16 C 183/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení Ph.D. sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného ; zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 80 230,16 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o zaplacení částky 31 840,38 Kč, úroku v částce 8 300,42 Kč a úroku ve výši 28 % ročně jdoucího z částky 18 888,44 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, o zaplacení úroku z prodlení v částce 2 356,81 Kč a dále zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucího z částky 18 888,44 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení se zastavuje.

II. Žaloba o zaplacení částky 57 689,16 Kč, úroku v částce 8 509,84 Kč a dále úroku ve výši 29 % jdoucího z částky 35 096,15 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 5 030,50 Kč a dále o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % jdoucího z částky 35 096,15 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení k rukám jeho zástupce částku 16 843,20 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 89 529,54 Kč spolu s úrokem v částce 16 810,26 Kč, dále s úrokem ve výši 29 % ročně jdoucím z částky 35 096,15 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, úrokem ve výši 28 % ročně jdoucím z částky 18 888,44 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, úrokem z prodlení v částce 7 387,31 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím z částky 53 984,59 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení s odůvodněním, žalovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba], [IČO], jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 38 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit v 18 měsíčních splátkách po 3 803 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 30 443 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení zápůjčky, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 9 313 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě o zápůjčce, odměnu za zpracování a doručení v částce 8 936 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 12 194 Kč. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 27. 8. 2018. Žalovaný však své závazky ze smlouvy nedodržel, když na tuto poskytnutou zápůjčkou uhradil celkem částku 7 053 Kč, kdy poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 14. 8. 2017. Dále žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že vedle právě uvedené smlouvy společnost [právnická osoba], [IČO], jako právní předchůdkyni žalobkyně, se žalovaným uzavřela dále dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla tato společnost žalovanému zápůjčku ve výši 33 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal společnosti [právnická osoba] zaplatit v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 1 016 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 27 913 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaný zavázal právní předchůdkyně žalobkyně zaplatit vedle vrácení půjčky, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 5 689 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně sjednanou ve smlouvě o zápůjčce, odměnu za zpracování a doručení v částce 2 975 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 19 249 Kč. Splatnost poslední splátky byla přitom stanovena na den 6. 12. 2017. Žalovaný však své závazky ze smlouvy nedodržel, když na tuto poskytnutou zápůjčku uhradil celkem částku 28 752 Kč, kdy poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 14. 8. 2017. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení obou těchto pohledávek, které jí byly společností [právnická osoba] postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností ke dni [datum], kdy toto postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno doporučeným dopisem. Žalovaný, ač před podáním ještě vyzván, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradil.

2. Podáním ze dne 25. 1. 2022 a upřesněným u ústního jednání konaného dne 14. dubna 2022 žalobkyně vzala podanou žalobu částečně zpět o částku 31 840,38 Kč, úrok v částce 8 300,42 Kč a úrok ve výši 28 % ročně jdoucí z částky 18 888,44 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, dále o úrok z prodlení v částce 2 356,81 Kč a dále úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 18 888,44 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, a to jako o nároky, na jejichž zaplacení žalobkyni vznikl nárok na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené se žalovaným dne [datum]. Soud proto v souladu s tímto dispozitivním úkonem žalobkyně řízení v rozsahu jejího zpětvzetí podle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. zastavil, když souhlasu žalovaného s tímto zpětvzetím, které žalobkyně učinila dříve, než soud začal jednat o věci samé, není podle § 96 odst. 4 o.s.ř. třeba.

3. Žalovaný navrhl podanou žalobu zamítnout s tím, že nárok je (alespoň části) promlčen. Poukazoval přitom na ustanovení § 623 občanského zákoníku, ze kterého vyplývá, že každé dílčí plnění dluhu se promlčuje samostatně ode dne jeho dospělosti, což znamená dle názoru žalovaného, že každá splátka má svou samostatnou promlčecí dobu. Pokud byl nárok před soudem uplatněn, respektive žaloba ve věci podána soudu až 26. 5. 2021, pak při aplikaci tříleté promlčecí doby jsou všechny splátky přede dnem 26. 5. 2018, které se staly splatnými před tímto datem, promlčeny, a je promlčeno i jejich příslušenství, neboť se jedná o akcesorický závazek. Žalovaný, tedy v tomto směru vznesl námitku promlčení. Pokud by smlouva obsahovala jiné ujednání o počátku běhu promlčecí lhůty nebo by se mělo vázat ke dni tzv. zesplatnění celé pohledávky, tak toto případné ujednání by bylo ke škodě žalovaného jako spotřebitele, a tudíž by bylo neplatné.

4. Na základě nesporných tvrzení účastníků proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost [právnická osoba] mezi sebou uzavřeli smlouvu dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které tato společnost poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 38 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 18 splátkách po 3 803 Kč. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnutou zápůjčku dle smlouvy [číslo] uhradil pouze částku 7 053 Kč. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla postoupena žalobkyni.

5. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany právní předchůdkyně žalobkyně.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného v uvedla, že žalovaný v době poskytnutí úvěru byl zaměstnán na plný pracovní úvazek, bydlel v nájmu, neměl žádný úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Dále k tomu uvedla, právní předchůdkyně žalobkyně zjistila příjem žadatele o úvěr, tj. žalovaného ve výši 15 000 Kč, kromě toho další příjem domácnosti 8 000 Kč, celkem tedy 23 000 Kč a výdaje žalovaného ve výši celkem 6 000 Kč. Rozdíl mezi těmito příjmy a výdaji byl dostatečný na to, aby mu byl úvěr poskytnut. Jaká byla struktura výdajů žalovaného (čím byly tyto výdaje tvořeny) a z čeho byla zjištěna žalobkyně ani na výzvu soudu nedoplnila s tím, že výdaje ve výši 6 000 Kč měsíčně považuje za běžné. Má proto za to, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována a vyhodnocena správně.

10. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Žalobkyně sice dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalované, ne tak už ovšem stránku výdajovou. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Žalobkyně proto při informacích, které měla od žalovaného k dispozici, se tedy výdajovou stránkou měla více zaobírat a ověřit si, respektive nechat si žalovaným jeho výdaje vysvětlit a doložit podrobněji (např. vyžadovat i nájemní smlouvu). Na tomto místě soud zdůrazňuje, že v částka 6 000 Kč se i na pokrytí základních životních potřeb jeví nepřípadně nízká, vezmeme-li v úvahu, že z této částky žalovaný měl hradit náklady na bydlení, na spotřebu energií, na stravu, na ošacení, na nutné nahodilé výdaje, na cestovní výdaje do zaměstnání a podobně. Pak pokud ale totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně.

11. Za té situace proto žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.

12. Bylo řečeno, že smlouva uzavřené se žalovaným jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel po odečtení toho, co již vrátil. Žalovaný však v obraně proti tomuto nároku uplatnil námitku promlčení.

13. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení. Jestliže pak nastane situace předvídaná tímto ustanovením, pak dlužník má poskytovateli úvěru vrátit to, co podle smlouvy obdržel v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 609 občanského zákoníku, nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plní-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil. Podle § 610 odst. 1 občanského zákoníku, k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že právo promlčeno 15. Podle § 619 odst. 1, jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 téhož paragrafu právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla či mohla.

16. Podle § 621 občanského zákoníku, okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osoby povinné k jeho vydání.

17. Podle § 629 odst. 1 občanského zákoníku promlčecí lhůta trvá 3 roky.

18. S ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovaným soud aplikoval shora uvedená ustanovení občanského zákoníku a dospěl k závěru, že tato je důvodná. Smlouva [číslo] byla mezi účastníky již dle žalobních tvrzení samotné žalobkyně uzavřena dne [datum] a tento den byla zápůjčka dle smluvního ujednání poskytnuta. [právnická osoba] si přitom již při uzavření smlouvy o zápůjčce musela být vědoma toho, že nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, pokud se nevěnovala jeho výdajové stránce (vizte výše). Jedná se přitom z její strany o objektivní porušení zákonné povinnosti - zda poskytovatel úvěru naplňuje zákon o spotřebitelském úvěru či nikoliv je jeho objektivní znalostí (je nesmyslné, aby poskytovatel úvěru předpokládal, že tuto kvalifikaci provede až soud, taková relativizace práva je proti právní logice, tedy aby adresáti právních norem čekali na výklad toho, co je po právu až na soudní rozhodnutí, když tuto povinnost jim ukládá přímo zákon – dotvořeno do důsledku by pak každý zákon začal platit až poté, co by se veřejnost začala seznamovat s obsahy soudních rozhodnutí). Dne [datum] se tedy [anonymizována dvě slova] podle § 621 občanského zákoníku dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž jí byla známost i vědomost o osobě povinné k jeho vydání. Změna v osobě věřitele pak nemá na počátek a běh promlčecí doby žádný vliv, a pakliže žalobkyně podala žalobou k soudu až dne 26. 5. 2021, učinila tak po uplynutí obecné promlčecí doby a právo tudíž nelze přiznat. Proto soud žalobu zamítl, přičemž důvody zamítnutí žaloby jsou postaveny již na samotných tvrzeních žalobkyně žalovaným nerozporovaných a námitce promlčení vznesené žalovaným. Za toho stavu věci soud navržené důkazy neprováděl, neboť i kdyby žalobkyně tvrzené skutečnosti těmito důkazy prokazovala, na věcný výsledek a jeho důvody by to nemělo žádný vliv.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., respektive podle § 146 odst. 2 věta první o.s.ř., to pokud byla podaná žaloba vzata žalobkyní částečně zpět a žalobci proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové částce 16 843,20 Kč, které sestávají z odměny za právní zastupování žalovaného v řízení advokátem stanovené dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby (převzetí věci, písemné vyjádření ve věci, účast u soudního jednání) v částce 13 020 Kč, dále náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tyto tři úkony právní služby v paušální částce 300 Kč/úkon, tj. částky 900 Kč a částky 2 923,20 Kč jako 21 % DPH z odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku) přiznané podle § 137 odst. 3 o.s.ř. v platném znění, když advokát, který zastupoval žalovaného v řízení osvědčil, že je plátcem DPH.