16 C 174/2025

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 11 378 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 999 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k poslednímu dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 1 379 Kč, dále o zaplacení úroku z prodlení v částce 67,34 Kč, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně jdoucího z částky 1 379 Kč od 16. 4. 2025 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 9 999 Kč od 16. 4. 2025 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce částku 1 987,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 11 378 Kč spolu s úrokem z prodlení v částce 67,34 Kč vyčísleným za dobu od 29. 3. 2025 do 15. 4. 2025 a dále s úrokem ve výši 12 % ročně jdoucím z částky 11 378 Kč od 16. 4. 2025 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný se žalobkyní uzavřel dne , datum, smlouvu o poskytnutí úvěru, na základě které žalovanému žalobkyně poskytla téhož dne částku 10 000 Kč převodem na účet číslo , č. účtu, uvedený ve smlouvě, a kterou se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Žalovaný však svou povinnost z uzavřené smlouvy porušil, když žalobkyni ničeho neuhradil. Podanou žalobou se proto žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 11 378 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny v částce 10 000 Kč, dále poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatků za SMS servis v celkové výši 49 Kč, kdy všechny tyto poplatky byly sjednány ve smlouvě, dále účelně vynaložených nákladů na vymáhání úvěru v částce 300 Kč a smluvních pokut v celkové výši 600 Kč, na jejichž zaplacení žalobkyni vzniklo právo rovněž podle smlouvy. Žalovaný žalobkyni dosud ničeho neuhradil, ač k tomu byl žalobkyní vyzván ještě předžalobní výzvou.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom z úvěrové smlouvy ze dne , datum, , opisu výpisu proplacení smlouvy (dokladu o převodu částky 10 000 Kč dne , datum, na účet číslo , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, ) a výpisu čerpání, splátek a úhrad vztahujícího se ke smlouvě číslo , hodnota, , dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 14. 3. 2025 – předžalobní výzvy k plnění spolu s připojeným poštovním podacím archem vzal soud za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu o uzavření úvěrové smlouvy a o poskytnutí úvěru žalovanému, jak jsou uvedeny shora, na která proto soud pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a žalobkyně mezi sebou uzavřeli úvěrovou smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 24 měsíčních splátkách, které však nehradil.

6. V posuzované věci pak soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jak plyne z charakteru uzavřené smlouvy. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného na výzvu soudu, co se týče konkrétních fakt o situaci žalovaného v okamžiku poskytování úvěru pouze tvrdila, že příjem žalovaného činil 30 000 Kč a životní minimum dospělých členů domácnosti 5 995 Kč, měsíční splátky uvedené klientem (žalovaným) částku 2 500 Kč a splátky společnostem z Nrki mimo , Anonymizováno, částku 0 Kč, buffer žádatele částku 100 Kč a výše splátky schváleného úvěru činí 10 478 Kč. Nic více žalobkyně o poměrech žalovaného, které měla zjistit a prověřit a posoudit, netvrdila.

11. Žalobkyně proto nebyla schopna ani tvrdit, že provedla validní posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Ani na příjmové stránce netvrdí, jakým způsobem příjem žalovaného prověřila, respektive z jakých podkladů vycházela. Co se týče konkrétních výdajů žalovaného, zde netvrdila vůbec ničeho. Nelze přitom vycházet z částek životního minima, jak je stanoveno příslušným právním předpisem, neboť to neodráží skutečné výdaje žadatele o úvěr. Ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že poskytovatel úvěru posoudí schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele; přitom podle § 86 odst. 1 téhož zákona toto posoudí poskytovatel úvěru na základě nezbytných, spolehlivý, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Je přitom zcela jasné, že to budou informace o konkrétních poměrech žadatele o úvěr, nikoliv statistické údaje. Z tohoto statistického posouzení žadatele o úvěr proto nelze vycházet, ale vždy je nutno vycházet z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Pokud zde takový stoprocentní závěr totiž není dán (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Jinak řečeno, smyslem právní úpravy je to, žalobkyně ve svém počínání vůbec nemůže uvažovat dopředu s tím, že část úvěrů jí prostě vrácena nebude. Takové úvěry totiž vůbec poskytnout nemá, pokud si od počátku není jista jejich vrácením (ve smyslu reálné očekávatelnosti vrácení úvěru založené na racionálním posouzení vstupních údajů dodaných jí při žádosti o úvěr). Nahlíženo stejnou logikou by pak tedy mohla i na příjmové stránce vycházet pouze ze statistických údajů o průměrném měsíčním výdělku občanů v České republice, neboť je to totéž. Pak by ovšem každý žadatel o spotřebitelský úvěr nutně musel být vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť zajisté průměrná výše výdělku v České republice s dostatečnou rezervou převyšuje normované výdaje. Taková úvaha je však prima facie nesmyslná. Žalobkyně proto ani v rovině svých tvrzeních nevyhověla tomuto zákonnému požadavku.

12. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti jak nyní výslovně stanoví ustanovení § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru (dříve tuto absolutní neplatnost dovodila judikatura) a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy ze dne , datum, žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni tuto částku vrátit poníženou o to, co žalovaný žalobkyni již zaplatil (1 Kč – ověřovací platba); dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto uložil žalovanému předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaný bude schopen žalobkyni v budoucnu plnit (žalovaný zůstal v řízení zcela nekontaktní, ani soud proto není schopen posoudit jeho nynější situaci a stanovit splátky přiměřené jeho možnostem), kdy v dalším pak soud pro stručnost zcela odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž pod body 14. až 20. Nejvyšší soud provedl výklad daného ustanovení. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, přiznal jí soud do budoucna právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu.

13. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v žalobě dále tvrzeny a prokazovány.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch (i s přihlédnutím ke kapitalizovanému příslušenství procentuálně vyjádřený 88 %) nad úspěchem žalovaného (12 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení zhruba v rozsahu 76 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalovaného, tj. 88 % - 12 % = 76 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč, dále odměny advokáta stanovené dle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby), dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v částce 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a konečně částky 315 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení na straně žalobkyně činí částku 2 615 Kč; 76 % těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 1 987,40 Kč.