ani majetkem, z nichž by bylo možno uspokojit jeho závazky vůči žalobkyni, která v řízení prokázala převod této zbývající pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve výši 3 200 Kč ze společnosti , právnická osoba, na ni postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku a tedy, že je v řízení k vymáhání tohoto dluhu vůči žalovanému aktivně legitimována. Ač tedy žalobkyně prokázala existenci této pohledávky a že je její nositelkou, s ohledem na současné majetkové a příjmové poměry žalovaného však zde v současnosti není prostor pro uložení jakékoliv platební povinnosti žalovaného vůči žalobkyni. K tomu soud ale zároveň podotýká, že v této části se nejedná o rozhodnutí soudu definitivní, jak plyne i ze zákona o spotřebitelském úvěru, tj. z ustanovení § 87 odst. 3 tohoto zákona. Změní-li se proto poměry žalovaného v budoucnu tak, že bude v jeho schopnostech tento zbývající dluh z neplatně uzavřené smlouvy žalobkyni uhradit, měl by tak učinit předně dobrovolně s tím, že v opačném případě může žalobkyně podat soudu nový návrh (žalobu) na určených podmínek splatnosti předmětného dluhu (nové hmotněprávní splatnosti). Současně však s tím je třeba také dodat, že ani nyní vydané soudní rozhodnutí pro současnou situaci však nebrání tomu, aby buďto žalovaný plnil na bázi dobrovolnosti, případně se žalobkyní uzavřel i jinou dohodu odchylující se od závěrů tohoto rozhodnutí, zejména pak tak, aby se obě stany vyhnuly dalšímu následnému soudnímu sporu (a také případným dalším nákladům z toho vzešlých, které pak v závislosti na procesním výsledku nutně jedna ze stran sporu by byla nucena nést).

15. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že za tohoto stavu věci je také již bezpředmětné zabývat se jakýmikoliv dalšími skutečnostmi, jak byly případně dále v řízení účastníky tvrzeny a prokazovány; co se pak týče žalovaným navrhovaného důkazu jeho účastnickou výpovědí k prokazování jeho poměrů jednak v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru až do současnosti, pak podmínkou vtělenou do ustanovení § 131 o.s.ř., která je nutná k tomu, aby takový důkaz v řízení mohl být proveden je, že dané skutečnosti nemohou být v řízení prokázány jinak, kdy tato podmínka ovšem v tomto řízení naplněna nebyla (žalovaný své poměry doložil vyplněným a potvrzeným prohlášením o svých osobních a příjmových poměrech, tedy listinným důkazem, přičemž jeho současná hospitalizace v , anonymizováno, vyplývá z obsahu spisu – zpráva matky a adresa, na které přebírá korespondenci).

16. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu dosud v řízení žádné náklady, které by mu tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.

17. Usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 9. ledna 2002 6, č. j. 16 C 180/2025 – 38, byl žalovanému podle § 30 odst. 1 o.s.ř. ustanoven pro toto řízení zástupce z řad advokátů v osobě , Jméno advokáta B, , a to na náklady státu. Soud proto podle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. uložil zaplatit neúspěšné žalobkyni náklady řízení vzniklé doposud státu, které ustanovenému zástupci bude muset zaplatit (byť je dosud fakticky nezaplatil), a které sestávají z odměny za celkem 4 úkony právní služby, a to za úkon převzetí a přípravy zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a) vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), 2× úkon písemného podání ve věci samé (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu) a za úkon účasti u soudního jednání u Okresního soudu v Opavě dne 25. 11. 2015 (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu), kdy za tyto úkony pak má zástupce podle § 7 bod 5 advokátního tarifu nárok na odměnu ve výši celkem 7 440 Kč. Dále má zástupce za tyto úkony právní služby podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu nárok na paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč/úkon, celkem tedy v částce 1 800 Kč. V souladu s ustanovením § 137 odst. 3 o.s.ř. zástupci žalovaného svědčí právo na přiznání 21 % DPH z těchto přiznaných položek odměny a náhrad v částce 1 940,40 Kč, když ustanovený zástupce osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak náklady řízení vzniklé na straně státu jsou představovány částkou 11 180,40 Kč vynaloženou státem za právní služby ustanoveného zástupce na náklady státu a tyto bylo proto uloženo zaplatit žalobkyni. Pokud pak zástupci žalobce nebyla přiznána též nárokovaná odměna za úkon právní služby další porady s klientem, má soud za to, že tento úkon je již plně konzumován v úkonu převzetí věci, když v dané věci se nejednalo o věc skutkově či právně složitou, vyžadující další následnou poradou, neboť obrana žalovaného spočívala pouze v námitce nedostatku posouzení úvěruschopnosti žalovaného v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru a z toho vyplývající neplatnosti této smlouvy.